Nemáme efektivní prostředky, jak přimět prezidenta, aby nejednal proti Ústavě, říká právník Jan Kysela
Ústavní právník Jan Kysela souhlasí se šéfem sociálních demokratů Janem Hamáčkem (ČSSD), že prezidentův postup ohledně nepřijetí demise ministra kultury Antonína Staňka (ČSSD) je na hraně ústavní krize. V Rozhovoru pro Radiožurnál Kysela navíc poukazuje na to, že není mnoho reálných možnosti, jak donutit Miloše Zemana, aby protiústavního jednání zanechal.
Jsme, nebo nejsme na hraně ústavní krize? Nebo jde spíš o krizi vládní?
Myslím, že jsme na hraně ústavní krize, možná do ní dokonce vstupujeme. A to nejenom z důvodu, že prezident republiky podle mého soudu porušuje vcelku jednoznačné a navíc velice důležité pravidlo. V zásadě jsme současně v situaci, kdy nemáme k dispozici efektivní prostředky, jak prezidenta republiky přimět k tomu, aby protiústavního jednání nechal.
A právě proto, že předseda vlády ne úplně počítá s podáním kompetenční žaloby a že současně velmi pravděpodobně nemáme k dispozici třípětinové většiny v Senátu a ve sněmovně, aby bylo možné úspěšně prezidenta republiky žalovat pro hrubé porušení ústavního pořádku. A soubor těchto faktorů, tedy porušování Ústavy a absence efektivní nápravy, to je podle mě něco, co se dá jako ústavní krize označit.
Prezident váhá s odvoláním ministra Staňka zhruba měsíc. Říká, že není stroj na podpisy. Na druhou stranu, podle výkladu Ústavy má prezident odvolat ministra na návrh předsedy vlády bez zbytečného odkladu. Jak se dá tento rozpor vyřešit?
Prezident republiky v některých případech není stroj na podpisy, v některých případech je stroj na podpisy. Zrovna v tomto případě, který se týká odvolávání člena vlády, stroj na podpisy je.
Prezident republiky odvolá člena vlády tehdy, navrhne-li mu to předseda vlády. Tam žádný prostor pro prezidenta republiky – jestli to udělá, neudělá, proč to udělá, nebo neudělá – není. Má to zkrátka udělat. Přičemž je asi přípustné, aby mu to trvalo řádově dny, než by se k tomu dostal a eventuálně si vyjasnil kontext, proč se to děje. Nicméně rozhodně není na něm, aby zvažoval, jestli k tomu odvolání dojde, jestli k němu dojde za půl roku, za rok a tak dále. Tady se mi zdá, že je prostor pro prezidenta nulový.
Nejedná se o ústavní, ale spíše o vládní krizi, reaguje právník Aleš Gerloch na vyjádření Hamáčka
Číst článek
Mluvíme o takzvané kompetenční žalobě na prezidenta, o které se ČSSD uvažuje a možná o ní premiéra požádá. Můžete vysvětlit, o co jde? Co je to kompetenční žaloba a k čemu vede?
Kompetenční žaloba v zásadě míří k vyvolání kompetenčního sporu. A kompetenční spor je spor o rozsah kompetencí. Je buď pozitivní, to znamená, že dva různé orgány tvrdí, že mají právo něco rozhodnout nebo udělat, ale pouze jeden může mít pravdu. Anebo negativní, kdy ani jeden ze dvou či více orgánů se k něčemu, co se má rozhodnout, nehlásí.
Který typ kompetenční žaloby by byl uplatněn v tomto případě?
V tomto případě, a není to první případ – v minulosti takové byly v souvislosti s odvoláváním předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové a v celé řadě navazujících sporů, které tím byly spuštěny – se jedná o kompetenční spor trošku atypický. Nejde ani o pozitivní, ani negativní, a to z toho důvodu, že je úplně zřejmé, že předseda vlády navrhuje a prezident republiky je povinen mu vyhovět. Jde spíše o okolnosti, za jakých se to má stát – tedy časovou lhůtu.
Jinými slovy, Ústavní soud nemůže říci, že prezident republiky nemá povinnost vyhovět, protože Ústava je napsána zcela jednoznačně. Jediné, co by mohlo být předmětem, o kterém Ústavní soud rozhoduje, je, jestli to může prezidentu republiky trvat den, dva, týden nebo dva týdny, eventuálně. Takže je to kompetenční spor atypický, nicméně v minulosti v rozhodovací praxi Ústavního soudu jsme už takové viděli, týká se v zásadě kontextu výkonu prezidentovi pravomoci.
