Vlastní bydlení je ideál, ale mezi mladými se proměňuje představa, jestli to je možné, říká sociolog
Bydlení se stává stále více nedostupným. Problémy už pociťuje i střední třída. Na vině jsou rostoucí ceny i bytová politika státu. „V politice bydlení na ministerstvu pro místní rozvoj nebyly učiněny za poslední čtyři roky žádné kroky. A stejně tak za posledních patnáct let – snad kromě toho, že se bezmyšlenkovitě zprivatizovaly postupně téměř všechny obecní byty,“ uvedl pro Český rozhlas Plus Vít Lesák, ředitel Platformy pro sociální bydlení.
Češi rádi bydlí ve vlastním. A to i přesto, že ceny nemovitostí v posledních letech neustále stoupají a pro některé lidi začíná být možnost zakoupení bytu či domu na hypotéku nedostupná.
„Je to dáno historickou zkušeností, kdy trh se soukromým nájemním bydlením byl od doby svého vzniku v 90. letech vnímán jako velmi nejistý, prekérní a pro nájemníky, kteří nebydleli v regulovaném nájmu, velmi nevýhodný,“ připomíná Tomáš Hoření Samec ze Sociologického ústavu Akademie věc.
Obecné představě přitom šla naproti i vláda. „Oficiální vládní politiky podporovaly různými formami vlastnické bydlení. Ve veřejném prostoru se ustálila představa, že není jiná možnost než pořizovat si vlastní bydlení. Ostatní formy – veřejné bydlení, obecní nebo nějaké formy kolektivního bydlení – úplně vymizely z představy toho, že to je vůbec možné. A v některých případech i žádoucí a přínosné,“ dodává Samec.
„Ve veřejném prostoru se ustálila představa, že není jiná možnost než pořizovat si vlastní bydlení.“
Tomáš Hoření Samec
Změnu by do celého systému mohla přinést až mladá generace, které při růstu cen často ani nic jiného nezbývá.
„Mladí dospělí vnímají, že se situace velmi výrazně proměňuje. Pořád je tu představa o ideálu vlastnického bydlení, je to vnímáno jako určité zajištění. Ale proměňuje se představa toho, zda je to vůbec dosažitelné,“ říká sociolog.
Problém celé společnosti
Bydlení je prakticky jednou ze základních potřeb jednotlivce i celých rodin. Na trhu je ale cítit především jeho nedostatek.
„Podle statistik je aktuálně v České republice přibližně milion lidí, kteří buďto jsou v bytové nouzi, nebo jsou jí akutně ohroženi. Případně jsou teď v nějakém finančně nedostupném bydlení a jsou ohroženi jeho ztrátou,“ přibližuje situaci Lesák.
Nejde přitom jen o problém sociálně potřebných občanů. Naopak, stále častěji se tento problém dotýká i pracující střední třídy.
„Lidé vyloženě požadují od státu, aby jim pomohl. Prostě chtějí, aby se stát nebo obec alespoň částečně postarali.“
Vít Lesák
„Asi deset procent z těch lidí jsou senioři. Ti si sami neporadí – potřebují nějakou podporu státu. Na podzim se asi devadesát procent lidí v Česku obávalo o to, že se v nejbližším roce budou muset stěhovat. Třetina lidí se bojí o střechu nad hlavou ve stáří a sedmdesát procent říká, že v místě, kde bydlí, je bydlení špatně dostupné. Už se to netýká jen pár procent populace,“ popisuje varovná čísla Lesák a dodává:
„Lidé vyloženě požadují od státu, aby jim v tomhle pomohl. Nějakých osmdesát procent lidí vidí řešení v obecní bytové výstavbě, ve stavbě sociálních bytů. Prostě chtějí, aby se stát nebo obec alespoň částečně postarali.“
Situaci alespoň částečně pomáhají mladým lidem řešit jejich příbuzní.
„Problematika je sanovaná tím, že v České republice je běžná praxe nějakého mezigeneračního transferu bohatství, který je určen na bydlení. Generace, která bydlení zprivatizovala, dokázala našetřit a disponuje majetkem, tak pomáhá v současné době mladým dospělých. My nepotřebujeme jenom zákon o sociálním bydlení. My potřebujeme nějakou strategickou, cílevědomou politiku bydlení, která bude celkově zohledňovat potřeby různých skupin,“ říká Samec.
Státu navzdory
Je ale vůbec možné podobnou situaci řešit na úrovni státu? Zkušenosti ze západních zemí, ať už jde o Německo nebo Francii, ukazují, že ano – způsoby, jak lidem pomoct, existují.
„Řekl bych ale, že nám chybí téměř vše. Máme možná luxusní novou bytovou výstavbu, ale nemáme ani sociální bydlení, nemáme ani širší obecní bydlení, nemáme ani systém garancí pro soukromé majitele, nemáme místa, kam by se lidé mohli obracet, pokud se poprvé ocitnou v bytové nouzi. Z nějakých deseti v zahraničí běžně používaných nástrojů nemáme žádný, který by byl nějak systémově podporován státem,“ zlobí se Lesák.
I přesto, že chybí legislativní rámec takové podpory, některé obce jsou v posledních letech aktivní a snaží se bytovou politiku na svém území řešit.
„Takzvaná kontaktní centra pro bydlení, která už fungují v některých městech jako Jihlava, České Budějovice, Písek nebo Praha, jsou místa, kam by se člověk mohl obrátit a mohl by se nějakou jednorázovou výpomocí nebo nějakým poradenstvím dostat zpátky do bydlení,“ vysvětluje jejich funkci Lesák.
Praha začne lidem v nouzi pronajímat soukromé byty. Majitelům garantuje příjem a zaručí se za nájemce
Číst článek
Podobná poradenská pracoviště jsou přitom také efektivním nástrojem boje proti obchodu s chudobou. „Bylo by možné požádat kontaktní místo o podporu při hledání adekvátního bydlení a o podporu při vyřizování, případně jednání s majitelem bydlení,“ vidí výhody takového centra Iva Kuchyňková, koordinátorka pro sociální oblast Charity České republiky.
Podpora při hledání bydlení přitom ale neznamená, že by člověk jen pasivně přijímal podporu od státu.
„Existují formy bydlení, kdy se ti lidé dají dohromady. Ta skupina se rozhodne s přímou podporou obce, potažmo státu buď to bydlení postavit, nebo nějakým způsobem ho zařídit. A teď mluvím i o takzvaných baugruppe nebo o spolcích. Nějakým způsobem tak může fungovat obojí – výrazná role státu i jedinců, kteří si vlastně bydlení sami zařizují, ale s pomocí institucí,“ popisuje závěrem, jak by mohla vypadat budoucnost bydlení v Česku, Tomáš Hoření Samec ze Sociologického ústavu Akademie věd.
