Musel vyjednávat s hlídkou Tálibánu, aby dostal do bezpečí na 130 Afghánců. Jeho jméno kvůli bezpečnosti nemůžeme zveřejnit. Při rozhovoru působí šéf jednotky české vojenské policie KAMBA klidně, vyrovnaně. Má za sebou ale nejnáročnější operaci svého života. On a jeho tým museli za brány vojenského letiště v Kábulu, aby zachránili afghánské spolupracovníky. Jednotku vojenské policie chce za to ministr obrany Lubomír Metnar (za ANO) vyznamenat.

Rozhovor Praha 10:06 25. srpna 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak dlouho pracujete pro vojenskou policii?
Osmým rokem (před tím byl osm let přímo v armádě, pozn. red).

Máte rodinu?
Mám.

Báli se o vás?
Manželka se bála a prcek to nevěděl.

Vy jste součástí jednotky vojenské policie KAMBA, co ta zkratka znamená?
KAMBA znamená Kábul ambasáda.

Bylo to vaše první nasazení v Afghánistánu?
Ne, ne. Bylo to moje třetí nasazení.

Jaká byla vaše role v Kábulu?
V současné době jsem tam byl velitel ochranného týmu české ambasády.

Můžete popsat, jak vypadal váš běžný den?
V běžný den byla porada s panem velvyslancem, ujasnili jsme si, kam se pojede, na jaké jednání, jak dlouho. Já jsem připravil tým a jezdilo se.

Jak velká byla vaše jednotka?
Měli jsme deset lidí, kteří zabezpečovali bezpečnost diplomatického sboru a pět lidí na podporu. To byli třeba finančáci, logisti a podobně.

Tálibán zakázal Afgháncům vstup na kábulské letiště. Biden oznámil, že stažení vojáků ze země neoddálí

Číst článek

Když začal Tálibán obsazovat Afghánistán, připravovali jste se na to, řešili jste jiné věci než obvykle?
Ještě než začal Tálibán obsazovat Afghánistán, tak jsme se připravovali na varianty, určité evakuační plány a co dělat kdyby. Tálibán nebyl jediný hráč na hřišti. Ještě tam byla Haqqániho síť, různé zločinecké organizace. Takže se mohlo stát, že nás kdokoli kdykoli napadne nebo bude chtít napadnout samotný úřad. Takže Tálibán v těch přípravách nehrál primární roli.

Říkal jste, že to byla vaše třetí mise v Afghánistánu, měl jste s něčím podobným zkušenosti?
Moje předchozí mise byla stejná, taky jsem byl na ambasádě a víceméně náš režim a rytmus se neměnil od předchozího nasazení.

Měl jste zkušenosti i s evakuačním plánem? Nebo s variantou, že hrozí nějaké takové nebezpečí?
Ne, ne. To jsme si tam připravovali víceméně sami podle podmínek, jaké byly v současné době v tom místě. Takže jsme si naplánovali určité varianty, které by se nám mohly podařit, kdyby bylo nejhůř.

Co se dělo od chvíle, kdy jste dostali rozkazy k evakuaci?
Tak ten rozkaz k evakuaci jsem víceméně vydával já. Takže od té doby jsme začali plnit to, co jsme věděli. Nejdřív zachránit lidi, pak se pokusit o materiál a aby se nikomu nic nestalo.

Na základě čeho jste vydal rozkaz k evakuaci?
My jsme dostali od bezpečnostních manažerů z americké ambasády informaci, že celý proces stahování vojsk se rapidně zrychlí a že bychom měli co nejdřív opustit prostor našeho zahraničního úřadu. Protože ten večer, kdy my už jsme se evakuovali, tak Američani stáhli všechny lidi z předsunutých stanovišť a tím pádem bychom tam zůstali sami. Takže to už pro nás byla ta informace, že musíme co nejrychleji zmizet.

