Investigativci prověřili netransparentní nadace: velká část peněz ke strádajícím dětem v Africe nedoputovala

Arture, s kolegy z investigativního oddělení Radiožurnálu jste několik měsíců mapovali činnost dvou nadací, které fungují na českém území. Co tě k tomu přivedlo? Proč ses tomu tématu začal věnovat?
Vlastně to začalo, když babička naší kolegyně Markéty Chaloupské přispěla jedné z těch nadací, konkrétně Nadaci mezinárodní lékařské pomoci. Od té doby jí každý měsíc do schránky chodil dopis s žádostí o další peníze. Bylo zajímavé, že nadace jí posílala dopis s žádostí o peníze pokaždé na jinou pomoc v jiné zemi Afriky.

To nás zaujalo, protože velké nadace obvykle mají sbírkové programy dlouhodobější a pokud je někdo, kdo dokáže zorganizovat jinou pomoc každý měsíc v jiné africké zemi, tak to je neobvyklé. Zjistili jsme, že Nadaci mezinárodní lékařské pomoci založili stejní lidé a řídí stejní lidé jako další nadaci, Nadaci světového fondu dětí, a že obě mají mnoho společného. Proto jsme se na ně zaměřili a nakonec z toho bylo několikaměsíční pátrání.

Pojďme popsat, co je to za organizace, kde fungují a co jejich hlavní činností?
Obě nadace fungují kromě České republiky ještě v dalších pěti zemích Evropy, konkrétně ve Velké Británii, Itálii, Německu, Rakousku a Holandsku. Cíl nadací je opravdu velmi široký. Samy o sobě tvrdí, že chtějí poskytovat zdravotnickou pomoc a potraviny strádajícím lidem, především nemocným a podvyživeným malým dětem v Africe.

Kromě toho prý ale chtějí budovat také mobilní kliniky, nemocnice, porodnice a v nich poskytovat lékařská vyšetření a operační zákroky. Už žádosti o peníze jsou psány tak, aby na dárce silně zapůsobily. Už titulky na obálkách dopisů jsou velmi dramatické, třeba „Spalničky – trýznivá smrt pro děti v Etiopii“ nebo „SOS Zimbabwe“. Uvnitř jsou fotografie zoufalých dětí a žádosti o peníze.

Jenže žádosti jsou velmi obecné. Třeba když si vezmu poslední dopis z letošního listopadu, tak v něm stojí: 1500 korun, 750 korun, 300 korun nebo jakoukoliv jinou částkou podpoříte Nadaci mezinárodní lékařské pomoci, aby mohla zaslat důležité léky a pomůcky přímo k nejpotřebnějším dětem a rodinám. Jenže které léky, které pomůcky, v jakém množství? To už se adresát nikde nedozví.

Vždy jsme to porovnávali s tím, jak fungují jiné zavedené prověřené nadace. Třeba Dětský fond OSN UNICEF, tam dárce přesně ví, na co přispívá. Například že kupuje 2500 tablet na čištění vody za 226 korun nebo deky pro 10 dětí za 1510 korun. Podobně Člověk v tísni nabízí dárcům, že mohou za 1300 korun pořídit dětem v Africe 150 sáčků terapeutické výživy. Neboli přesně a konkrétně je řečeno, co dárce svým příspěvkem kupuje. Nic z toho se u Nadace mezinárodní lékařské pomoci a Nadace světového fondu dětí nedozvíme.

Takže tam vzniklo hlavní podezření, že dárci se nemusí dozvědět nebo nedozví, kam jejich peníze jdou?
Oni se to nedozví. Nedozví se to ani zpětně ve vyúčtování. Nedozví se to potom ani v děkovných dopisech, které nadace rozesílají. Sice za příspěvek poděkují a že to pomohlo dětem, ale opět – děkovný dopis je formulován obecně a není tam konkrétně, jakým způsobem dětem pomohli.

Spojili jsme se s jedním z dárců, konkrétně s člověkem, který za svůj spolek poskytoval Nadaci světového fondu dětí každý rok deset nebo dvacet tisíc korun. Domluvili jsme se s ním, že za sebe pošle nadaci žádost, aby za poslední tři roky vyúčtovali, kam přesně tyto peníze šly. To bylo před dvěma týdny a dodnes se uspokojivé odpovědi nedočkal.

Snažili jste se komunikovat s vedením Nadace světového fondu dětí a navštívili jste i české sídlo organizace. Jak to proběhlo? Co jste se dozvěděli?
Obě organizace mají sídlo v malé kanceláři na pražském Václavském náměstí, konkrétně v paláci Fénix. Tam jsme našli ženu, která jako jediná obě nadace oficiálně v Česku zastupuje. Ta nám ale řekla, že dělá pouze administrativu, o hospodaření nadací vůbec nic neví a odkázala nás na viceprezidenta obou nadací pro Evropu Roberta Boelkense, který sídlí v Nizozemsku.

