Otázky tedy zní: Jak je něco takového možné? Jak můžeme být zároveň nabručení a šťastní? Neudělali někde výzkumníci z Oxfordu a Gallupova ústavu chybu? A také: Nemůžeme o dobrou pozici rychle přijít? 

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Honzejk: Česko je země šťastných lidí příšerně naštvaných na stát

Jednoduchá odpověď na pochybnosti zní: Výzkumníci chybu neudělali. Když se podíváme na jednotlivé faktory, které se na celkovém hodnocení osobního štěstí podílejí, zjistíme, že Česko si obzvláště dobře vede v kategorii, kterou bychom mohli nazvat sociální kapitál.

V pozitivní odpovědi na otázku „Pokud se dostanete do problémů, můžete se spolehnout na to, že vám pomůže někdo z rodiny, nebo z přátel“ jsme světově na 9. místě. Pro srovnání Německo je sedmatřicáté, Francie jednačtyřicátá. 

Naproti tomu když jde o hodnocení, s jakou mírou korupce v politice a byznysu obyvatelé jednotlivých zemí počítají, je výsledek Česka naprosto katastrofální. Jsme na 73. místě, dokonce až za Putinovým Ruskem. Nutno říci, že nejde samozřejmě o objektivní údaj, jde o subjektivní pocit, ale protože štěstí je záležitost nikoli objektivní ale pocitová, má v tomto případě relevanci.

I v nadávání lze nalézt štěstíčko

V kontrastu těchto dvou faktorů, tedy vysokého hodnocení osobního sociálního kapitálu a příšerného vnímání toho, jak to chodí „nahoře“, lze najít řešení paradoxu, proč jsme zároveň šťastní a naštvaní. Šťastní jsme v osobních životech a naštvaní jsme na politiky, či prostě jak se v Česku říká „na poměry“. Odpovídá to nakonec i různým zjištěním českých sociologů. Třeba agentura STEM nedávno zjistila, že s osobními životy je spokojeno přes 80 procent lidí a s celkovým směřováním společnosti je naopak 80 procent lidí nespokojeno. 

Vysvětlení, proč to tak cítíme, může být řada, jedno z nich může být historické. V této části světa smýkané historií, aniž by do toho, co se jí přihodí, mohla nějak zvlášť mluvit, se vždy jevilo jako dobrá životní strategie „zalézt“ do soukromí, hledat štěstí v malých osobních radostech a vzájemnosti nejbližšího okolí.

Nikdy se tady moc nevěřilo v to, že se dá něco ve společnosti, natož ve velké či dokonce globální politice, změnit. Ovšem vždy se dalo odjet na chatu, tam posekat trávu, se sousedy opéct buřty, dát si pívečko a zanadávat si, tak to tam ti nahoře vedou. To my, kdybychom mohli, bychom to samozřejmě vedli lépe! I v nadávání lze nalézt sebeuspokojení, trochu toho štěstíčka.

Na tomhle principu se od doby reálného socialismu nic moc nezměnilo a toto základní nastavení je také možná příčinou, proč české vlády mívají obecně nízkou důvěru, čehož si teď v extrémní míře „užívají“ Petr Fiala a spol. 

V českém rozporu, který se dá nazvat „země šťastných lidí naštvaných na stát“ se ale, jako koneckonců v každém rozporu, může skrývat i past. Naštvání „na poměry“ se v demokracii přirozeně transformuje v politickou volbu. A ta může situaci ještě zhoršit. Když se podíváme, jak si v žebříčku štěstí vedou země, k nimž docela nepokrytě vzhlíží síla, která kapitalizuje českou společenskou nespokojenost, tedy hnutí ANO Andreje Babiše, trochu nám zatrne.

Maďarsko Babišova přítele Viktora Orbána je na 69. místě, v kategorii osobní svoboda je dokonce až na 117. místě. Slovensko Babišem podporovaného Róberta Fica je celkově padesáté, když se propadlo z nedávného 29. místa. 

Jaké poučení tedy z žebříčku štěstí a z toho, co uvnitř obsahuje, plyne? Naše nespokojenost s politikou a „poměry“ může snadno vyústit ve zhmotnění rčení „pálilo ho dobré bydlo“. A štěstí, které se přeci jen neodvozuje jen od toho, že jsme zemí sociálního kapitálu a umíme si vzájemně pomáhat, si můžeme pošlapat rychleji než rychle.

Autor je komentátor Hospodářských novin

Petr Honzejk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít