Marx, Fidel a Beatles. Seznamte se: Miguel Díaz-Canel, nový prezident Kuby
Je o rok mladší než komunistická Kuba. Nevěří imperialistům, zato v srdci pevně chová Marxe a Lenina. Místo uniformy nosí džíny a prý miluje Beatles. I když - kdo ví... Miguel Díaz-Canel, nová hlava Kuby, je tak trochu záhadou. Jisté je, že jeho PR nezahálí.
To zvolení do funkce hlavy státu může klidně brát jako dárek k narozeninám: Miguel Díaz-Canel, od tohoto čtvrtka nový prezident Kuby, se narodil 20. dubna 1960.
Zároveň to znamená, že jednu z posledních komunistických výsep ve světě povede poprvé člověk, který nejenže se nejmenuje Castro, ale zároveň také nezažil ozbrojenou revoluci vedenou Fidelem a Raúlem Castrovými v letech 1953-1958/1959.
Bez překvapení. Castra v čele Kuby vystřídá Díaz-Canel, zásadní změny se neočekávají
Číst článek
Možná i proto neobléká Díaz-Canel uniformu jako jeho předchůdci, ale dává přednost klasickému obleku západního stylu a hlavně, při méně formálních příležitostech, košili, bundě a obyčejným džínám. Je zkrátka mladší – a je to na něm vidět.
„Je oblíbený, mladý, dobře vzdělaný a umí si jít za svým. To, že si ho cení v často rozhádaném světě akademických kruhů, je velmi důležité a ukazuje to, že má talent jednat s lidmi,“ vychvaluje někdejší pravou ruku Raúla Castra profesor Havanské univerzity Rafael Betancourt pro Latin Post.
Jenže kolik z toho, co navenek vidíme, je opravdu Miguel Díaz-Canel? Koneckonců, kromě šatů se dá obléknout i maska.
Do náruče strany
Díaz-Canel nevyrůstal ve zrovna veselém prostředí: jeho domov, skromná jednopatrová budova s oprýskanou fasádou, ležel v jedné z nejzanedbanějších čtvrtí města Santa Clara. Ale ve škole vynikal malý Miguel svojí pílí – učitelé na něj prý vzpomínají jako na velmi nadaného žáka – a nakonec to dotáhl až na vysokou školu, kde vystudoval elektroinženýrství.
Od univerzity v Santa Claře ho nakrátko odloučila armáda, kde si odsloužil povinné tři roky, ale pak se do její náruče zas vrátil a začal tu vyučovat.
Nebyla to však jediná náruč, do které se vrhl – a teď nepočítáme jeho první manželku Martu. V roce 1987 se Díaz-Canel stal svazákem a zahájil raketový vzestup Komunistickou stranou Kuby. O sedm let později z něj byl šéf strany v celé provincii Villa Clara.
Jeho tehdejší sousedé dnes vzpomínají, že prý vůbec nezpychl. „Dokonce si ani neopravil dům, aby se mu žilo pohodlněji,“ řekl jeden z nich, 78letý Roberto Suárez Tagle, agentuře AP. „Vždycky se zajímal o skutečné problémy lidí.“
Rolling Stones, Beatles a iPad
Jestli se dá věřit tomu, co se o Miguelu Díaz-Canelovi vypráví, pak jeho další velkou vášní byla, a dodnes je, rocková hudba – v mládí dokonce údajně nosil dlouhé vlasy.
A také moderní technologie. Když přes další funkce povýšil na ministra školství, kubánská média ho chválila jako jednoho z prvních vysoce postavených politiků, který na zasedání chodí vybaven laptopem a chce dostat počítače také do školních tříd. Dnes Díaz-Canel často třímá v ruce tablet a volá po větší dostupnosti internetu.
Je rovněž zběhlý v kontaktu s cizinci. Na Kubě hostil zástupce Spojených arabských emirátů i Vatikánu, Mexika, Španělska, Indie, Pákistánu, Německa, Portugalska či JAR, a sám vedl kubánskou vládní delegaci do Číny, Ruska, Japonska, Severní Koreje, Angoly nebo Ekvádoru.
Ale co tohle všechno znamená? „Má rád Rolling Stones. Má rád Beatles. Má iPad. Tohle slyšíme pořád dokola. Mně to smrdí hodně šikovnou PR kampaní,“ myslí si znalec kubánské politiky z Kolumbijské univerzity Christopher Sabatini.
Tvrdá slova, tvrdá linie
Věc se totiž má tak, že nad politikou muže, jehož Raúl Castro v roce 2013 jmenoval viceprezidentem Státní rady, a tedy i svým pravděpodobným následníkem, se spíš vznáší otazník. Odhalit záměry Díaz-Canela nemůže ani volební kampaň, protože ta je na Kubě zakázaná. A on sám v tomto ohledu vystupuje skutečně zdrženlivě.
Jeho nepříliš častá veřejná vystoupení ho však pasují na horlivého stoupence marxisticko-leninistické linie. „Imperialismu nikdy nelze věřit, ani maličko, nikdy,“ hlásal loni v říjnu při vzpomínce na smrt Ernesta 'Che' Guevary.
Imperialisty pochopitelně mínil Spojené státy, na něž se rozzlobil kvůli jejich tlaku na demokratizaci Kuby.
Jako škrábání nehtů na tabuli. Agentura zveřejnila záznam akustického útoku na ambasádu USA na Kubě
Číst článek
Ještě víc se však rozohnil na videu, kterou loni na YouTube umístil kubánský disident Antonio Rodiles. Díaz-Canel v něm pranýřuje velvyslanectví USA, Německa, Británie, Norska a Španělska za to, že na Kubě podporují „podvratnou činnost“.
A hlavně: dušuje se, že si na disidenty – podle něj uplacené agenty zahraničních mocností – pořádně došlápne. „Zavřeme jim to. Jen ať je z toho skandál. Jen ať si říkají, že cenzurujeme. Tady cenzuruje každý,“ řekl například o jedné vůči režimu kritické webové stránce.
„Jsou tu důvody, proč si myslet, že bude flexibilnější, modernější,“ komentuje nového prezidenta Kuby Arturo Lopez Levy, bývalý analytik kubánské vlády původem z Díaz-Canelova rodiště Santa Clara, který z ostrova emigroval do USA a teď přednáší na Texaské univerzitě. „Jenže není tu žádný důkaz. Nic, co by dokládalo, že je to reformátor nebo že opustí systém jedné strany či státní sektor.“
Dá se to říct i víc lakonicky, slova Christophera Sabatiniho, podle něhož půjde prezident Díaz-Canel dál po tvrdé linii: „Neexistuje důvod, proč si myslet opak. Kdyby to tak nebylo, nedotáhl by to tak daleko.“