Žádný jiný kontakt na nikoho z nadace jsme nedostali. Nikdo jiný z obou nadací s médii nemluví. Má mluvit pouze Robert Boelkens, ale ten nakonec také nemluvil. Ten nám nejprve vzkázal, že na rozhovor nemá čas, pak si vyžádal otázky e-mailem, vyžádal si týden času na odpovědi a nakonec nám poslal jedinou větu, že nám neodpoví, protože z našich otázek „vycítil, že chceme podle něj obě nadace pošpinit“.

Přitom jsme se ptali na základní věci, hlavně na to, co přesně se nakupuje za peníze dárců. Proč nadace samy ve výročních zprávách i v článcích na webu neinformují, jak konkrétně jejich humanitární pomoc vypadá. Na to jsme se ptali a to mu přišlo, že chceme nadace pošpinit. Proto řekl, že na nic neodpoví.

Pátrali jste i po tom, kdo všechno je ve vedení nadací. Co jsou zač zakladatelé nadací? Kdo to je, jaké role tam mají?
Obě nadace založili stejní lidé, jak už jsme řekli – Joseph Lam a Ruth Kendrick z amerického San José. O těch lidech se nic nedozvíme. Založili nadace, stojí v orgánech nadací, ale není na ně žádný kontakt, není jakákoliv možnost se s nimi spojit. Požádali jsme Roberta Boelkense, aby nám dal také na ně kontakt, to byla jedna z otázek. Ani to neudělal.

Jsou to lidé, kteří bydlí v San José kousek od sebe. Pravděpodobně se dobře znají. Jezdí údajně do České republiky i na zasedání správní rady. Jsou o tom zápisy v obchodním rejstříku, ale konkrétně o těchto dvou lidech žádné informace nejsou.

Jediná detailnější informace je o řádové sestře Joan Clare, kterou se konkrétně Nadace mezinárodní lékařské pomoci zaštiťuje, na svém webu o ní má článek. Dokonce i v oficiálních výročních zprávách o ní informuje. Informuje mimo jiné o tom, že Joan Clare působila dříve jako vysoká komisařka OSN ve funkci přidruženého partnera pro uprchlíky na Jamajce, nebo alespoň to o ní tvrdí.

A je to pravda?
To je další věc, která prohlubuje pochybnosti. Samozřejmě jsme se zeptali OSN, zda je to pravda, zda tato osoba byla někdy vysokou komisařkou. Mluvčí OSN v Česku Kristýna Hejzlarová nám sdělila, že to není pravda, že nikdy nebyla vysokou komisařkou OSN, a dokonce že funkce přidruženého partnera pro uprchlíky dokonce ani neexistuje.

Je tam ještě další otazník, a sice vizuální, protože jedna z organizací má logo, které se nápadně podobá jedné z dalších agentur OSN, a to UNICEFu, Dětskému fondu OSN. Zkoumali jste reakci Dětského fondu. Jakým způsobem se k tomu vztahuje?
Loga bych přiblížil – obě jsou kruhová, v modrobílém provedení, na obou je vyobrazena planeta a uvnitř dvě postavy. Loga se trochu liší, nicméně barevným provedením a symbolikou jsou si nápadně podobná už na první pohled.

Nepřipadalo to tak pouze nám, ale i dárcům Dětského fondu OSN (UNICEF), protože ti se obraceli na UNICEF, jestli mají něco společného s Nadací Světového fondu dětí, oni museli odpovídat, že nemají, a dokonce toto své upozornění dali i na web, aby nedocházelo k záměně, aby lidi věděli, že nemají nic společného s touto nadací, protože sami lidé se na to odkazovali.

Takže UNICEF se setkal s tím, že si loga lidé pletli?
Ano. Když jsem mluvil s ředitelkou UNICEF v České republice Pavlou Gombou, tak řekla, že to byl vlastně jediný kontakt, který měli s Nadací světového fondu dětí, že si jejich dárci pletli logo s logem UNICEF.

Zkoumal jsi i u dalších představitelů zdejších organizací v České republice, které se zabývají nevládní činností nebo se věnují nadační činnosti, do jaké míry budí aktivity těch dvou nadací důvěru. Co ti z toho vyplynulo?
Mluvili jsme s ředitelkou spolku Fórum dárců Kláru Šplíchalovou. Odkázali jsme ji na weby těch dvou nadací, poskytli jsme jí výroční zprávy, které jsou zveřejněny na obchodním rejstříku. Ona je prostudovala a konstatovala, že jsou opravdu mimořádně informačně chudé, jak řekla. Dokonce řekla, že s něčím podobným se ve své praxi ještě nikdy nesetkala.

Říkala, že ve výročních zprávách i na webu jsou prostě jen obecné informace, proklamace typu „dejte nám peníze, abychom mohli pomoct dětem v Africe a aby všechny děti na celém světě byly šťastné“. Ale jakým způsobem toho chtějí dosáhnout nebo jakým způsobem toho dosáhli, abychom byli u toho, že mají zpětně vyúčtovat svoji činnost, tak to nikde ve výroční zprávě ani na webu není.

Jsou tam jen obecné informace, jsou tam fotografie dětí. Ale nevíme, kdy byly pořízeny, jestli jsou to děti, o kterých se v článku mluví, kdo to je, jakým způsobem dítěti pomohli, to se nedovíme. Je to prostě takové leporelo složené z fotek a z nějakých informací. Nevíme, jak to souvisí.

Jak funguje obecně regulování nadací v České republice, jestli se vůbec v tomto směru o tom dá mluvit? Je to výrazně odlišná praxe od toho, jak je to nastavené v Evropě? Když jsme mluvili v úvodu o tom, že konkrétně tyto dvě nadace působí ještě v dalších pěti evropských zemích, liší se podmínky, prostředí, v jakém fungují?
Liší. Třeba v Německu byly obě nadace zakázané. Nadace mezinárodní lékařské pomoci i Nadace světového fondu dětí. Jejich činnost zakázalo Ředitelství dozoru a služeb ve spolkové zemi Porýní-Falc, které dohlíží mimo jiné právě na fungování nadací a sbírek. Jak nám řekla mluvčí úřadu Eveline Dziendziolová, důvodem bylo to, že peníze vybrané na pomoc dětem šly na pokrytí nákladů na administrativu, propagaci a kampaň nadací.

Vedení nadace Světového fondu dětí obratem v Německu založilo stejnou nadaci se stejným logem, ale pod anglickým názvem. Úřad ale vzápětí zakázal fungování i jí. V Německu to funguje tak, že stačí, aby měli podezření, že nadace nefungují, jak mají – vybírají peníze, slibují dárcům, že je věnují na pomoc někomu, to neudělají, věnují je na pokrytí vlastních nákladů – a nadace úřad zakáže.

V České republice žádný takový dozorový úřad není. V Česku v podstatě stačí, aby účetnictví bylo formálně v pořádku a aby účetní závěrku stvrdil ve výroční zprávě auditor, kterého si nadace najímají. Obě nadace mají formálně účetnictví v pořádku, dokonce mají i zprávu auditora. Spojili jsme se s auditorkou, která v posledních letech auditovala účetní závěrky obou nadací. Ta nám řekla, že všechno je v pořádku. Konkrétní ale být nechtěla.

Spojili jsme se s ní už loni v listopadu, kdy nás téma zaujalo. Tehdy nám auditorka Radmila Špíšková řekla, že nevidí problém, že je to v pořádku.

Pak naznačovala, že je vázaná mlčenlivostí a že neví, jestli nám může říct detaily. Nakonec navrhla, abychom poslali dotazy e-mailem. To jsme udělali. Dodnes jsme se nedočkali odpovědi a mobil už nám nebere.

Ještě bych chtěl dodat, že obě nadace mají Magistrátem hlavního města Prahy osvědčenou veřejnou sbírku, což je součást jejich činnosti, a každý rok předkládají vyúčtování. Podle mluvčího magistrátu Víta Hofmana vždy bylo v pořádku.

V případě veřejné sbírky platí, že nadace nesmí použít víc než pět procent vybraných peněz na pokrytí vlastních nákladů. Přitom Nadace mezinárodní lékařské pomoci sama ve výroční zprávě píše, že ve veřejné sbírce za 2019 vybrala 600 000 korun a rozeslala kvůli ní 50 000 dopisů s žádostmi o peníze, což by odpovídalo nákladům za zhruba půl milionu korun. Tady vzniká další pochybnost, jak je možné, že splnila pětiprocentní limit a jak to dokázala účetně pokrýt. Podle magistrátu je ale všechno v pořádku.

Existují nějaké údaje o tom, jak častý může být případ, že v Česku dárci narazí na případ nějaké nedůvěryhodné nebo dokonce možná podvodné nadace?
Fórum dárců, o kterém už jsme mluvili, na svém webu uvádí, že s podvodnou nebo podezřelou veřejnou sbírkou se podle průzkumu setkali čtyři Češi z deseti. O průzkumu nevíme nic bližšího, to se na stránkách neuvádí, nicméně to číslo je poměrně vysoké. Dokonce tam tvrdí, že teď v době covidu a pandemie koronaviru se počet podezřelých sbírek zvýšil. Opět ale nevíme, z čeho vycházejí a s jakými údaji pracují.

