Hrdinka Pelicotová, ugrilovaný Síkela a Ficova vendeta. Příběhy roku 2024, které jsme nedořekli

Praha 27. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vzpomeňme na události letošního roku, které jsme ve Vinohradské 12 nakousli – ne nutně vždycky s tebou, ale některé určitě ano – ale nedopověděli je. Rád bych začal tím, koho umístil slavný časopis Time na svoji titulku. V jednom z čísel vždycky oceňuje osobnost roku a letos je tam Donald Trump. Není tam poprvé, už je to podruhé. Zaslouží si to? 
Řekl bych, že ano, pokud to bereme tak, že to není za zásluhy. Dávají tam opravdu nejvýraznější osobnost, která se hodně otiskla do toho, o čem se mluvilo, reportovalo a podobně. A Donald Trump takovou osobností byl. Na začátku roku to vypadalo, že možná skončí ve vězení, a to na několik let, a na konci roku skončí Bílém domě. Tedy až 20. ledna příštího roku, až bude inaugurován, ale prezidentem byl zvolen. Takže kotrmelec, kterým prošel… Ještě nesmíme zapomínat na přežitý atentát. Je to opravdu osobnost, o které se hodně mluvilo, asi nejvíc. Zároveň obrovsky kontroverzní, takže za mě je výběr asi jasný. 

To, že neskončí ve vězení, je už jasné. Kauz bylo několik, ale zaznamenal jsem, že z některých už sejde nebo sešlo. Soudy je řešit nebudou. 
Minimálně byly odsunuty až na dobu, když skončí v Bílém domě. Odsoudit prezidenta nelze, respektive jsou o to právní spory, zda je to vůbec možné. 

Před soud nepůjde například ani kvůli rozvratu výsledků v roce 2020, jejich zpochybnění. Kauza tajných dokumentů, které si někde schovával té rezidenci v Mar-a-Lago, se asi taky nebude řešit? 
Minimálně po další čtyři roky určitě ne. A teď je otázkou, co bude za ty čtyři roky. Zvláštní vyšetřovatel požádal o stažení případů, takže to bylo odloženo. To samé se děje v případě držhubného, jak se říkalo. Nemůžu najít to správné slovo… 

Držhubné je podle mě správně, pro pornoherečku Stormy Daniels. Tam teda ale soud odmítl zrušit verdikt? 
Přesně tak, to jsem chtěl říct – samotné uznání viny soud odmítl zrušit, tak jak požadovali Trumpovi právníci. Kauza tedy byla odsunuta na dobu, než Trump nebude prezidentem. Takže v příštích čtyřech letech Trump určitě u soudu ani ve vězení neskončí. Co bude potom, je nejasné, ale s vysokou mírou pravděpodobnosti se dá očekávat, že žádný z případů nebude dotažen do konce, nebo minimálně že Donald Trump za mřížemi neskončí. 

V mezidobí – a je to případ, kterému jsme se letos taky věnovali – končící prezident Joe Biden omilostnil svého syna Huntera. Hunter Biden byl odsouzen za to, že si pod vlivem drog koupil zbraň, potom o tom lhal, načež byl na základě tří obvinění a obžalob odsouzen a čekali jsme na vynesení výše trestu. K tomu tedy nakonec nedojde. Soud to ani nestihl, protože zasáhl jeho otec, prezident USA. 
Přesně tak. Jeho otec využil své pravomoci, ačkoliv Bílý dům celý rok ujišťoval, že do kauzy nebude zasahovat. Nakonec tedy do ní zasáhl Joe Biden tím, že syna v celé škále obvinění omilostnil, tudíž už k žádnému trestu odsouzen nebude. To byla taková kaňka nad prezidentstvím Joe Bidena. Bylo s ním totiž spojováno určité dodržování demokratických principů, čímž nenarážím na jeho stranickou příslušnost. Po neúspěchu Kamaly Harrisové přišlo ještě tohle, což ještě víc naštvalo některé i demokratické politiky. Republikáni v čele s Donaldem Trumpem samozřejmě tvrdě kritizovali, že to Joe Biden na konci svého prezidentského období provedl. Tady ale připomeňme, že Donald Trump na konci svého prvního prezidentství něco podobného také udělal. Ne vyloženě vůči přímému členu své rodiny, ale vůči otci svého zetě. Takže i on tehdy využil svých pravomocí a byl za to tvrdě kritizován. Teď za to kritizuje Joe Bidena. 

Hrdinka roku

Začal jsem titulkou časopisu Time, ale tak trochu jsem si na sociálních sítích šťouchl do jejích tvůrců, když jsem Trumpa přelepil fotografií Gisele Pelicotové a osobnost roku přepsal na hrdinku roku. Pro mě hrdinkou je. Jak její příběh zacloumal s tebou? 
Řekl bych, že z lidského hlediska to je něco naprosto nepochopitelného, co jí její manžel prováděl a co s ní nechával dělat. 

