Stávka jako vzkaz: Vládě chybí hodnoty. Neposlouchat veřejnost se nevyplácí, míní expertka

Praha 27. listopadu 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Celodenní stávka mateřských, základních i středních škol, do toho protestní stávka odborů. Jaký je to z komunikačního hlediska signál pro vládu Petra Fialy (ODS)?
U nás v Česku je to určitě výjimečný signál. Nejsme Francie, kde se stávkuje každý den. Navíc když se lidé odkazují na to, že si připomínají generální stávku v roce 1989… To je významný symbol. A pro vládu je to signál jistě znepokojující. Jako velmi znepokojující vnímám hlavně ten odkaz na rok 1989, na vzpouru proti režimu. Kvůli podtónu toho, kdy není úplně jasné, co všechno se řeší, co se řeší s výjimkami – myslím, že situace ve školství je velmi jasná, požadavky tam jsou velmi přehledné, rozumné a jasné – se k ní přidává spousta lidí, kteří prostě jenom chtějí vyjádřit nespokojenost s danou situací, vyjádřit nedůvěru vládě. Myslím, že chtějí, aby byli slyšet.

Říkala jste, že požadavky ve školství jsou jasné a dané. Ale ministr školství Mikuláš Bek (STAN) naopak říká, že odbory neformulovaly žádné jasné požadavky, za jakých by třeba stávku odvolaly. Nedochází mezi vládou a odbory ke komunikačnímu šumu?
Osobně se domnívám, že to pochází z toho, že vláda v oblasti školství nastavila vysoká očekávání. Už dva roky slýcháme o tom, že vzdělání je priorita, že pro to vláda udělá maximum, že se situace výrazně zlepší, že budeme vzdělanostním centrem Evropy, budeme mít výzkumná centra, budou k nám jezdit elitní akademici. Neříkám, že se to neděje, ale progres asi není až takový, jaký lidé pracující ve školství a všichni, kdo mají se školstvím co do činění, čekali. Obzvláště tragická je situace v případě pomocných sil, jako jsou kuchařky, uklízečky, školníci. Myslím, že každý, kdo má děti ve škole, rozumí tomu, že situace není úplně dobrá. 

A vzhledem k tomu, že Mikuláš Bek je již třetí ministr školství od začátku vlády, tak si myslím, že tam určitě nějaké komunikační problémy jsou. Vždycky se těžko navazuje. Základem jakékoliv komunikace je důvěra, a ta není příliš velká. 

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) tvrdí, že se vláda snaží vést sociální dialog, a nevidí důvod ke stávkám. Premiér Petr Fiala stávku vnímá jako neodůvodněnou. Co si z toho všeho odnáší volič? Musí být hrozně zmatený.
Když se podíváme na vládní kampaně za poslední dva roky, tak jedna z těch velkých byla kampaň Deštník proti drahotě. Vláda tehdy slibovala, že nenechá nikoho padnout. Takže se domnívám, že právě v tento okamžik vláda nastavila očekávání, že bude vládou sociální – že výrazně přidá na sociálních dávkách nejrůznějšího druhu, a že se o lidi spravedlivě postará. Právě proto na dnešní problémy dojíždí. Vidíme to i na hladovce signatářů charty před Úřadem vlády. Těch problémů je opravdu hodně. Vláda nastavila vysoká očekávání, protože říkala, že bude sociálním státem, a nyní očekávání neplní. Tam já vidím problém v komunikaci.

Komunikovat složité kroky

Na druhou stranu vláda říká, že musela nastavit střídmější rozpočet, že se musí šetřit, protože minulé vlády rozhazovaly. Česko se do jisté míry topí v zadlužování, takže se to asi řešit musí. Chápete to jako problém komunikace, že vláda nedokáže vysvětlit a odůvodnit složité kroky? Nechybí vládě třeba jednoznačnější, srozumitelnější mluvčí?
Myslím, že vládě chybí hodnoty, postoje a jednotný postup. Je názorově a tematicky příliš rozkročená, velmi často se nedokáže shodnout. Častokrát jsme pesimisté – ve svém okolí mám i optimisty, kteří říkají, že si představovali, že to bude mnohem horší, že se vláda rozhádá víc a skončí do několika měsíců. Myslím, že vláda ztrácí opravdu hodně energie tím, že se soustředí na to, aby vydržela u moci, a potom se jí nedaří některé věci prosazovat tak rázně. Prostě plýtvá energií na jiné věci. 

Na druhou stranu vláda přece vytvořila pozici zmocněnce pro oblast médií a dezinformací. Snaha si jí asi upřít nedá, byť pozici posléze zrušila…?
Ano, snaha tady byla. Ale něco jiného je vytvořit pozici, a něco jiného je dát zmocněnci mandát, rozpočet, peníze a lidi na to, aby skutečně mohl něco dělat. Vláda se opravdu snaží, a snahy řešit bezpečnost, komunikaci a tak dále vidíme už od roku 2016. Kroky ale nebyly dostatečné. V konsolidaci vládní komunikace nevidím žádnou konkrétní věc, která by nebyla pouhou reklamou na vládu. Nevidím žádnou skutečnou digitalizaci komunikace s občany, alespoň ne zatím. Možná přijde, ale vláda zatím učinila jen velmi málo kroků, které by občany přesvědčily o tom, že se jejich životy lepší, že mohou s vládou komunikovat, a že jim vláda rozumí. Jak vidíme z mnoha průzkumů, veřejnost má pocit, že vláda žije v jiném světě, že si něco dohodnou mezi sebou, a problémy lidí je vůbec nezajímají. Že nemají ani schopnost problémy obyčejných lidí řešit.

