Reportáž z cesty na hranici bojů: jedeme spálenými městy i polem proti prchajícím lidem v žigulících
Součástí války na Ukrajině je i osm let trvající ozbrojený konflikt mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty. I odtud už uprchly statisíce lidí. Jak vypadá cesta do Luhanské a Doněcké oblasti, popsal v reportáži zvláštní zpravodaj Radiožurnálu Martin Dorazín.
S panem Ivanem jsme brzy ráno za úsvitu, jakmile skončila policejní hodina, vyrazili. Z Dnipru směrem na Doněckou a Luhanskou oblast do městečka, kde on bydlí, kde má firmu a musí se postarat o tamní lidi, kteří se doteď skrývají v provizorních krytech.
Už jsme překročili administrativní hranice Dněpropetrovské a Luhanské oblasti. Odbočili jsme z hlavní cesty, která je příliš nebezpečná, na takovou velmi špatnou, ale bezpečnější komunikaci. Cestou jsme minuli obranné pozice ukrajinských sil, které se tady zakopaly v nedozírných polích.
Poslechněte si reportáž Martina Dorazína z cesty na nebezpečný východ Ukrajiny
Horizont je ve smogu, v dýmu. Je to dým ze spálených měst, která stále hoří, a z podniků, které tam jsou.
„Dým z ukrajinských měst,“ říká Ivan. Podle něj prý ani jaro příliš na Ukrajině nespěchá a čeká na vítězství.
Projíždíme přes průmyslově hornické město Dobropillja, ale jsme velmi blízko od míst, která jsou hodně nebezpečná, protože Doněcká oblast už je prakticky z 80 procent pod kontrolou ruské armády nebo separatistů.
Cestou bylo pár nebezpečných míst. To jsou především sklady munice a základny. Tam je lépe šlápnout na plyn a projet co nejrychleji kolem.
Útěk před ‚ruským světěm‘
Už jsme na hranici Doněcké a Luhanské oblasti, tedy jsme v zóně přímého doletu dělostřeleckých granátů. Projeli jsme Slavjansk, Kramatorsk, velká východoukrajinská města. Ale teď míříme do oblasti mnohem horší.
Uprchlík je jako výsadkář, musí jít nalehko, říká ukrajinská psycholožka Tavanceva o útěku do Česka
Číst článek
Lidi se evakuují v autech. Některá jsou hodně stará. Staré mazy, žigulíky třeba i s nákladem na střeše a s nápisy děti. Proti nám teď jede opravdu dlouhá kolona všech aut. Lidí, kteří prchají před takzvaným ruským světem.
Jedeme po takových cestách necestách. Někdy i přes pole zkratkami, protože pan Ivan je místní a zná to tady. Je to nejenom kratší, ale i daleko bezpečnější. Nejhorší je se teď dostat do závěsu nějaké větší vojenské kolony, protože ona je potenciálním cílem a všichni, kdo jsou kolem, tak by to také mohli odnést.
Každý druhý den
Cestou potkáváme v protisměru auta s uprchlíky. Na nich mají nápisy ‚děti‘, ptají se na cestu, aby nepadli přímo do náruče nepřítele.
Tohle je asi nejnebezpečnější úsek cesty, vysvětluje mi Ivan. Kolem nás jsou křoviny a není jasné, kdo se v křovinách může skrývat. Ale vidíme, že si tady sedl pták na strom, kde sedl pták, tam v okolí nebudou lidé. Tedy nebezpeční lidé.
Prakticky jedeme po válečné linii. Teď je tady relativní klid, jenom před námi hoří město Rubižné. Ale z levé strany asi kilometr řeka Severský Doněck a tam už jsou pozice ruských okupantů, asi kilometr od nás v lese.
Po asi pěti hodinách úmorné cesty jsme dorazili na místo a pan Ivan si vyřídil své věci. Na tuto nebezpečnou misi se vydává každý druhý den.
