Probouzející se občanská a politická aktivita v Rusku zasáhla i umění
V Rusku i přes sílící mrazy nijak nechladne politická aktivita. Opozice zítra - nehledě na zákaz úřadů – znovu plánuje vyjít do ulic. Masovým protestům proti vládě Vladimira Putina už je víc než rok. Probouzející se občanská a politická aktivita přitom zasáhla téměř všechny sféry života ruské společnosti – včetně současného umění.
Bez politických hesel a transparentů, ale přesto v ovzduší živé politické aktivity – změny v ruské společnosti se odrážejí v mnoha oblastech, cítit je mohli i ti, kdo shlédli letošní nominace na prestižní Kandinského cenu.
O politice v ruském uměním natáčela moskevská zpravodajka Českého rozhlasu Lenka Kabrhelová
Grigorij Bruskin, jeden ze dvou laureátů, které nakonec porota tuto středu vybrala, to považuje za přirozený proces. Umělci reagují na svět kolem sebe, byť se míra politické angažovanosti i forma díla mohou podstatně lišit.
Jen o necelé dva měsíce dřív si poněkud skromnější, ale podle organizátorů o to nezávislejší cenu „Soratnik“, udělovanou samotnými umělci a kritiky, odneslo tvůrčí uskupení Pussy Riot, dnes už dobře známé po celém světě.
Kde je hranice mezi uměním a aktivismem?
Třicetiletá Jekatěrina Samucevičová je přesvědčená o tom, že umění nesmí zůstat němé a lhostejné k tomu, co se v ruské společnosti děje. Mnozí si ale v souvislosti se vším popraskem kolem dívčí punkové skupiny kladou otázku, kde je hranice mezi uměním a politickým aktivismem, který si na umění může pouze hrát.
Anton Litvin, hlavní organizátor ceny Soratnik a jeden z nominovaných na letošní cenu Kandinského, v tom ale má jasno.
„Podle mne je to jednoduché. Pokud má akce konkrétní politický cíl a požadavek, jde o politický aktivismus. Pokud autoři užívají kulturní kódy, hlubší významy, jde o umělecké dílo,“ soudí Anton Litvin, který to, že porota udělila cenu dívkám pronásledovaným a nyní i vězněným za akci v moskevském chrámu Krista Spasitele, podle svých slov očekával. Mimo jiné jako gesto podpory.
Výtvarník Leonid Tiškov nabízí další vysvětlení, proč nakonec dal svůj hlas právě Pussy Riot.
„Pokud bychom performanci v chrámu Krista Spasitele posuzovali čistě z estetického hlediska, žádnou kritiku neunese. Klíčová je ale reakce, kterou vyvolala. Tak silná odezva veřejnosti je snem každého výtvarníka či autora umělecké instalace, který netouží po ničem jiném než zanechat stopu v duši a srdci publika. To se ale běžně nestává,“ poznamenává výtvarník Leonid Tiškov.
„Chápání a hranice toho, co ještě považovat za umění a co ne, je velmi jemná a individuální. Uměním není dílo, které tak onálepkuje jeho autor, ani to, o kterém to tvrdí divák. Je to prchavý a nepostižitelný bod někde mezi,“ podotýká Leonid Tiškov a připomíná, že politické umění není v ruském ani světovém kontextu novinkou.
„Stačí se podívat třeba na 90. léta. Dnešní aktivističtí tvůrci nic až tak nového neodhalují. Namátkou mě napadá třeba performance Alexandra Brenera, který na Rudém náměstí s boxerskými rukavicemi na rukou vyzýval na souboj (tehdejšího prezidenta) Borise Jelcina.“
Hlas mladé umělecké generace
„Nebylo to o nic méně ‚cool‘ než vzít do ruky kytaru, na obličej masku a na stejném místě zatancovat proti Putinovi,“ usmívá se Leonid Tiškov, který spatřuje v pozadí aktivizujícího se umění hlavně hlas mladé umělecké generace.
„Sám to cítím na sobě, i moje díla byla na konci 80. let mnohem politizovanější, ironičtější a snažila se bořit mýty. Teď řadu věcí vidím s větším odstupem. Myslím, že je to přirozené, že právě mladí umělci jsou politicky angažovanější, protože teprve hledají svoji roli ve společnosti.“
„Ve chvíli, kdy už společnost téměř opouštíte, cítíte potřebu mluvit o jiných tématech,“ dodává výtvarník Leonid Tiškov.
