Bez loajální armády nevytvoří Erdogan v Turecku plně represivní diktaturu, popisuje politolog
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se v březnu rozhodl uvěznit svého největšího politického rivala, istanbulského starostu Ekrema Imamoglua. V zemi to vyvolalo nejostřejší politické protesty za poslední roky. Podle analytiků a turecké opozice jde o krok, ze kterého pro tureckou demokracii není návratu, píše pro magazín Foreign Policy politolog Ozgur Ozkan.
Pokus o diskvalifikaci Imamoglua z kandidatury v příštích volbách opozici výrazně ztěžuje cestu k volebnímu vítězství a ukazuje, že Erdogan nepřipustí zpochybnění své vlády.
V kombinaci s narušením nezávislosti soudů, svobody médií a spravedlivých volebních procedur už volební urny nenabízejí věrohodnou cestu k politické změně. Ulice se pro mnohé staly poslední zbývající arénou odporu, píše pro americký magazín Foreign Policy politolog Ozgur Ozkan z Harvardovy univerzity.
I když Erdogan podnikl významné kroky k upevnění autoritářské vlády, Turecko nemá ekonomické a politické struktury nezbytné pro plnohodnotnou diktaturu.
Erdoganovi chybí zcela loajální donucovací aparát, který by mohl bezpodmínečně prosazovat jeho vůli.
Časté změny v armádě
Aby prezident zajistil, že se armáda nepokusí o převrat, často mění její vedení a zbavuje se odpůrců. Tyto snahy ještě zesílily po neúspěšném pokusu o puč v roce 2016.
Erdogan má z rivala strach. Buď ho svrhnou, nebo Turecku hrozí ruský scénář, tvrdí expertka
Číst článek
Erdogan si sice dokázal zajistit poslušnost nejvyšších představitelů armády, ale výsledkem není jednolitá loajální síla, ale hluboce politizovaná instituce na všech úrovních. A to je velký rozdíl.
Politizací armády Erdogan ohrozil budoucnost svého vlastního režimu. Pokud bude pokračovat v eskalaci represí, a zejména pokud se pokusí nasadit armádu k potlačení protestů, riskuje, že přecení své možnosti.
Armáda bude chtít zůstat neutrální, ale pokud bude příliš tlačena k plnění požadavků režimu, mohla by se rozštěpit, což by mělo destabilizující důsledky nejen pro Turecko, ale i pro celý region.
Arabské jaro nabízí několik paralel. Osudy autoritářských režimů do značné míry závisely na ochotě armád utlumit nesouhlas. V Tunisku a Egyptě armáda odmítla potlačit protesty silou, což bylo klíčovým faktorem, který umožnil masové opozici svrhnout zakořeněné autokraty.
Erdoganovy čistky
V Bahrajnu a Saúdské Arábii pomohly loajální bezpečnostní složky monarchiím přežít díky násilnému potlačení demonstrací. V Libyi, Sýrii a Jemenu rozštěpené armády rozdělily loajalitu mezi režim a opozici, což vyvolalo krvavé občanské války.
Křehkost Erdoganovy kontroly nad armádou byla odhalena loni v srpnu při promoci na turecké vojenské akademii. Po oficiálním ceremoniálu, kterého se hlava státu účastnila, stovky nově jmenovaných poručíků pozvedly meče a slíbily věrnost nikoli prezidentovi, ale sekulárním a demokratickým principům republiky. Erdogan reagoval čistkami.
3:39
‚Tentokrát to změníme, konečně se jich zbavíme.‘ Desetitisíce Turků protestovaly proti Erdoganovi
Číst článek
Narativ o loajalitě k Erdoganovi komplikují i údaje z voleb. V místních hlasováních z let 2019 a 2024 důstojníci a jejich rodiny v drtivé většině podpořili opoziční kandidáty, a to navzdory kampani prodchnuté nacionalismem a militaristickou symbolikou.
Tyto trendy odrážejí více než jen politickou nespokojenost. Důstojnický sbor není izolován od problémů celého národa. Ekonomické nejistotě v podobě rostoucí inflace, nedostatku bydlení a klesající kupní síly jsou rodiny vojáků vystaveny stejně jako ostatní.
Erdoganova politizace armády snižuje i její efektivitu. To je vážný problém pro důstojníky, kteří pozorují důsledky z první ruky.
Turecké síly sice vedly kompetentní přeshraniční operace v Sýrii a Iráku, ale za většinu úspěchů vděčí zkušenostem z bojiště a technologické převaze, nikoli institucionální síle a efektivitě.
Vidět to bylo při reakci na zemětřesení v roce 2023. Armáda se v kritických prvních hodinách nedokázala účinně zmobilizovat a byla ochromena velením, které se bálo jednat bez politického vedení.
Symbolické volby
Erdoganovo Turecko bylo dlouho klasifikováno jako pluralistický autoritářský režim, kde jsou volby skutečné, ale nespravedlivé. Zatčení Imamoglua a předsedů dalších stran spolu s narušením volební integrity posunulo zemi do nejasného teritoria.
Protesty se ve velkém přelily v ekonomický bojkot firem, které spolupracují s Erdoganem, říká Turkyně
Číst článek
Volby se nyní zdají být do značné míry symbolické. Dokonce i provládní hlasy otevřeně připouštějí, že předání moci prostřednictvím lidového hlasování je stěží proveditelné.
Bez armády, která by byla loajální napříč celou strukturou, se z Turecka nestala ani plně represivní autokracie. Země se teď nachází v jakémsi nepříjemném mezistavu – v něčem, co by se dalo nazvat „částečně represivní diktaturou“.
Právě to může být obzvlášť nebezpečné. Erdogan se ještě může pokusit využít armádu k potlačení nesouhlasu. Ale jak ukazuje nejen turecká historie, čím víc se autokraté spoléhají na armádu jako nástroj útlaku, tím spíš nad ní časem ztratí kontrolu, uzavírá v analýze pro magazín Foreign Policy politolog Ozgur Ozkan z Harvardovy univerzity.
Poslechněte si v audiozáznamu výše pořad Svět ve 20 minutách. Trumpova celní válka posiluje evropské zastánce volného obchodu. Izraelci se bojí ústavní krize, premiér Benjamin Netanjahu přitom míří na Írán. Napětí mezi Indií a Pákistánem se kvůli útoku v Kašmíru prohlubuje. Papež František změnil katolickou církev, ale ne tolik, jak doufal.
