Tři miliony za informace? Musí být zdarma, míní po úspěchu u Ústavního soudu novinář

Praha/Brno 17. července 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Máš pocit, že právo na informace po nejnovějším nálezu Ústavního soudu, který se tě týká, v Česku posílilo?
Určitě ano. Řešila se poměrně úzká, ale docela významná otázka, jak je to v situacích, kdy si stát si za informace účtuje. V určité kategorii informací – týkalo se to hlavně informací o životním prostředí – je stát historicky prodával, respektive jeho úřady nebo příspěvkové organizace si takhle přivydělávaly na svůj provoz. Jenže tento prodej zároveň blokoval žadatele z řad veřejnosti, aby se k informacím dostali. Částky, zejména ve chvíli, kdy člověk informace nechtěl k podnikání – třeba by mu stačila data za nějaké pole, kde on sám hospodaří, ale chtěl to za celou republiku, třeba jako novinář nebo třeba jako aktivista v nějaké neziskovce – tak měl problém se k nim dostat, protože částky mohly jít do milionů. A to prostě brání tomu, aby se lidi k informacím mohli dostávat. 

Je pro tebe v odůvodnění nějaká zlomová věta, která může být signálem pro veřejnost, že se teď časy mění? 
Určitě je tam takových vět několik. Ústavní soud velmi natvrdo a napřímo říká, že změna klimatu je zásadní problém, kterému lidstvo čelí, a z toho důvodu je mimořádný zájem na tom, aby tuto problematiku veřejnost debatovala. Debatu často zprostředkovávají novináři, proto je jejich práce v této oblasti důležitá. A v neposlední řadě pokud jde o informace o životním prostředí, které jsou potřeba k veřejně prospěšné debatě, tak prostě musí být veřejnosti přístupné zdarma. 

Tři miliony korun za informace

Ústavní soud ti tedy dal za pravdu ve sporu se zeměměřickým úřadem, který ti odmítnul poskytnout informace bez vysoké úplaty. O jaká data přesně šlo?
V tomto konkrétním případu šlo o takzvaný Digitální model reliéfu. Abych to posluchačům a posluchačkám nějak přiblížil – je to velká tabulka, ve které jsou souřadnice X a Y, GPS souřadnice na území ČR. Zároveň je tam informace o výšce…

Taková digitální mapa Česka? 
Digitální model reliéfu vzniká tak, že letí letadlo, je na něm laser a tím se velmi podrobně měří výška různých kousků hlíny v Česku. Výsledkem je digitální model povrchu celé republiky. A za tyto informace o území celé republiky, si zeměměřický úřad v té době, kdy jsem o to žádal, což je už téměř deset let, účtoval v součtu asi tři miliony korun. 

Proč tři miliony? Chápu, že ten let asi něco stál, i to vybavení asi něco stojí. 
Tři miliony byly napsané ve vyhlášce, která upravovala prodej těchto dat. Argumentem bylo, že podle zákona může úřad informace zpoplatňovat nad rámec toho, co stojí výdej konkrétnímu žadateli. Mimo DVD, na které by se to třeba vypálilo, si může účtovat i proporcionální část nákladů, třeba na pořízení a na údržbu dat s cílem přilepšit státnímu rozpočtu. Prostě vydělávat na datech, které jsou k dispozici, ač už je veřejnost jednou zaplatila z daní, protože je úřad pořizuje za peníze, které dostává. Následně tu byla taková konstrukce, která umožňovala data zpoplatňovat s cílem trochu pomoci státnímu rozpočtu. 

Takže jsi před deseti lety žádal zeměměřický úřad, o data digitálního reliéfu Česka, abys to mohl využít ke své novinářské práci. A oni za to chtěli tři miliony korun. 
Chtěli jsme se věnovat otázkám eroze a nevhodného hospodaření na zemědělské půdě a data z Digitálního model reliéfu jsme chtěli použít. Samozřejmě jsem věděl, jaké jsou komerční podmínky jejich užití, za jakých podmínek které může člověk zakoupit, na jak velké území a tak podobně. Mým cílem ale opravdu bylo říct, že právě takové důležité informace není možné zpoplatňovat veřejnosti. Zároveň jsem tehdy spor rozjížděl s vědomím, že závěry, které jsou k Digitálnímu modelu reliéfu, budou dopadat i na další mapová data, které v té době nebyly v ČR veřejně přístupné a byly rovněž za poplatek. To znamená letecké snímky, historické ortofotosnímky a další geoprostorová data, která se dají uplatnit v řadě oblastí. 