Po léta ji zdrogovával, pak zval přes internet muže, kteří ji znásilňovali. 
On si všechno natáčel. Přišlo se na to na základě toho, když se našly záběry v jeho počítači. Gisele Pelicotová se pro část Francie, minimálně pro ženskou část Francie, stala hrdinkou. Náš zpravodaj Martin Balucha, který případ celou dobu detailně sledoval, ji dokonce nazval ikonou a asi není daleko od pravdy. To, že tomu potom čelila i u soudu, kdy soud nechala otevřený, všichni to mohli vidět, ona sama celou dobu záběry sledovala… To je projev obrovského hrdinství a odvahy. 

Dokonce seděla v jedné místnosti s těmi muži, kteří byli obžalovaní. 
Přesně tak. 

Bavíme se o příbězích, které chceme dopovědět. Pár dní před Vánoci byl vynesen verdikt, takže už známe rozsudek. Víme už, na kolik let půjdou obžalovaní do vězení a že bývalý manžel Gisele Pelicotové dostal 20 let. 
Což je ve Francii nejvyšší možný trest za znásilnění, s těmi zvlášť přitěžujícími okolnostmi. 

Slyšel jsem o verdiktu mluvit Martina Baluchu – panuje tam jisté rozčarování, že ti další obžalovaní, kteří přicházeli do domu Pelicotů a docházelo tam právě k tomu znásilňování, mnohdy i opakovanému, tak dostali mezi třemi až patnácti lety a že se čekalo víc…? 
Často se bránili tím, že nevěděli o tom, že je zdrogovaná, že to není s jejím souhlasem a podobně, což samozřejmě, je to právní bitva. Netroufám si tohle soudit, ale v případě hlavního obviněného opravdu padl ten nejtvrdší trest. To, co požadovala i jeho rodina. Dnes už bývalá rodina.

Často bylo rozporováno, jak to nemohli vědět. Byli tam na pozvání dnes už bývalého manžela, který takto zneužíval svoji ženu. Soud ale dopadl, jak dopadl. Asi to bude francouzskou společností hýbat i nadále…? 
Bezpochyby. Když si vezme, co přesně to ve francouzské společnosti vyvolalo – v sobotu, kdy se běžně konaly protivládní protesty, se najednou konaly obrovské demonstrace za práva žen, právě na podporu Gisele Pelicotové. Její případ tedy ve francouzské společnosti silně rezonoval a možná upozornil i na některé strukturální problémy, které ve francouzské společnosti ve vztahu k násilí vůči ženám, stále panují. Takže i pro Francii je to velmi přelomový případ. 

Víš, co mi přišlo? Že případ překonal nejen protesty, ale často i politické dění, ať už v mediálním pokrytí nebo v tom, čemu věnovala společnost pozornost. Za celý rok 2024 se sice vystřídali čtyři premiéři, ale pokud se řekne Francie, s rokem 2024 si osobně vždycky vybavím Gisele Pelicotovou. 
Je to tak. Zároveň to byl i z politického hlediska pro Francii neskutečně turbulentní rok. Jak země vstupovala do roku 2024 stále jako evropská velmoc číslo jedna, tak teď, na konci roku, bych si ji tak nedovolil označit. Minimálně francouzský prezident Emmanuel Macron je výrazně oslaben. Neví se, kdo bude v zemi vládnout, jak dlouho čtvrtý premiér vůbec vydrží v úřadě, zda nepadne stejně rychle jako jeho předchůdce Michel Barnier, který v premiérském křesle vydržel pár desítek dní. Francie se po volbách propadla do politické krize, ze které zdá se momentálně není cesta ven. Předčasné volby přicházejí v úvahu nejdříve v polovině příštího roku, ale nejsem si jistý, zda by situaci vyřešily a zda by paralýza francouzské politiky nepokračovala dál až do prezidentských voleb v roce 2027. 

Atentát

Tento rok byl velmi pozoruhodný i v tom, co se odehrálo v polovině července, kdy došlo k atentátu na bývalého prezidenta Donalda Trumpa, toho času republikánského kandidáta na nového prezidenta. Už víme, že se jím stane na inauguraci 20. ledna. Nebyl to jediný atentát, o kterém se letos mluvilo. K atentátu došlo i na slovenského premiéra Roberta Fica (Směr). To bylo na jaře, byl to obrovský šok. Nicméně – a to mě zaujalo – byl poměrně rychle zpátky v úřadu a vůbec nešetřil kritikou na své oponenty. 
Naopak bych řekl, že atentát na svoji osobu využil k dalšímu tvrdému postupu proti opozici, proti liberální části společnosti, proti novinářům… Po atentátu se slovenské vládní koalici třeba podařilo dostat šéfa hlavní opoziční strany Michala Šimečku (Progresivní Slovensko) z vedení parlamentu. Z atentátu obvinil média, opozici, všechny své oponenty. Všechny, kteří ho kdy kritizovali, obvinil z toho, že k tomu pachatele přivedli. Využil to – možná bych se nebál použít slovo zneužil – k dalšímu zákroku proti právnímu státu, proti liberální společnosti na Slovensku. Takže tam ještě více přituhlo, než už přituhovalo před květnovým atentátem. Připomeňme, že došlo ke změně ohledně slovenské televize a rozhlasu, kdy vznikla nová společnost, která se dostala více pod dohled vládních politiků. Přišlo tedy utahování šroubů, které ještě pokračovalo. Slovenská ministryně kultury od té doby vyhodila snad každého šéfa kulturní instituce.

Každého asi ne, ale řadu z nich. 
Řadu z nich a přiznám se, že už jsem třeba ztratil přehled o tom, kdo stojí v čele Slovenské národní galerie nebo divadla. Tam docházelo k velmi turbulentním personálním změnám, které pak byly většinou maskovány tím, že se zadala výroba nové státní hymny a podobnými záležitostmi.

Byla zrušena speciální prokuratura, byla zrušena Národní kriminální agentura… 
Přesně tak. Navíc došlo k razantním finančním škrtům, které se dotknou například zdravotnictví. Takže na Slovensku hrozí odchod tisíců zdravotníků, což může podlomit slovenské zdravotnictví. Paradoxně to zdravotnictví, které Robertu Ficovi zachránilo život, teď těmito zákroky likviduje. Vůči lékařům, kteří nechtějí sloužit přesčasy a podobně, chce uplatňovat drakonická opatření. Takže situace na Slovensku se opravdu nevyvíjí úplně pozitivně. 

A to už vůbec nemluvím o Ficově předvánoční cestě do Moskvy, kde si v Kremlu potřásal rukou s Vladimirem Putinem a jednal s ním o tom, jak zajistit pokračování dodávek ruského plynu na Slovensko i po Novém roce. Tehdy totiž vyprší smlouva o tranzitu plynu mezi ukrajinským a ruským přepravcem a Kyjev už dříve oznámil, že ji neprodlouží. Na Slovensko tak přestane téct ruský plyn, což Robert Fico vnímá tak, že tím Ukrajina připravuje Slovensko o dodávky této klíčové suroviny a také o peníze. Na přecházejícím summitu v Bruselu se o to dost vzrušeně pohádal přímo s Volodymyrem Zelenským. Každopádně pro Slovensko je to další rána pro jeho mezinárodní prestiž a jeho postavení v EU. 

Síkela eurkomisařem

Další téma je tvoje a mě doteď mrzí, že jsme se k němu pořádně nedostali. Bylo odsunuto do stínu kvůli americkým volbám. My jsme si totiž nenašli čas na grilování našeho nového eurokomisaře. Jak to Jozef Síkela (STAN) prožíval?
Načasování bylo opravdu velmi nešťastné. Pro Jozefa Síkelu ale bylo úspěšné, zvládl to poměrně dobře. Určitá nervozita tam samozřejmě byla, ale podle mě si s tím poradil se ctí, stejně jako velká část řadových eurokomisařů. Pak tam ale došlo k určitému zádrhelu, když mělo dojít ke schvalování výkonných místopředsedů. Došlo tam ke sporu mezi jednotlivými politickými frakcemi a k obavám, aby některé nevyšachovaly jejich kandidáty. Schvalovací proces se tak zhruba na týden zasekl a vyvolalo to menší vnitroparlamentní krizi nebo minimálně hodně silné napětí. Nakonec se to ale vyřešilo a velmi překvapivě, po mnoha a mnoha letech, europoslanci při grilování nikoho nevyhodili… 

Takže tak, jak si to Ursula von der Leyenová vymyslela, tak byla nová komise složena…? 
Přesně tak. Je to ale výsledkem určitého politického patu, kdy se nejsilnější skupiny tak dlouho přely, až našly řešení v tom, že nikoho nevyhodí a navzájem se podpoří. Byl to velmi překvapivý výsledek. Obvykle vždycky jeden nebo dva nejslabší kusy padnou za oběť těmto slyšením. Tentokrát se tak nestalo, takže celá komise Ursuly von der Leyenové prošla. Pak tedy při celkovém schvalování dostala výrazně méně hlasů, než třeba sama Ursula von der Leyenová, když byla schvalována, což ukazovalo na určitou nespokojenost evropských poslanců s finálním složením. Nicméně nová Evropská komise začala od 1. prosince fungovat a teď, v prvních sto dnech, slibuje smršť zhruba sedmi klíčových iniciativ, například ohledně evropské obrany a podobně. Takže na to se teď budeme v začátku příštího roku těšit. 

