Se sebevrahem mluvíme lidsky, s tím, kdo drží rukojmí, důrazněji, popisuje policejní vyjednavač
V jižních Čechách působí dvanáct vyjednavačů. Jsou rozeseti po celém kraji, aby mohli být včas u případů. Těmi nejčastěji bývají pokusy o sebevraždu, někdy i zadržování rukojmích. „Člověk si může říkat cokoliv, nacvičovat cokoliv, ale realita může být jiná. Ten, s nímž jednáme, může například zkoprnět, přestane mluvit, přestane se hýbat,“ líčí pro Český rozhlas České Budějovice Jiří Kolban, který od roku 2014 jihočeské vyjednavače vede.
Kolban oceňuje, že jeho lidé vedle své běžné policejní práce zvládají právě i nelehkou roli policejního vyjednavače. Snoubí se v ní adrenalin, empatie a zároveň chladný rozum. A nedá se úplně naučit. Mnoho věcí musí vyjednavač zvládnout citem.
„Člověk si může říkat cokoliv, nacvičovat cokoliv, ale realita může být jiná. Ten, s nímž jednáme, může například zkoprnět, přestane mluvit, přestane se hýbat, přestane reagovat. To je těžká situace,“ líčí zkušenosti z praxe Jiří Kolban.
Na každého platí něco jiného – jinak se vyjednává se ženou, mužem, člověkem mladším, člověkem zkušenějším. „Se sebevrahem se snažíte bavit lidsky. Dotyčný je sklíčený, takže se snažíte být na jeho úrovni, případně pod ní,“ říká Jiří Kolban, „naopak pokud jde o barikádovou situaci, zadržování rukojmích a podobně, je situace vyhrocenější a vyjednavač musí volit jiná slova. Je v některých věcech důraznější.“
Domluvit se s člověkem v amoku je podle něj rovněž těžší. „Je důležité nechat ho vykřičet. Musí být pod kontrolou, ideální je udržovat oční kontakt, ale je dobré nechat ho vypovídat. On se zklidní, vyjednavač se něco dozví a najde se nějaké řešení,“ vysvětluje specialista.
U seniorů roste počet sebevražd, výrazně ohroženější jsou muži. Duševní potíže se často přehlíží
Číst článek
Ještě složitější je vyjednávání s duševně nemocnými lidmi. „Ti nejednají racionálně, leckdy mají bludy, vidí kolem sebe nebezpečí, které ve skutečnosti neexistuje, ale oni se ho bojí. Případně jim jakési hlasy našeptávají, aby něco udělali, aby někomu ublížili. Nereagují tak, jak by se dalo očekávat,“ potvrzuje Jiří Kolban.
Psychicky narušeného člověka se tedy policisté učí rozpoznat a mít pro zásah proti němu záložní plán. „Nemusí to tak být vždycky, ale často to může končit záchrannou akcí nemocného. Prostě se ho nepodaří přesvědčit. Takže nouzový plán spočívá například v tom, že vyjednavač odpoutá pozornost a kolegové útočníka zajistí,“ uvádí Jiří Kolban.
Celý rozhovor s vedoucím týmu jihočeských policejních vyjednavačů Jiřím Kolbanem si poslechněte v horní části článku.
