Spousta kamarádů zdrhla s rogalem přes hranice. Měli jsme velkou spotřebu vrtulí, říká pilot Křemen
Aleš Křemen po smrti svého otce Miroslava vydal z jeho zápisek o létání knihu, kterou nyní doplnil o své historky. „Řekl jsem si, že abych splatil určitý dluh, který jsem vůči němu pociťoval, že tu knihu určitě vydám,“ vysvětluje v pořadu Host Radiožurnálu pilot Aleš Křemen, který je zároveň majitelem firmy na výrobu vrtulí, která prorazila na celosvětovém trhu.
Vyrůstal jste v rodině zkušebního pilota Miroslava Křemena. Uvědomoval jste si už v dětství, že se kdykoli nadobro nemusí vrátit z práce?
Jako děti jsme si tuto skutečnost nikdy neuvědomovaly. Táta nikdy své pracovní problémy nepřenášel na nás. Dokonce to byly problémy, které často končily fatálně, kdy někteří zkušební piloti odešli nebo nepřežili.
Začal jsem úplně od nuly, kdy jsem vrtule strouhal v igelitovém přístřešku, popisuje počátky firmy na výrobu leteckých vrtulí Aleš Křemen
Ale absolutně jsme to nepociťovali. O jeho vyhrocených situacích, které ve vzduchu zažíval, jsem se dozvěděl, až když jsem dával dohromady jeho zápisky.
On sám vám létání nijak nerozmlouval?
K tomu vlastně nikdy nedošlo, nebo ze začátku k tomu nedošlo, protože on tak nějak odhadl můj naturel a viděl, že já se se svojí povahou hodím spíš do sportu, do všeho jít po hlavě, riskovat a tak dále. Takže mě k tomu nikdy nevedl, našel jsem si k tomu cestu sám.
Ale zároveň vám v tom nebránil.
Nebránil, ale často se mě snažil usměrnit. Ale já jsem moc jeho rad nedbal.
Jak dlouho máte pilotní průkaz?
Už asi dvacet let.
Jak vznikla kniha vašeho otce Miroslava Křemena Cesty života leteckého s podtitulem Povídání o zalétávání a létání?
Vznikla tak, že táta měl jako zkušební pilot při akrobacii příhodu, kdy mu praskla v hlavě cévka. Naštěstí byl jako druhý pilot, takže kolega s letadlem přistál. To bylo tátovi necelých 58 let.
Naštěstí to přežil, ale už se mu zavřely dveře do létání a tím se hodně trápil. Najednou měl i nějaký čas. S vizí toho, že by někdy mohla vzniknout kniha, si dělal zápisky. Bohužel mu byl vyměřen velmi krátký čas. Myslím si, že hodně velkou roli v tom hrálo to, že se utrápil, že už nemůže létat.
Zemřel v 60 letech, takže se vydání knihy nedočkal. Já jsem ty materiály dostal jako dědictví, respektive jsem je našel v jeho pozůstalosti. Byly to volné popsané papíry, kde byly uvedeny i tyto příběhy. Řekl jsem si, že abych splatil určitý dluh, který jsem vůči němu pociťoval, že tu knihu určitě vydám.
‚Přirozená cesta‘
Jenom připomenu, že první vydání knihy je z roku 1997. Nyní vychází aktuální druhé rozšíření. Co se od doby prvního vydání v létání změnilo?
Určitě to byl obrovský vývoj amatérských nebo sportovních letadel po revoluci, když skomíralo velké letectví ústupem z – v té době sovětských – trhů. Malí garážoví výrobci, ať to byli výrobci vrtulí jako my nebo letadel, padáků, záchranných prostředků, udělali raketový vývoj a etablovali se na celosvětových trzích.
Dneska, když jdete na největší letecké výstavy v Německu, tak jsou tam převážně Češi a pár cizích vystavovatelů. Vzniklo nové průmyslové odvětví v této kategorii.
27:25
Největší umění je neletět. Když ovšem intuici posloucháme, nepřijde pochvala, říká pilot Rudzinskyj
Číst článek
Vy máte už 35 let firmu na výrobu leteckých vrtulí…
Od roku 1989.
Jak vás to napadlo?
Mě to nijak nenapadlo. To podnikání nevzniklo nějakým manažerským rozhodnutím, ale tak nějak přirozenou cestou, že jsme ještě za totality začali létat na rogalech, kdy nás naháněli policajti. Spousta kamarádů zdrhla právě s rogalem přes hranice. Měli jsme velkou spotřebu vrtulí, takže jsem je začal strouhat doma na rašpli ve svěráku.
To se opravdu dá udělat takto na koleně?
Tyto základní pevné, jak říkáme, klacky, ty úplně nejjednodušší, se dají udělat. Spotřeba byla opravdu veliká – bohužel občas i pilotů.
V roce 2022 jste měl v provozu po celém světě 15 tisíc, jak říkáte, klacků, tedy vrtulí. Díky čemu jste expandoval na celosvětový trh?
Dneska říkám, že jsem měl to štěstí, že jsem začal úplně od nuly, kdy jsem vrtule začal strouhat v igelitovém přístřešku. Postupem toho, jak se rozjížděl trh, tak zákazníků bylo čím dál víc, takže to byla taková přirozená cesta. Nikdy jsem ani netušil, ani jsem si nevysnil, že by se to mohlo dostat do tohoto stadia. To je pro mě úplné sci-fi.
Větrný mlýn
Jedním z vašich koníčků je kromě létání obnova starých památek. Stále bydlíte v historickém větrném mlýně?
Mlýn byla velká výzva, protože jsem nad ruinou toho mlýna létal. Je to významný orientační bod v krajině v CHKO Kokořínsko. Postupem času, jak se mi začalo trochu dařit, tak jsem měl vizi, že bych ho třeba mohl získat a opravit.
Má to taky dalekosáhlé souvislosti s mými zraněními a s mým pobytem na ARU a tak dále. Prostě tíhnu k památkám. Dlouho se to nedařilo. Mlýn chátral dál a dál, až se to nějakým způsobem podařilo. Mlýn jsme s mojí ženou získali, ona k tomu má také blízko, protože je sochařka, takže taky miluje památky. Začali jsme ho opravovat, což trvalo skoro sedm let.
Zajímal jste se o historii mlýna?
Určitě. Dalších čtrnáct mlýnů bylo na řece Pšovce, z druhé strany na Stranickém potoce bylo dalších patnáct. Dohromady tam bylo kolem 30 mlýnů. Jenom tři větrné mlýny byly vedle sebe, respektive viděli na sebe. Bohužel to všechno zmizelo. Větrné mlýny se dochovaly ještě na Moravě, kde jich bylo daleko víc.
Předpokládám, že dnes už není provozuschopný.
Nemeleme, protože z původního jsme tam vrátil jenom horní patro, kde je valečníkova hřídel a cévové kolo a kde je technická část, aby případní návštěvníci mohli nasát atmosféru té techniky, kterou naši předkové neuvěřitelně zhotovili.
Ostatní jsou apartmány, kde jsme měli vizi, že tam budeme provozovat nějakou restaurátorskou činnost, ale byl to úplný nesmysl.
V čem je zvláštní letadlo „Čmelák“ a jaké výhody má dvouplošník? Jak se Aleš Křemen zotavoval z letecké nehody, kdy spadl z výšky 100 metrů? A jak se mu povedlo vrátit do běžného života? Poslechněte si celý pořad Host Radiožurnálu ze záznamu v úvodu článku.
