Restaurace Dášenka v Tokiu vaří českou klasiku. Jen Japonci si na ní pochutnávají trochu netradičně
Když člověk žije dlouho v zahraničí, možná se mu občas zasteskne po pořádném českém bramboráku nebo svíčkové. Češi žijící v japonském Tokiu si ale takové stýskání mohou snadno vynahradit. Stačí totiž zajít do restaurace Dášenka v centru města. Funguje už jedenáct let a nabízí samé české klasiky, jak si ověřila i reportérka Marie Machytková.
Když člověk přijde do restaurace Dášenka, má tak trochu pocit, jako by vstoupil do vetešnictví nebo do starého antikvariátu. Každé volné místo tady zabírá nějaká česká vázička, knížka, pivní podtácek nebo český plakát. A nechybí ani fotka Karla Gotta.
„Myslím, že české hospody nejsou tak útulné jako tohle místo. Tady to vypadá spíš jako v něčím obýváku,“ přiznává mi Vojtěch z Čerčan. Už dlouho žije v Asii a české jídlo mu hrozně chybí. Když proto zjistil, že si může dopřát českou kuchyni i tady v Tokiu, nemohl si prý nechat návštěvu Dášenky ujít.
Na začátku bylo pivo
Mají tady opravdu vše, po čem by si snad srdce českého strávníka mohlo stýskat. „Guláš, bramborák, utopenec,“ vyjmenovává mi majitel Takano místní nabídku. Na menu ale nechybí ani věci jako bábovka nebo jahodové knedlíky. A naprostou samozřejmostí je české pivo.
Pracovní zátěž i neschopnost se sblížit. Japonsko má nejnižší porodnost v poválečné historii
Číst článek
Ostatně pivo bylo také důvod, proč se Takano před jedenácti lety rozhodl českou restauraci otevřít: „Mám české pivo opravdu rád. V Česku jsem byl několikrát a mám tam i pár přátel. A vlastně i díky svému českému kamarádovi, který je kuchař, jsem se naučil všechny recepty.“
Přípravu jídel má na starosti hlavně Takano sám. Teď už má recepty vyšperkované, ale z počátku to prý lehké nebylo.
„Učil jsem se prostě cestou pokus-omyl. Hodně jsem také pátral na internetu a nejvíc mi pomohly komentáře přímo od zákazníků. Ani po těch letech mi ale některé věci pořád nejdou. Třeba pečené koleno, to prostě s místní nabídkou masa není možné udělat dobře.“
Guláš s osmi po japonsku
Z jídel v nabídce i z atmosféry v restauraci je znát, že Takano san všechno dělá s velkou láskou. Při pohledu na naranžovaný talíř guláše či dokonale vytvarované bramboráky se ale nemůžu zbavit dojmu, že japonský perfekcionismus té české kuchyni prostě nějak nesedí.
Japonci přivítali nového císaře. Naruhito k nim promluvil z balkonu paláce
Číst článek
Co jí ale vyloženě nesluší, to je japonský způsob stravování. Pohled na skupinku deseti Japonců, kteří mezi sebe rozdělují dva talíře guláše a osm knedlíků, mi láme srdce.
„To je prostě japonský způsob stolování. Zákazníci si tu většinou dají jeden talíř klidně ve čtyřech lidech. Zato když přijdou Češi, tak si každý objedná pěkně svou vlastní porci. Upřímně takový apetit mi přijde obdivuhodný,“ směje se místní servírka Tomojo.
Jeden guláš dohromady si tady se svým kamarádem objednal i asi čtyřicetiletý Masato: „Největší rozdíl mezi českou a japonskou kuchyní vidím asi opravdu v těch porcích. Na českém talíři je toho prostě hrozně moc. My spíš jíme spoustu různých maličkostí.“
Taky Tomojo mi přiznává, že má českou kuchyni strašně ráda, i když je jí jasné, jak nezdravá může být. Možná i proto si tady Japonci porce dělí. Přestože se ale ve stravování hlídají, o zákazníky prý Takano nouzi nemá.
„Lidi mají nejradši bramboráky a hlavně guláš, ostatně ten bych tady doporučil všem. Dávám do něj spoustu papriky a opravdu hodně českého piva,“ chlubí se majitel s tím, že může po letech tréninku hrdě o své kuchyni, jak jinak než česky, prohlásit, že je skvělá.
