‚Všechno je v troskách.‘ Domy v marocké vesničce se po zemětřesení proměnily v hromady suti
Počet obětí zemětřesení v Maroku přesáhl 2800. Záchranáři stále prohledávají trosky v nejodlehlejších horských vesnicích. Naději na přežití pod sutinami podle nich snižuje fakt, že domy byly postavené z nepálených cihel. Po otřesech se proto proměnily v hromady suti bez vzduchových mezer. Většinu škod a obětí na životech počítají právě v tradičních vesnicích Vysokého Atlasu.
Hámí je opálený starý pán v klobouku. Zatlouká kolíky k malému stanu, který si improvizovaně vytvořil z různých materiálů. Bude v něm teď spát přes ulici naproti svému rozpraskanému domu. Potřebuje prý jednu jedinou věc, abych mu přivezl z města baterku na svícení.
Přímo na místě, ve vesnicích Vysokého Atlasu natáčel zpravodaj Štěpán Macháček
Sajjid tady hledá v troskách svého domu, co by ještě šlo zachránit. S několika muži z příbuzenstva teď vytahují lednici, ale říká, že tu už asi nerozchodí. Mnohem důležitější věc ale leží pořád v obývacím pokoji pod hromadami sutin – osobní doklady a dokumenty.
Domy byly postavené ze směsi přírodních hrubých kamenů, tvárnic, písku, taková hodně podomácká výstavba. Není divu, že tenhle typ domů zemětřesení vůbec nevydržel. Sajjid říká, že v jeho domě naštěstí nezemřel nikdo, ale v úplně stejně totálně sesutých domech sousedů přišlo o život šest lidí.
Pán mi nabízí kuskus, jinde ve vesnici mě zase mezi sutinami zvali lidé na čaj. Přeživší obyvatelé vesnice se teď shromáždili ve stínu pod plachtou u malé betonové budovy školy, ve které ordinuje lékař-dobrovolník.
„Potřebují psychickou podporu. Potřebují první pomoc, potřebují léčbu chronických problémů. Neměli tu lékařskou péči ani před zemětřesením. Teď je pro mě prioritou první pomoc při zraněních,“ vysvětluje pro Radiožurnál doktor Mubárak, který přijel z tisíc kilometrů vzdáleného města al-Ujún.
„Je tu mezi lidmi hodně psychických zhroucení, není divu, ztratili své příbuzné, své blízké. Lidé jsou tu přitom moc dobří a trpěliví, když si vezmete, jaká katastrofa je postihla,“ podotýká.
Ve vesnici nikdo nezůstal
Hasan, jeden z místních obyvatel, organizuje před školou své spoluvesničany: „Všechno ve vesnici je v troskách. Úplně všechno. Lidé teď budou bydlet v těchto stanech. Přivezou jich ještě deset. Lidé tu teď nejvíc potřebují právě stany a oblečení.“
Sídí Husajn je vesnička o několika málo stovkách obyvatel. Leží v krásném zeleném údolí plném datlových palem a olivovníků, sevřených mezi strmými srázy Vysokého Atlasu. Málokdo by si představil, že tady může udeřit taková katastrofa. A ještě méně si to uměli představit místní.
Je pro mě až nepochopitelné, jak jsou lidé ve vesnici po tak hrůzném zážitku sdílní a otevření. I dvě starší paní, které přišly o střechu nad hlavou, se se mnou daly do řeči. Bohužel pro mě řečí svou, berberskou. Všechny horské vesnice postižené zemětřesením totiž obývají Berbeři.
Strmé staré uličky vesnicí jsou totálně zasypané kameny a sutí. Většinou se jimi nedá projít a zbylé stěny domů se naklánějí tak, že zřejmě dlouho nevydrží. Není divu, že ve vesnici nikdo bydlet nezůstal.
Přeživší v Sídí Husajn jsou v poměrně dobrém rozmaru. Jsou na tom všichni stejně. Ztratili sice všechno, ale přežili. A jak říkají, co se stalo, stalo se, život musí jít dál.