Jestli to chápu správně, tak bez těchto informací se třeba právě o klimatické změně a o změnách eroze a povrchu půdy v Česku nedá informovat. Protože když tyto informace nemáš, tak jak o tom potom můžeš informovat veřejnost…?
Samozřejmě, že se tam objevoval protiargument, že to jsou informace technologicky poměrně složité na zpracování, takže to není práce novinářů. To mají dělat výzkumníci, a novináři pak mohou výsledky jejich bádání prezentovat veřejnosti. Jenomže tohle má několik problémů. Jednak i ti výzkumníci za data museli platit. To znamená, že to podvazovalo výzkum a výuku třeba i na vysokých školách. Tím, že se dlouhodobě pohybuji v oblasti geoinformatiky, což je zvláštní podobor počítačové vědy, který se věnuje mapám a výpočtům nad nimi, tak jsem věděl, že i výzkumná pracoviště mají problém se k informacím dostávat. Musí to, vzhledem k výšce částek, které je za ně nutné platit, grantovat. 

Druhá věc je, že my jako novináři dlouhodobě přemýšlíme, jak veřejnosti zprostředkovat změnu klimatu. To, co se nám osvědčilo, je snažit se to lidem maximálně přiblížit tomu, jaké je to konkrétně u nich, třeba jak se historicky změnily teploty v jejich obci, jak se tam zhoršila dostupnost podzemní vody. A všechny tyto podrobné informace se snažíme využívat tím způsobem, že jsme třeba schopni lidem udělat jednoduchou aplikaci. Tam člověk napsal místo, kde se narodil nebo místo obce, kde žije, a aplikace mu pak řekne, o kolik stouply teploty za zhruba třicet let nebo za dobu vašeho života.

Aby si to prostě dokázali představit. 
Přesně tak. Snažíme se přiblížit konkrétní dopady. A když jde o odborné zpracování, tak to samozřejmě není tak, že to děláme jenom my jako novináři. My kontaktujeme odborníky a spolupracujeme s nimi. Někdy je spolupráce plodná, protože třeba chtějí něco zkoumat, ale nemají na to zrovna teď čas, data nebo programátora, který by jim data předpřipravil. A to jsme schopni pro ně zajistit. To znamená, že jsme schopni takto spolupracovat. Něco nám přijde jako zajímavá novinářská otázka, někomu to přijde jako zajímavá vědecká otázka. A spojením sil jsme schopni problém popsat a všichni si z toho odnesou nějaké závěry. 

Soudní cesta

Když ses dozvěděl, že úřad chce za data tři miliony korun, tak ses proti tomu rozhodl soudně bránit. Spor ale skončil až u Ústavního soudu. 
Je to tak. Nejdřív dvakrát zasahoval prvostupňový soud, což byl Městský soud v Praze. Ten napoprvé rozhodl po asi roce a půl, kdy mi úřad odmítl data dát, pokud nezaplatím. Soud rozhodl, že úřad rozhodoval podle špatného zákona a vrátil mu to zpátky. Úřad znovu rozhodl se stejným závěrem, jenom podle správného zákona a znovu mi vyměřil tři miliony. Já jsem je opět nezaplatil, opět jsem data nedostal, a tak nastoupil druhý soudní spor u Městského soudu v Praze. Ten jenom vzal vyhlášku s úhradou a řekl, že to spočítali správně. Řekl jsem si o celou republiku, to je tolik kilometrů čtverečních, vynásobili to cenou ve vyhlášce a řekli, že je to spočítané správně a tu moji žalobu zamítli. 

Následovala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Tam byl závěr dost podobný. Soud řekl, že je to spočítané správně a ještě mi přidal na cestu, když řekl, že jsem těch dat chtěl opravdu hodně. Vynásobil, že je tam několik milionů nebo možná miliard datových bodů. To ale v IT nic moc neznamená. To je jako si přepočítávat Babičku, že je to dlouhá kniha, protože je v ní hodně písmen. Nedává to úplně valný smysl, ale pro soudy to byl argumentační bod, na kterém se točily. Takže řekly, že je to opravdu hodně dat, která by se vešla na několik DVD, a z toho důvodu je logické, že bych za ně měl zaplatit hodně peněz. Následovala ústavní stížnost, která taky neměla úplně snadný život. 

Kdy jsi ji podával? 
Budou to asi dva roky. První soudce zpravodaj, kterému to přistálo na stůl, byl profesor Sládeček. Jenomže tomu v době vyřizování stížnosti skončil mandát. Následně to spadlo na stůl současnému předsedovi Ústavního soudu Josefu Baxovi. Nicméně proto, že o něm můj advokát Tomáš Němeček píše biografickou knihu, tak se musel vyloučit pro podjatost. Následoval třetí senát doktora Jirsy, který to nakonec dotáhl k úspěšnému závěru. 

