Pes, nebo dítě? Panika a stres ovlivňují schopnost rozlišit priority, upozorňuje šéf hasičů Vlček
„Spousta občanů se evakuovat nechtěla, potýkali jsme se se stejnými problémy jako dnes... Byl to pro mě jeden z momentů, kdy člověk pocítil frustraci z toho, že se snaží, lidé mu nadávají, a přitom to dělá pro záchranu jejich vlastního života,“ vzpomínal na evakuaci Ostravy v roce 1997 generální ředitel Hasičského záchranného sboru Vladimír Vlček.
Myslím, že spousta našich posluchačů se s tím setkala na sociálních sítích – video, které jste vypustili, jak člen přemlouvá maminku, aby upřednostnila své děti před psem... To je normální? Je to běžná lidská reakce v panice, v šoku, že člověk není schopen si seřadit priority, nebo je víc těch lidí, kteří si řeknou: Je to v pořádku, musíme odejít.
Bohužel ano. Může to být vlivem stresu, vlivem toho, že je to situace, kterou nečekali, na kterou psychicky nebyli připraveni, a v tu danou dobu nedokážou rozlišit priority. A mnohdy ta voda fakt přijde velmi rychle.
„I při mimořádné události musí být systém,“ zdůrazňuje generální ředitel HZS Vladimír Vlček. Čím zkomplikovali dobrovolníci situaci po tornádu a jak je možné pomoci po letošních záplavách?
To není o hodinách. Mnohdy to je o desítkách minut a někdy o minutách. A proto jestliže ti lidé na to nejsou připraveni psychicky, věcně, nemají připravené evakuační zavazadlo, tak se dostávají do stresu a pak si nedokáží mnohdy vyhodnotit to, co je důležité a co je méně důležité.
Na co všechno se cvičí hasiči? My máme pořád před očima cvičení na vesnických fotbalových hřištích, ale to už takhle dávno nevypadá...
Říkám to vždycky z opačné strany. Máme tři základní složky integrovaného záchranného systému. Policie má svou činnost jasně danou. Zdravotnická záchranná služba je taky jasně specifikovaná. Všechno ostatní je na hasičích. Procento požárů, které máme z naší celkové výjezdové činnosti, dělá řádově šestnáct sedmnáct procent maximálně.
Děláme všechno od dopravních nehod, chemických zásahů, technických pomocí... To, co se s oblibou ukazuje v médiích, že zachraňujeme kočičky, papoušky a divoké včely, sršně... My jsme tady proto, abychom pomáhali občanům, když jsou v tísni. A snažíme se dělat maximum. Co nás někdy zlobí, je to, když to někteří chtějí zneužít.
To znamená, že vaše škála spočívá od hašení požáru přes odchyt divokých zvířat až po dřevorubecké práce, když to takhle řeknu...
To stoprocentně. Protože nám opravdu neustále život přináší nové a nové výzvy. A my na to samozřejmě musíme být připraveni.
Když budu brát tu škálu, na co všechno trénujete, je tam jedna poměrně podstatná kapitola, a to je nějaká psychologická příprava. Jak vyjednávat, jak přesvědčovat lidi – a znova se vracím k té ukázce, kterou jste vyslali před pár dny do éteru, jak někdo z vašich lidí přesvědčuje nějakou dámu, aby se skutečně nechala evakuovat. Jak to vypadá, když se učím tohle?
Je to také součást našeho výcviku, protože součástí hasičského záchranného sboru je psychologická služba. Myslím si, že ta funguje výtečně. Nakonec se to prokázalo i po tom incidentu na filozofické fakultě, kde jsme byli přímo zapojeni do těch záležitostí.
„Chcete pomoci? Nejezděte na místo sami, zaregistrujte se u neziskových organizací ADRA, Český červený křiž nebo Diakonie.“
Ale nechci teď hovořit o samotné psychologické službě, ale spíše o tom, že jeden z úkolů psychologické služby je připravovat i ty velitele, popřípadě i hasiče na tu činnost jako takovou. A musí to být součást odborné přípravy. A víte sama, že ve vypjatých situacích mnohdy není jednoduché být asertivní, když přemlouváte občana nebo občanku, ale víte, že je dalších deset, sto, tisíc, kteří čekají na vaši záchranu.
Je spousta lidí, kteří mají srdce na svém místě, prokázalo se to krásně na těch finančních sbírkách. Ale jsou lidé, kteří také rádi přiloží ruku k dílu. Jaké je provolání generálního ředitele hasičů k těm lidem, kteří by chtěli pomoci třeba teď o víkendu?
To provolání je relativně jednoduché. I při mimořádné události takového rozsahu musí být systém. A není možné, aby lidé v dobré vůli zahltili ten či onen prostor jenom proto, že chtějí pomáhat.
Proto jsme se hned na začátku spojili s některými neziskovými nevládními organizacemi, což byla ADRA, Český červený křiž a Diakonie, které mají na svých stránkách možnost, aby se lidé zaregistrovali, případně si dali preferenci, kde chtějí pomoct, a v tuto chvíli krizové štáby těch dvou nejpostiženějších krajů – tzn. Olomouckého a Moravskoslezského – si vybírají z těchto seznamů.
Opravdu bych varoval před tím, ať tam nenastane ta situace, která nám trošku zkomplikovala život v průběhu tornáda, že nám tam živelně začali najíždět dobrovolníci, a nakonec se znepřístupnily komunikace, které už tak byly komplikované, a u té povodně je to ještě horší, protože je nutné tu pomoc koordinovat. Nesmírně si vážím všech, kteří chtějí přiložit ruku k dílu, ale prosím o akceptování toho, že musí být nějaký systém.
Je v Česku dostatek hasičů? Které výjezdy nelze vymazat z paměti? A je naše země připravená na případný blackout? Poslechněte si celý rozhovor.
