Byl to tehdy výjimečný zážitek, vzpomíná lékař Jiří Žabka na transplantaci ledviny dovezené z USA
Přesně před 45 lety začal v Československu až neuvěřitelný příběh jedné transplantace ledviny. Jen shodou okolností se do pražského Institutu klinické a experimentální medicíny dostal orgán až ze Spojených států amerických. Podobné převozy mezi Západem a východním blokem přitom prakticky neexistovaly. Vše tehdy odstartoval jeden telefonát ze zámoří.
„Přiběhla sestra a říkala: ‚Pane doktore, pojďte, tam někdo mluví nějakou divnou řečí‘. Tak jsem šel k telefonu a najednou se ozvalo: ‚Here is Boston, I have a kidney for you,‘ vzpomíná Jiří Žabka, někdejší lékař transplantačního centra pražského IKEMU, na to, jak se 12. července 1977 ze sluchátka dozvěděl, že je v Bostonu k dispozici ledvina pro transplantaci a může zamířit do Československa. To způsobilo poprask.
Poslechněte si celou reportáž Ondřeje Vaňury o kuriózní transplantaci ledviny, která se odehrála před 45 lety:
„Byla to velmi zvláštní příhoda, protože v té době se nic takového nedělo. Komunikace zejména s Amerikou byla vyloučená. Šel jsem to říct řediteli transplantačního centra, profesoru Kočandrlovi, a on hned povídal: ‚A vzals to, jo?‘“
Jiří Žabka to vzal. Do Prahy Američané zavolali jen proto, že nenašli vhodného příjemce ledviny ve Spojených státech, v západní Evropě, ani v transplantační organizaci v NDR. Tam ale měli i československou čekací listinu pacientů.
„Záhadným způsobem se k nim dostal náš registr a tam našli pacientku od nás z Brna, které to vyhovovalo,“ popisuje Jiří Žabka.
Čeští lékaři poprvé vyměnili s Izraelci ledviny, orgány letěly v letadle 2600 kilometrů daleko
Číst článek
Zdravotníci pak museli během několika hodin dostat pacientku do Prahy a na ruzyňském letišti vyzvednout americkou ledvinu. Za úkol to měl právě Jiří Žabka. Nebylo to bez komplikací. Celníci například chtěli bednu s orgánem otevřít a prohlédnout, což nebylo možné.
Lékař poté v sanitce rychle spěchal do IKEMU. Pokud by se zpozdil, orgán by už nešel použít. Vše tehdy sledovali také novináři. Tohle se například objevilo v létě 1977 v týdeníku Květy:
„A brzy se započne další transplantační operace, tentokrát s ledvinou z dalekého zámoří. V pražských ulicích se objevují lidé z ranních směn, roste provoz. Řidič sanitky Jan Šilling musí často k blikajícímu modrému světlu přidat také sirénu. Urazili jsme cestu z Ruzyně do Krče za dvacet minut.“
Jiřímu Žabkovi dala celá tahle akce zabrat a stále si pamatuje veškeré detaily:
3:46
Lepší péče o lidi s nemocnými ledvinami se dialyzačním centrům vyplatí. Pojišťovny zavedly bonusy
Číst článek
„Jsem to předal a přišilo se to, transplantace proběhla dobře. Jak v červenci bylo horko, tak jsem byl úplně mokrý. Ledvina je schovaná v ledu, aby vydržela, a ten tál, jak jsem tam seděl v té sanitce. Ještě dva roky si ze mě sestry dělaly legraci, že jsem se z toho stresu počural. Pro mě to byl tehdy výjimečný zážitek.“
Tohle už je dnešní transplantace ledviny na jednom z mnoha sálů pražského IKEMu. Podobně dlouhé převozy těchto orgánů jako před 45 lety se tady dnes nedělají. Je to i díky posunu v medicíně, třeba lékům, které po zákroku tlumí imunitní reakci a okruh možných příjemců je tak širší.
„Dneska už se to dělá úplně jiným způsobem. Umíme tu imunologickou bariéru do značné míry lépe popsat, lépe vyšetřit, a navíc máme takové léčebné prostředky, které zvýší šanci na úspěšnou transplantaci. Na druhou stranu ale také řekneme: Ano, taková ledvina nemůže být transplantována, protože příjemce by ji stejně odhojil,“ vysvětluje přednosta transplantcentra a kliniky nefrologie IKEMU Ondřej Viklický.
45 let starý příběh ledviny přivezené z USA se tak s největší pravděpodobností už nikdy nezopakuje.