Není to tvůj první spor, který vedeš s úřady. Už někdy v roce 2015 jsi absolvoval podobnou štaci kvůli datům o počasí. 
Je to tak. Data o počasí neskončila u Ústavního soudu, ale jenom u Nejvyššího správního soudu, to znamená o instanci níže. Řešil jsem ale v minulosti i další informace, typicky o kriminalitě. Měl jsem dva spory s policií o jejich data. Věnoval jsem se i Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, konkrétně informacím o pohybu vozidel a o zpoždění. Tohle byl nějaký balíček dat, u kterého jsem se před zhruba deseti lety předsevzal – protože se často týkaly životního prostředí – aby byly veřejné. Takže v té době jsem rozjížděl tyto spory, které postupně prošly justicí a vedly ve všech případech k tomu, že se data dnes už zveřejňují a jsou veřejnosti dostupná. 

Nicméně ukazuje to i na progres v tom, že nevole úřadů nebo státu poskytovat data bez úplaty vyprchává? 
Ano. Samozřejmě si neosobuji tvrdit, že za to mohou jen moje soudní spory. Velkou roli v tom hraje i tlak, který přichází z EU. Ta před nějakou dobou národním státům řekla, že jsou definované nějaké oblasti datových sad s vysokou hodnotou, čímž není myšlená hodnota jenom komerční, ale i hodnota společenská. Takže by bylo vhodné, aby národní státy tyto informace začaly poskytovat bezúplatně. Řada informací o životním prostředí spadla do této škatulky. 

Kvůli datům o počasí se ozval nejen Hydrometeorologický úřad, ale i ministerstvo životního prostředí. Spor jsi tak vedl přímo s rezortem. 
To bylo způsobené tím, jak je organizovaná veřejná správa. V případě Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, který má svůj vlastní zákon, spor směřoval proti úřadu. Hydrometeorologický ústav je příspěvková organizace ministerstva životního prostředí, takže spor vlastně mířil na ministerstvo, i když bylo jádro v obou případech podobné. Oba rezorty argumentovaly tím, že jde o příjmy, které vylepšují hospodaření státního rozpočtu a že ve chvíli, kdy by mi informace daly zdarma, tak by tento příjem vyhasl. My jsme se problematice příjmů za data věnovali. Problém byl, že tam opravdu šlo o desítky milionů korun, nicméně ve chvíli, kdy se nám podařilo získat účetnictví a nějaký pohled do toho, tak se ukázalo, že drtivá většina částek je placená zase veřejnou správou. 

A tam jsi chtěl jaká data? 
Historické záznamy o počasí – teploty, srážky a podobně. Problém byl v tom, že úřady sice rozpočtově vykazovaly, že data prodávají za nějaké miliony korun, ale reálně drtivou většinu odběratelů tvořily zase orgány uvnitř veřejné správy. Ty z různých důvodů mají třeba pro část agendy data zdarma, ale pro jinou agendu už si je musejí kupovat. Ve výsledku se přelévaly peníze z jedné kapsy státního rozpočtu nebo třeba obecních rozpočtů do druhé kapsy. Tím, že se teď data zveřejňují, tak nedošlo k žádným závažným propadům příjmové stránky státního rozpočtu. 

To hlavní je, že i kdyby o to žádal občan, který by se o to zajímal podle zákona o svobodném přístupu k informacím, tak důvod je takový, aby neplatil znovu něco, co už zaplatil z daní? 
Argumentace Ústavního soudu jde po linii, že zpoplatnění jako takové není neústavní. Stát opravdu může říct, že jsou to data, která se dají komerčně využít a proč by někdo, kdo je komerčně využije, neměl státu část peněz vrátit v podobě úplaty za data. Úřady ale musí vždycky posuzovat cíl, který žadatel sleduje. A ve chvíli, kdy jde třeba o aktivistu nebo novináře, tak by měl upřednostnit veřejnou debatu, to znamená data nezpoplatňovat. To ale nevylučuje, že ve chvíli, kdy by přišla soukromá společnost a řekla, že chce data, která byla zpoplatněna, a chtěla by je zadarmo na základě tohoto nálezu, tak úřad pořád může zkoumat, k čemu je bude využívat. Osobně si myslím, že ve chvíli, kdy to má přispět veřejné debatě, tak se to bude dávat jenom za náklady toho výdeje, tedy předpřipravení dat. Státní správa na tom samozřejmě může strávit nějaký čas, ale ve chvíli, kdy člověk řekne, že by to chtěl použít komerčně, třeba to přeprodávat svým klientům, tak je možné, že nějaká úhrada bude zachovaná a stát bude mít příjem do státního rozpočtu. Ač, jak jsem říkal, v minulosti toto příliš časté nebylo. Bavíme se spíš o stovkách tisíc korun než o milionech. 