Jste vedoucí Centra strategické komunikace na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Funguje podle vás jako akademičky vládní Oddělení strategické komunikace tak, jak má?
Z mých kusých informací odbor funguje tak, že informuje jiné složky vlády o tom, co se třeba říká v médiích. Takže vnitřní informační složka pravděpodobně funguje. Pokud ale jde o komunikaci s veřejností, to vnímám kritičtěji. Domnívám se, že se úřadu nepodařilo oddělit to, co je politické PR a co vládní komunikace. Odbor je placený z rozpočtu, z daní, z našich peněz, a měl by proto dbát na transparentnost a vysvětlovat lidem, proč utrácí peníze tak, jak je utrácí. Třeba právě ke kampaním Nenecháme nikoho padnout či Deštník proti úsporám – nebo jak se to jmenovalo – uváděli zdůvodnění, že plakáty byly levné, protože si je dělali svépomocí. Ale já se ptám, jestli má vůbec smysl takto komunikovat, když tři čtvrtiny občanů ve všech průzkumech Centra pro výzkum veřejného mínění říkají, že vládě nedůvěřují. Pouze tři procenta vám odpoví, že vládě důvěřují, dalších 20 procent spíše důvěřuje, a pouze 3 procenta neví. Společnost má tady v tom naprosto jasný názor.

Premiér to někdy interpretuje tak, že to jsou předvolební průzkumy, na které se vůbec nemá hledět, že by to byl populismus. To ale nejsou jen předvolební průzkumy, nýbrž signál od veřejnosti. Když nemáte důvěru veřejnosti, tak je otázka, jestli vůbec bude poslouchat to, co říkáte. Takže finance vynaložené na komunikaci mohou přijít vniveč, protože lidé mají zacpané uši a nechtějí nic slyšet.

Kampaně

Zmiňovala jste letáky. V září měla být spuštěna velká letáková kampaň za asi 42 milionů. Byl o ni taky velký spor – opozice samozřejmě kritizovala, že to je vládní PR, které se platí z veřejných financí. Myslíte si, že jsou to právě tyto kroky, které se k veřejnosti nakonec ani nemusí dostat, byť stojí velké množství peněz?
Osobně jsem ji nezaznamenala. Zřejmě nejsem cílová skupina kampaně. Obávám se ale, že může nastat ještě horší varianta – když se tato komunikace k veřejnosti dostane, tak ji může naštvat a může způsobit takzvaný backlash. Viděli jsme to třeba teď na kampani EU, která se týkala energetiky. Ta byla opravdu velmi špatně provedena. Působila jako laciná propaganda, kterou si někteří z nás ještě velmi dobře pamatujeme. Lidé to mohou začít vnímat, ale s negativním nábojem. A když je tam ještě takto silná nedůvěra, tak to navíc může způsobit to, že se lidé ještě víc utvrdí ve svém názoru a naštvou se.

Co dalšího by mělo Oddělení strategické komunikace radit? Říkáte, že kampaně typu Deštník proti drahotě nebo letákové kampaně stejně fungovat nemohou, neb lidé vládě nedůvěřují, což vychází z veřejných průzkumů. Co je jeho úkolem?
Toto je podle mého názoru spíš úkolem politiků, aby se shodli na tom, co jsou jejich hodnoty, co budou prosazovat. Potom nepůjdou proti sobě a potáhnou za jeden provaz. Budou pak lépe vědět, co chtějí říct.

Mají přece velké PR týmy, poradce pro komunikaci s médii...?
Podívejme se na věci, které fungují relativně dobře a mohly by být mnohem horší. Nemůžeme úplně říci, že by vláda selhávala ve všech ohledech. Některé věci dělá dobře. Třeba v zahraniční politice, tam by mohla být mnohem roztříštěnější, přitom tady poměrně jasně vidíme, jaká politika vlády je. Všichni tomu rozumí. Ne každý s tím musí nutně souhlasit, i o tom se vede debata, ale všichni občané vědí, kam jdeme a proč to tak to je – jaké jsou naše hodnoty, na čem jako stát stojíme, a tím pádem i jaká bude naše zahraniční politika. Případně i v oblasti obrany, tam je linie také poměrně jasná. V řadě médií se o tom vede dialog, politici jsou velmi kritizovaní, a ne všechny jejich kroky jsou vítané. Můžeme ale říci, že tam to funguje mnohem lépe.

Podívejme se na to i z druhé strany. Sice se nedaří komunikovat zásadní témata jako je finanční a sociální stránka – což jsou opravdu závažné věci, které lidi doma zajímají teď a tady –, ale třeba zahraniční politika funguje mnohem lépe, i bez kampaní.