Připomeň mi, jak přesně se jmenuje portfolio pana Síkely? 
Mezinárodní partnerství. 

Předvánoční zpráva, která se týkala jeho portfolia, byla, že si jako první zahraniční cestu pan Síkela vybral západoafrickou Mauritánii. Proč? 
Protože to zapadá přesně do toho, co by měl dělat. Hlavní program, který má mít na starosti, se jmenuje Global Gateway. Ta má rozvíjet spolupráci se zeměmi Afriky, Asie, Jižní Ameriky, podporovat tam evropské instituce a tím dané země získávat na evropskou stranu. Zároveň má tímto investováním a zlepšováním životních podmínek v těchto zemích přesvědčit tamní obyvatele, aby odtamtud neodcházeli a nesnažili se dostat do Evropy. A Mauritánie je přesně ta země, odkud se spoustu afrických migrantů snaží dostat do Evropy, zejména na Kanárské ostrovy, do Španělska a podobně. Takže to, že tam EU podpoří rozvoj infrastruktury, rozvoj digitalizace… To byla hlavní témata, o kterých tam Jozef Síkela jednal. Evropa tam plánuje investovat zhruba sto milionů eur. A to má právě podpořit to, že tamní lidé budou mít práci a nebudou prchat do Evropy. 

Takže je to eurokomisař proti migraci…? 
Je to součást jeho balíku, který dostal na starosti. Jeho úkolem je tak nejen rozvíjení partnerství a vytváření investičních příležitostí pro evropské firmy, ale spoluprací s těmito zeměmi třetího světa třeba i řešit problémy s migrací. To je něco, o čem se dlouhodobě mluví, že by bylo nejlepší, kdyby lidé z těchto zemí vůbec nemuseli odcházet, a tím pádem jsme tu pak nemuseli řešit problém, co s nimi, celý azylový proces a podobné záležitosti. A to, co má Jozef Síkela na starosti, tomu může velmi pomoci. Proto je jeho portfolio z evropského hlediska velmi důležité, i když se u nás doma hodně špatně prodává, o čemž jsme tu dříve mluvili, jak za to dostal uši od opozice a podobně.

Ohniska napětí

Čína, Rusko, Ukrajina, celý Blízký východ. To jsou regiony a země, které jsme nezmínili, ale závěrem se tě musím zeptat, zda budeš pozorně sledovat některý z těchto koutů světa i v tom roce příštím? 
Všechno, co jsi vyjmenoval, budou hlavní ohniska mezinárodního soupeření. Stále se vedou boje v Gaze. Uvidíme, co bude v Sýrii. Asadův režim padl a povstalci, kteří tam přebírají vládu, zatím působí, že chtějí být partnerem pro mezinárodní společenství.

Podle toho, co jsme se bavili s Darjou Stomatovou, která v syrském Kurdistánu byla, jim to Kurdové asi moc nevěří…? 
Zdá se, že chtějí zemi stabilizovat, ale je otázka, jakým způsobem to budou provádět a zda to nevyvolá třeba další migrační vlnu, o které se také mluví. 

Na Ukrajině jsme zase sledovali to, jak museli Ukrajinci o krůčky zpátky, protože je Rusové zatlačovali. Ukrajina potřebuje pomoc Západu, Západ je ale v mnoha ohledech trochu váhavý. 
Teď se opět dostáváme k leitmotivu celého našeho povídání – Donald Trump. Naprosto nevyzpytatelný politik, který prohlašoval, jak do 24 hodin ukončí válku na Ukrajině. Teď se čeká, co bude 21. nebo 22. ledna, kdy bude inaugurován, jestli opravdu skončí. Ona asi neskončí, ale na tomto poli bude evidentně aktivní. Už v Paříži při znovuotevření katedrály Notre Dame se sešel s Volodymyrem Zelenským. Evidentně tam probíhají kontakty a bez pochyby se Donald Trump pokusí kontaktovat i ruskou stranu. Teď bude samozřejmě záležet na reakci obou stran na nabídku, kterou jim USA udělají – když něco udělají, co za to dostanou, nebo když to neudělají, co jim za to hrozí. Protože když je Donald Trump odmítnut, je schopen Vladimiru Putinovi vyhrožovat asi čímkoliv. Takže to bude taky nesmírně zajímavé sledovat. Osud války na Ukrajině může být po 20. lednu opravdu úplně jiný, než je teď, na konci roku 2024.