Nicméně ředitelka fóra Klára Šplíchalová říká, že případy, o kterých jsme mluvili – případ Nadace mezinárodní lékařské pomoci a Nadace světového fondu dětí, jsou mimořádné a výjimečné. Většina zde fungujících nadací, nadačních fondů, provozovatelů veřejných sbírek, jsou transparentní, probíhají roky v pořádku a jsou ověřené.

Malá odbočka – za covidové pandemie se obecně zvýšilo i dárcovství v České republice. Paradoxně narostlo možná vůči tomu, že mnozí lidé jsou v horších ekonomických podmínkách. Ví se, kam dárci z Česka prostředky směřují?
Ano, je to pravda. Podle Mapy dárcovství zveřejněné nedávno Fórem dárců nadace a nadační fondy rozdělily loni 2,8 miliardy korun, o miliardu víc než v roce 2019, před pandemií. Což je zvláštní, protože spousta lidí si stěžuje, že kvůli pandemii přišla o práci nebo přišla o výdělek. Přesto jsou lidi štědřejší. Možná právě proto.

Pokud mám odpovědět na to, kam směřují nejčastěji peníze, skoro dvě třetiny lidé posílali na pomoc nemocným a lidem s hendikepem, pak na mladé děti a rodinu a zhruba třetina na humanitární pomoc a lidská práva. Ostatní čísla už jsou potom ve výčtu zanedbatelnější.

Vrátím se na závěr k tomu, čím jsme začínali, a sice k otazníkům, které jste zjistili okolo působení dvou nadací, které v Česku mají své sídlo a působí kromě dalších pěti evropských zemí. Podařilo se nakonec zjistit, kam peníze, které čeští dárci nadacím poslali a o kterých nadace tvrdí, že byly směřované do afrických zemí, vlastně doputovaly?
Paradoxně jsme spíš zjistili, kam nedoputovaly. Zjistilo se, že velká část peněz, které zmíněné nadace slibují věnovat na pomoc nemocným a hladovějícím dětem, vůbec nejde do Afriky, ale na pokrytí nákladů dvou nadací. Jak to fungovalo v Německu a kde úřad dvě nadace zakázal, tak podobně hospodaří nadace i v České republice.

Když jsme spočítali průměr, tak v případě Nadace mezinárodní lékařské pomoci 73 haléřů z každé vybrané koruny jde na administrativu, na pokrytí nákladů a na rozesílání dopisů s žádostmi o peníze. V případě Nadace světového fondu dětí je to o něco méně, přesto zhruba polovina z vybraných peněz jde na provoz nadací, což je velké číslo oproti ostatním. UNICEF má čísla kolem 11 procent.

Zbylé peníze by měly jít tak, jak to deklarují obě nadace, na pomoc strádajícím a hladovějícím dětem. Jestli tam skutečně doputovaly, to nevíme, protože obě nadace nezveřejňují konkrétní pomoc, jaká byla. Zveřejní pouze to, že někam poslali peníze. Jak konkrétně, co se za peníze pořídilo, nezveřejňují, a na naše dotazy odmítly odpovědět.

Dá se jednoznačně říct, jestli nadace dělají něco nekalého nebo možná dokonce nezákonně hospodaří s penězi, které jim dárci poskytují?
Za nekalé by se dalo považovat to, že slibují, že pomohou dětem v Africe, proto osloví dárce. Ale víme, že peníze, alespoň velká část peněz do Afriky nejde. Jde na pokrytí nákladů nadace, jak už jsme o tom mluvili. To by se možná dalo považovat za nekalou činnost.

Teď jsme v předvánočním čase, kdy žádostí o pomoc samozřejmě přibývá. Jak jsi to říkal, tak je dramatické množství nadací, které jsou spolehlivé, ověřené, nevládních organizací, které skutečně potřebují příspěvky lidí a hospodaří s nimi adekvátně. Jak je možné se vyhnout riziku toho – teď mluvíme z pohledu dárce –, že by potenciální dárce poslal peníze nedůvěryhodné organizaci. Co radí experti? Co by lidé měli řešit, na co by měli dbát?
Ptali jsme se na to ředitelky Fóra dárců Kláry Šplíchalové. Ta radí zjistit si, kdo stojí za nadací, která žádá o peníze, jakou má minulost, jaké má výsledky, kolik peněz vybírá, jak je rozděluje, podle čeho a jaké konkrétní údaje sama o sobě zveřejňuje.

Pomáhá také zjistit si, jestli daná nadace je členem nějaké asociace, třeba Asociace nadací, Aliance odpovědných pořadatelů veřejných sbírek nebo Asociace veřejně prospěšných organizací. Členství v těchto organizacích je dobrovolné. Není to tak, že kdo není členem, je automaticky podezřelý. Ale platí to naopak – kdo členem je, tak už je prověřený vedením asociace nebo aliance. Je spolehlivý, a tam už by se dárci nemuseli bát peníze poslat.