Inspirace v zahraničí

Nevidíte třeba v zahraničí, kde strategická komunikace vlád funguje jinak, co se dá udělat? Něco navíc, aby ministři, kteří se věnují domácí scéně, jednali tak, aby to lidé pochopili, a začali jim třeba víc důvěřovat? Byť dělají nepopulární kroky, které ale obhajují jako nutné.
Cesta k tomu je složitá. Každý stát si ji musí najít, protože každý má jinou historii, ze které vychází. U nás jsme v podstatě nemohli a dlouho jsme v oblasti vládní komunikace ani nenavázali. Nezačali jsme ji stavět na demokratických principech, jejichž zásadami jsou spravedlnost, transparentnost a vztah k veřejnosti. V tom si myslím, že vláda před sebou měla opravdu velký úkol. Nedá se to postavit ze dne na den, je ale potřeba integrovat určité složky společnosti a přesně říci, kdo bude co dělat. Osobně kompetence jasně vymezené nevidím a domnívám se, že některé úřady si je mezi sebou stále přebírají, a levá ruka neví, co dělá pravá. Panuje v tom stále ještě velký chaos.

Jsou země, kde to funguje lépe, třeba na západ od nás?
Nejenom na západ od nás. Dokonce třeba Ukrajina – tam samozřejmě mluvíme o extrému, ale využili situace. Nikoli válečnou, ale ještě předtím. V době COVIDu začali integrovat komunikační systémy, nastavili si vnitřní komunikační mechanismy, a když začala válka, mohli je využít. Neříkám, že jsme ve stejné situaci, ale domnívám se, že třeba v otázce integrace komunikačních kanálů zatím úplně nevidím, že by se něco významného dělo. 

Myslíte si, že by minulá vláda zvládla komunikaci v této situaci lépe?
Od roku 2016 máme dokument, který pod ministerstvem vnitra stanovuje, jaké kroky by měly přijít k tomu, aby se vládní komunikace snažila určitou situaci zlepšit, opět zejména s bezpečnostním dohledem. Musíme se tedy vrátit do roku 2016 a do tehdejší vlády, která tento strategický dokument měla, a měla ho implementovat. Problém je skutečně dlouhodobý, netýká se jen jedné nebo druhé vlády.

Existuje záchrana?

Může vládě teď někdo pomoct? Nebo je to jenom na ministrech, aby si ujasnili, jak má ta komunikace vypadat?
To je opravdu velmi složitá otázka. Podle mě už je to momentum pryč. Samozřejmě se to může ještě zlepšit, ale myslím si, že měli využít nálady lidí na začátku své vlády, kdy byli mnohem optimističtěji naladěni, a kdy jim ještě byli ochotni některé věci odpouštět. Tehdy měli ještě šanci udělat změny. Ačkoli nejsem politolog, rozumím tomu, že to není jednoduché. Když přijdete na vládu, věci se nedaří hned. Ale skutečně vidíme velmi málo faktických kroků, kterými by se mohla vláda pochlubit. Změny měly být připraveny předem, aby bylo možné využít nálady lidí.

Opravdu se nevyplácí neposlouchat, jak se veřejnost k věcem staví. Není to tak, že někdo vládne, ví, co je pro nás nejlepší, takže to tak udělá a názor lidí je nezajímá. Potřebujete veřejnost motivovat, aby do toho s vámi šla. To není vláda versus masa lidí, která se bude řídit vládními nařízeními, a nakonec se republika zlepší.

Za poslední rok vidíme celou řadu byznysových iniciativ, které se roli vlády snaží suplovat, nebo ji úplně nahradit. Dokonce se snaží být v kontaktu s politiky. Viděli jsme, jak politici objíždějí celou řadu konferencí po celé republice, kde přednášejí svoje vize. Ale když potom premiér řekne, že naše vize je být mezi top zeměmi světa, že chce, abychom byli vzdělanostním centrem, a zároveň křižovatkou, tak to není moc srozumitelné. Úplně se nemůžeme opírat o potenciální těžbu lithia nebo skupování benzinových pump, jak jsme slyšeli v poslední době. To zkrátka není strategie, kterou by občané přijali jako realistickou. 

Pochopil jsem správně, že je důvěra podle vás už ztracena?
Když se podíváme na výsledky řady průzkumů veřejného mínění, tak vidíme jasná čísla. To neznamená – a vláda na to podle mě docela spoléhá –, že voliči nebudou strany volit znovu. Ale já bych si tím nebyla úplně tak jistá. Volby mohou být ovlivněny celou řadou událostí, které se mohou stát poslední týden před volbami. Takže uklidňovat se teď tím, že naši voliči stejně nemají koho jiného volit, a že jiné strany pro ně budou nepřijatelné, tím pádem se do hry znovu vrátí… To je podle mě krátkozraké.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: záznamy tiskových konferencí vlády ČR, záznamy jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, Česká televize, facebookový účet Andreje Babiše, youtubový kanál Forbes Česko.

Na závěr jedno poděkování – všem vám, kteří jste nám poslali hlas v anketě Křišťálová lupa. Moc děkujeme.