Tálibán popravuje na dobytých územích civilisty, uvádí OSN. Upozorňuje i na omezování práv žen

Číst článek

A co to v praxi znamenalo? Jak evakuace začala?
V praxi to znamená to, že panu velvyslanci vysvětlíte, že už je čas k tomu, aby opustil ambasádu. Plus jeho diplomatický sbor. Sbalí si nejnutnější věci, nastoupí si do aut a odvezete je pryč. Druhá část lidí zůstává na úřadě a ničí senzitivní materiály, balí zbraně, vysílačky a podobně, aby se nedostaly do rukou v uvozovkách nepřítele. Jsou v nich nahrané kryptoklíče, šifrovací zařízení a tyto věci. To by nebylo ideální, kdyby se tyto alianční věci dostaly do špatných rukou. Každopádně evakuace u nás probíhala ve dvou částech. Nejdřív jsme odvezli diplomatický sbor, pak jsme se vrátili, ničili jsme senzitivní materiál, naložili jsme všechno, co bylo potřeba, a ve druhé vlně jsme se připojili k panu velvyslanci na letišti.

V té chvíli už jste byli ve spojení s českým ministerstvem zahraničních věcí?
Já jsem přímo nehovořil s MZV, protože moje linie je na armádu. Ale byl jsem víceméně v neustálém kontaktu s Velitelstvím pro operace Armády České republiky. S nimi jsem koordinoval postup.

V čem vám pomohli?
No, pomohli mi v tom, že samozřejmě schválili, co jsem navrhl. Že to uděláme na dvě části, ale pak mi nechali volnou ruku. Protože z Prahy od stolu se neumí vcítit do situace, ve které jsme byli my. Takže klasicky mi řekli: „Udělej to, jak to nejlíp umíš, a všichni se vraťte.“

Z vyjádření ministerstva vnitra, zahraničních věcí, ministra obrany jasně zaznělo, že situace na kábulském letišti byla extrémně vyhrocená. Co si pod tím představit, jak to tam vypadalo?
Když si představíte vojenskou základnu, uprostřed které je letiště, tak máte perimetr základny, který je střežen. Víceméně by se nikdo dovnitř neměl dostat. První dny se tři až pět tisíc místních lidí dostaly přes zeď a obsadily přistávací plochu. Což je vlastně ten největší chaos, který tam mohl nastat, protože evakuační letadla nemohla přistávat a zároveň nemohla odlétat. Naštěstí těch deset tisíc mariňáků, které tam Američani poslali, dokázalo místní obyvatele z toho letiště vytlačit mimo ranveje, mimo přistávací dráhy. Letový provoz byl přerušen, díky tomu ten letový provoz obnovili. Každopádně od této chvíle se tam neustále střílelo.

Chaotic scenes as Afghans attempt to cling to US Air Force plane departing from Kabul

Latest: https://t.co/eRDvQGay6B pic.twitter.com/moOTTuxoF9

— BBC News (World) (@BBCWorld) August 16, 2021

Bylo vůbec ve vašich silách v takové situaci zajistit bezpečnost?
V našich silách to samozřejmě bylo, protože to byl náš primární úkol, zajistit bezpečnost diplomatického sboru. My jsme si obsadili jednu budovu, ve které jsme si udělali „safe haven“ (bezpečný úkryt, pozn.red). A rozdělili jsme si ji na dvě části. V jedné byl německý velvyslanec se svým týmem, ti měli na starost levou část budovy, my pravou. Z aut jsme si postavili hradbu před dveře a neustále jsme hlídali.

A čekali na odlet?
A čekali jsme, co se bude dít dál.

Tak co se dělo dál?
Dál se dělo to, že jsme museli začít evakuovat české spolupracovníky a zaměstnance ambasády. Tady se bavíme o spolupracovnících Armády České republiky a místních zaměstnancích na zahraničním úřadu, což byli Afghánci.

To znamená, že existoval nějaký seznam lidí, které jste potřebovali dostat do letadla?
Víceméně každé ráno jsem dostal seznam lidí, který přesně seděl na počet volných míst v letadle.

Jak jste lidi dostávali na letiště?
To bylo velice obtížné. První den po evakuaci (z české ambasády v Kábulu na vojenské letiště, pozn. red.) ještě místní obyvatelé asi neuznali za vhodné, že by se chtěli z Afghánistánu rychle dostat, takže ty brány nebyly plné lidí. Ti, co jsem měl na seznamu, to byli hlavně zaměstnanci zahraničního úřadu, tak přišli až k bráně, kde jsme je selektovali, prověřovali a dostali jsme je dovnitř. Odvezli jsme je na terminály, udělali jsme jim check in, posadili do letadla a zamávali. Druhý den, když už si Tálibán uvědomil, že jim lidé na branách utíkají, vydal prohlášení, že nechce, aby lidé opouštěli zemi. Udělali si na přístupových komunikacích check pointy. Pak už víceméně bylo nemožné, aby se normální lidi dostali přímo k bráně na vojenské letiště.

