Vyšehradský kodex opustil kvůli natáčení dokumentu trezor Národní knihovny
Za silnými zdmi barokního Klementina v Praze se před několika hodinami odehrála scéna jako z akčního filmu. Restaurátoři pod přísným dohledem bezpečnostní služby vynesli z trezorové místnosti Národní knihovny nejcennější českou knižní památku - Vyšehradský kodex. Filmaři natáčejí o tomto tisíc let starém rukopisu s tržní hodnotou stovek milionů korun dokument.
„Tahle místnost splňuje parametry pro to, kam může být Vyšehradský kodex přenesen v případě, že není v trezorové místnosti. Hučí tady tři mobilní klimatizační jednotky, musí tady být stálá teplota 21 stupňů. Vzadu je zvlhčovač, ukazuje mluvčí Národní knihovny Irena Maňáková.
V kanceláři je šero. Velká barokní okna jsou zatemněná. Dva speciální reflektory s jemně nažloutlým světlem jsou namířené na desku dřevěného stolu, na tu za pár minut restaurátoři položí Vyšehradský kodex.
„Světla jsou speciální a splňují přísné parametry. Ostré světlo, které překračuje určitý stupeň luxů, může vyvolat v pergamenech chemickou reakci, která by je mohla nenávratně poškodit. Podmínky pro natáčení jsou velmi přísné,“ ujišťuje mluvčí.
Tisíc let starý rukopis vyžaduje speciální zacházení i proto, že ho odborníci přirovnávají ke korunovačním klenotům.
„Protože korunovační klenoty z té doby se nedochovaly a v kodexu je text, který svědčí o tom, že byl použit za účelem aktu při korunovaci prvního českého krále, když se jím stal kníže Vratislav II.,“ dodává ředitelka odboru historických fondů Miroslava Hejnová.
I o tento příběh Vyšehradského kodexu by chtěla režisérka Zora Cejnková ve svém dokumentu zachytit a předat ho dalším generacím.
„Film bude samozřejmě vznikat nějakou dobu, je velmi komplikovaný, máme třetí natáčecí den.“
Teď už ale kameraman zaostřil na podložku z šedého molitanu, má tvar rozevřené knihy, aby hřbet a vazba rukopisu neležela na rovné ploše.
„Protože my s tím pochopitelně nemůžeme manipulovat, k tomu jsou povolanější.“
Filmový štáb je připravený. Přicházejí dva restaurátoři. Jsou oblečeni do bílých plášťů, ústa jim zakrývá rouška a na rukou mají navlečené jemné, bavlněné rukavice.
Opatrně otáčejí listy s barevnými iluminacemi, tak jak se předtím dohodli s režisérkou. Takřka až posvátné ticho ruší jenom hučení klimatizace.
Mluvit s reportérkou odmítají. Soustředí se na to, aby vše proběhlo bez komplikací a filmaři pořídili co nejrychleji vzácné záběry a oni pak mohli nejcennější rukopisnou památku Česka uložit zpět do bezpečí trezoru.