A bavíme se stále s odkazem na zákon o svobodném přístupu k informacím, takzvaná 106, kterou velmi často využívají novináři, ale využít ji může každý…? 
Informace o životním prostředí nejsou přímo pod notoricky známou 106. Spadají pod její sesterský zákon 123/1998, o právu na informace o životním prostředí. Právní úpravy jsou si hodně podobné. Nebudeme zabíhat do detailu, ale je to prostě trochu jiný zákon. Žadatele to ale o nemusí příliš trápit, protože judikatura dovodila, že ve chvíli, kdy požádá podle nevhodného zákona, tak úřad si to má vyřídit podle toho správného. Není tedy na veřejnosti, aby tohle řešila. Ale zjednodušeně řečeno, pokud se to týká přírody a životního prostředí, tak byste měli žádat podle zákona 123/1998. 

Využití dat

Vymáhání, které očividně bylo a je na dlouhou trať, se teď může změnit? Když se vrátíme k mapovým podkladům Česka – pardon, že to zjednoduším – digitální reliéf, který jsi žádal, tak ta data ale u sebe pořád nemáš?
Data už mám, protože jsou od léta loňského roku veřejně dostupná, právě v rámci projektu otevírání dat vysoké hodnoty, který k nám přišel z EU. Nicméně se to týká jenom určitých datových sad – model reliéfu, letecké snímky. Jiné typy dat o životním prostředí jsou ale stále zpoplatněné. Kdyby teď člověk přišel na úřad a řekl si o ně, tak mu pravděpodobně něco naúčtují. Ale myslím si, že se praxe pod tíhou toho nálezu bude muset změnit a pravděpodobně tam dojde k rozlišení typů žadatelů. Nejspíš se to upraví licenčně, že se úřad zeptá, na co by žadatel data chtěl. Když řeknu, že jsem aktivista, který má spolek věnující se třeba suchu v naší obci, tak by podle mě měl dostat jiné podmínky, než když tam přijde komerční firma a data chtěla prodávat klientům. Tam může být zpoplatnění zachováno. 

Budou ještě nižší instance znovu otevírat tvůj případ? Je to nález Ústavního soudu, ne verdikt. 
Budou, ale očekávám, že to bude spíš formálního charakteru. Městský soud v Praze se tím bude muset zabývat znovu a vzhledem k tomu, že data už rok visí na webu, velmi pravděpodobně řízení zastaví, rozhodne o nákladech řízení. Celé to formálně ukončí a dočistí. Ale závazné právní body vyslovil Ústavní soud. 

Takže se dočkáme tvého projektu týkajícího se eroze? 
My jsme ta data používali už v minulosti. Jak jsem říkal, od loňského roku jsou veřejná, takže na některých projektech jsme je již zpracovávali. Zatím jsme nedělali žádnou vyloženě velkolepou erozní analýzu, ale k tématu se pravděpodobně vrátíme. Na data o životním prostředí už teď saháme a používáme je doplňkově. Používali jsme je třeba ve velkém projektu „Tady je Bakalovo“.

Minulý týden vyšel kolegyni Kláře Filipové článek o tom, jak v Česku ubývá zemědělská půda. Ten je taky do určité míry postaven právě na různých typech dat o životním prostředí. Informace určitě budeme využívat i nadále. 

To se týkalo karvinsko-ostravského regionu a toho, jak se tam mění využití půdy? 
Přesně tak. Týkalo se to charakteru vlastnictví, jaký to tam má dopad na územní rozvoj a podobně. 

A co dalšího ti leží na Ústavního soudu?
Na Ústavním soudě mi v současné době neleží nic a doufám, že to tak ještě chvíli vydrží. Sporů o informace mám teď otevřených méně, Jak jsem říkal, je to nějaký balíček dat o životním prostředí, o kterém jsem si myslel, že by měl být veřejný, protože je to důležité právě s ohledem na změnu klimatu. Podle mě se do značné míry podařilo tyto problémy vyřešit. Možná se to ještě bude dočišťovat, třeba historická data. Uvidíme, jak se k tomu úřady postaví. Teď se jako novináři budeme doufám spíš věnovat zpracování dat, než tomu, že se o ně budeme muset dál soudit.