Je pravda, že check pointy Tálibánu byly až tři sta metrů od brány letiště?
Je tam několik bran, ale ta hlavní, kterou jsme to tahali, tak check point byl zhruba kilometr od hlavní brány od letiště. Pak to bylo tři sta až pět set metrů od sebe.

Jak jste dostávali lidi přes check pointy a přes bránu letiště?
No museli jsme se domluvit s hlídkou check pointu, aby nám ty lidi pustila.

Co to znamená, domluvit se s hlídkou check pointu?
To znamená, že necháte všechny zbraně na základně a že ten jeden odvážlivec, který na to v současné chvíli měl, se vydá do toho království Tálibánu a zkusí tam najít někoho, s kým by mohl vyjednávat. Úplně jednoduché.

Seznamy jmen, prověřování i jednání s Tálibánem. Reportérka popisuje pozadí evakuačních letů z Kábulu

Číst článek

Jakým jazykem třeba vyjednáváte?
Já jsem tam přišel a vybral jsem si jediné tři lidi, kteří tam seděli v turbanech. Usoudil jsem, že to budu pravděpodobně jejich velitelé. Ostatní tam běhali s těžkými zbraněmi a stříleli všude možně. Takže jsem za nimi přišel, ukázal jim svůj diplomatický pas, českou vlajku. Oni si to všechno prohlídli. Mluvil jsem na ně anglicky, na to nereagovali, což mě nepřekvapilo. Ale mávli na člověka, který přišel a měl výbornou angličtinu, britskou. S ním jsem začal komunikovat a on mezi námi tlumočil.

Co jste po něm chtěl a jak se na to tvářili?
Nejdřív jsem potřeboval, aby mi vysvětlili tu situaci, která tam je. Takže ten člověk mi řekl, že je tady několik check pointů, kde místní lidé čekají a oni je postupně pouští blíž a blíž. V tu chvíli tam byli ještě zaměstnanci ambasád, ale myšleno jako regulérní diplomati, kteří se rozhodli přijet autem. Takové lidi pouštěli. Ty naše samozřejmě pustit nechtěli, takže bylo potřeba jim vysvětlit, že to jsou zaměstnanci české ambasády. Já jsem nemohl nikde říct naplno, že to jsou spolupracovníci armády. Takže jsem se jim snažil vnuknout myšlenku, že jsem opravdu diplomat, který přišel pro své lidi. To se podařilo. Za těch šest hodin nám tam přivedli nějakých osmdesát lidí z check pointů.

Stalo se, že vám někoho nepustili?
Stalo se. Ale to byla chyba ve jméně. Já jsem měl na seznamu špatné křestní jméno, ale to se vysvětlilo, takže po chvíli nám ho dovedli zpátky.

Stačilo vám tedy s hlídkou pouze vyjednávat?
Stačilo.

A vy jste s ním jednal neozbrojený?
Měl jsem svoji osobní zbraň, glocka (pistole, pozn. red), pěkně schovanýho a stačilo mi to.

USA v pondělí zorganizovaly nejvíce evakuačních letů z Kábulu. Tlak na odložení stažení vojáků sílí

Číst článek

Měl jste v tu chvíli strach?
Určitě jsem měl strach. Tam se neustále střílelo. Tálibánci, aby místní obyvatele udrželi za check pointy, tak jim stříleli nad hlavou. Jenomže stříleli tak, že se to všude odráželo, takže to kolem lítalo. Největší strach jsem ale měl z toho, že tam někdo přijde a odpálí se. To byla tak nepřehledná situace, že to opravdu mohlo nastat. Proto jsem tam šel sám a nechal jsem svoje lidi v bezpečné vzdálenosti, aby mě kryli a mohli kdyžtak podat informaci do Prahy, že jsem tam zůstal.

Chápu dobře, že vaše strategie, jak dostat Afghánce přes check point Tálibánu bylo, že jste říkal, že jsou zaměstnanci ambasády?
Ano, chápete to správně.

A takhle se vám povedlo převést všechny lidi, které jste měl na seznamu?
Do jednoho.

Jak dlouho vám to trvalo?
Šest hodin.

Vy jste zmiňoval, že check point Tálibánu byl od letiště kilometr daleko, kolik lidí najednou jste mohl vzít?
To bylo různé. Já mohl najednou vzít klidně dvě stě lidí, to mi bylo jedno. Ale oni mi nechodili najednou. Takže byla jedna dvě rodiny maximálně. Ale já jsem za tím check pointem Tálibánu měl rozmístěné své lidi, takže já jsem si protáhl jenom toho, koho jsem měl fyzicky u sebe a už jsem ho předával našim klukům, kteří udělali jejich check in, zkontrolovali jim zavazadla a pak je přetáhli zpět na základnu a auty je vozili pryč. Víceméně, kdyby jich přišlo sto, tak jich od toho Tálibánu odtáhnu sto a pak si je prohlídneme.

Jak fungovala komunikace mezi vámi a mezi velvyslancem Balounem? Věděl jste okamžitě, kdo třeba čeká před check pointem?
Já jsem s panem velvyslancem vůbec nekomunikoval. Já jsem měl na drátě svou kontaktní osobu z Velitelství pro operace. Později jsem pochopil, že ta osoba sedí přímo na krizovém štábu, takže to projednávají tam. Ty lidi mi po telefonu nebo po satelitním telefonu vlastně říkali, koho ještě mám přivést. Já jsem s velvyslancem vůbec tady v tom komunikovat nepotřeboval. Ten byl na letišti, dělal si svoji práci a naší prací bylo přivést ty lidi.

To znamená, že vaše jediná komunikace s Českou republikou byla přes Velitelství pro operace?
Ano, přes krizový štáb a po mobilním telefonu.

Začali si rozumět

Podle záběrů ze sociálních sítích byla před letištěm velká vřava lidí, byly tam tisíce lidí. Jak jste v tom chumlu mohl najít lidi, které jste potřeboval?
Tady s tím mně pomáhali zástupci Tálibánu. Je to překvapivé to říct, ale já jsem si po x hodinách s nimi začal rozumět. Takže když jsem jim ukázal na seznamu, že potřebuju tuhle rodinu, tak oni přišli k tomu druhému check pointu a tu rodinu prostě vyvolali. Pak mi ji ukázali, já jsem odkýval, že jsou to oni a už jsem si je přebral a tahal jsem je dál. Taky se mi několik rodin přihlásilo úplně samovolně. Dal jsem si na hrudník českou vlajku, oni věděli, že je budou zachraňovat Češi, takže na mě začali mávat a volat. Já jsem si je už jenom podle seznamu zkontroloval. A přetáhl jsem si je k sobě.

Francouzská policie sleduje pět evakuovaných Afghánců kvůli vazbám na Tálibán. Jeden se přiznal

Číst článek

Poznával jste někoho mezi lidmi, které jste protahoval přes check point?
Tak určitě jsem poznával ty opravdické zaměstnance ambasády. Protože s nimi jsem ještě den před tím na pozemku ambasády byl. Ale jinak jsem ty lidi nepoznával. Já když jsem sloužil v Afghánistánu, tak my jsme si pomáhali sami. My jsme tlumočníky s sebou neměli. Já jsem byl v roce 2011 venku, takže ty lidi jsem nepoznával.

Kdo vám pomáhal dostávat Afghánce na letiště?
Samozřejmě já jsem měl za zády svůj tým, svých 15 lidí, které jsem si vybral, kteří tam se mnou odjeli. Bez jejich pomoci by se nepovedlo zachránit ani jednoho člověka. To, že vy tam něco vyjednáváte, ale nemáte v zádech podporu, tak je vám úplně k ničemu. Takže velký dík těm lidem, co tam se mnou byli.

Kluci přišli pomoct

V čem ta podpora spočívala?
Ta podpora spočívá v tom, že já vím, že za sebou někoho mám, který mi kdyžtak přijde pomoct. A ti kluci mi přišli pomoct, když bylo nejhůř. A hlavně v tom, že já měl perfektního zástupce, kterému stačilo říct jenom jeden povel a on si celou tu akci naplánoval sám. Takže víte, že na ty lidi je spoleh, nemusíte je hlídat, nemusíte je kontrolovat, jestli opravdu tu práci dělají. Prostě každý dělá to, co umí a dělá to výborně. Tyhle lidi to dělali na výbornou.

Check point Tálibánu nebyla jediná překážka, co dalšího jste musel překonat?
Ten check point Tálibánu byla až druhotná překážka. Ta prvotní byla samotné opuštění základny. V ten první den, kdy místní začali vnikat na přistávací plochu, tak turecký velitel základny vydal nařízení, že základna se musí neprodyšně uzavřít a nikoho nesmí pustit ven ani dovnitř. Takže pro nás to „ven“ bylo velice obtížné.

Hlavní tváří protitálibánského odporu se stal syn afghánské legendy. Kdo je Ahmad Masúd?

Číst článek

A to „dovnitř?“
Dovnitř, to už nás pak pustili, když viděli, že to jsou čeští vojáci, kteří se s někým vracejí, tak to už jsme dokázali se dostat zpátky. Ale na to ven jsme je museli opravdu dost přesvědčovat k tomu, abychom jim obhájili naše důvody, proč základnu chceme opustit a proč ty lidi chceme dostat k nám do letadla.

Jak to byl fyzicky náročný úkol?
Fyzicky to bylo velmi náročné, protože za poslední čtyři dny jsme naspali zhruba čtyři hodiny. Každý kdo měl nějakou chvilku, třeba chvilku seděl v autě, tak spočinul, zavřel oči. V tom padesátistupňovém vedru, co tam bylo, bez vody, bez jídla, to bylo jak po fyzické, tak po psychické stránce opravdu nadlimitně těžké.

Prošel jste nějakým vyjednávacím kurzem, ať už v Česku nebo v zahraničí, abyste byl připravený na takovou situaci?
Neprošel. Takový kurz snad ani neexistuje.

Vy jste tedy naplnil afghánskými spolupracovníky dva letouny?
Ano.

Vzpomenete si, kolik to bylo lidí?
Okolo 130 (celkem Česká republika evakuovala 170 Afghánců)

Takže asi 130 lidí jste protáhl přes check point Tálibánu během šesti hodin?
Těch 130 lidí jsou dvě letadla ve dvou dnech. První den to bylo nějakých 60 a druhý den to bylo okolo 70. Takže přes ten tálibánský check point to bylo okolo sedmdesáti lidí.

To byl rozkaz, že se naplní dvě letadla a vy odletíte taky?
My jsme měli rozkaz, že ve druhém letadle bude sedět pan velvyslanec a vzhledem k tomu, že naším primárním úkolem byla jeho ochrana, tak bylo naplánováno, že jeho ochranný tým se stáhne s panem velvyslancem.

Zmiňoval jste, že jste měli zázemí společně s Němci, byl jste v terénu, dá se nějak porovnat, jaký přístup mělo Česko oproti jiným státům?
Z mého pohledu jsme začali hrozně brzo. Ten úkol, který jsem obdržel - přivést lidi z bran, já jsem se s nikým nebavil. Nešel jsem na žádnou koordinační poradu, které by pravděpodobně vznikly na tom letišti. My jsme se sebrali, sedli jsme do aut a prostě jsme pro ty lidi jeli. Takže z mého pohledu jsme začali zhruba o den, o dva dřív než všechny ostatní státy.

Co byla první vaše myšlenka, když vzlétlo letadlo z Kábulu už s vámi?
Jo, tak napadlo mě, co bude asi k jídlu, to mi pak rychle vysvětlili. Takže to mě pak už nenapadlo nic.

Co vás čeká teď?
Teď bychom měli mít asi 14 dní volna, tak si asi odpočinem.

Myslíte si, že něco, co jste se naučil na kábulském letišti, by bylo dobré předávat dál? Co vám třeba chybělo? Nějaká znalost, zkušenost?
Myslím si, že to byla tak velká operativa, že na to se nedá připravit žádným kurzem nebo školou. Buď to prostě člověk v sobě má, a troufne si na to s někým mluvit a přemýšlet takhle pod tlakem, nebo na to nemá. Pak na misi tohoto charakteru nemá co dělat.

Pojedete na další mise?
Na to se můžete zeptat u nás doma. Myslím si, že odpověď už asi předem víte.

Jana Magdoňová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít