Zvoníky v ruských kostelech nahrazují roboti. Zvoní předpisově, ale prý do toho ‚nedávají duši‘
Podle údajů pravoslavné církve je v Rusku dnes okolo 40 tisíc chrámů. Při současném tempu výstavby jich za třicet let bude dvakrát tolik, a pro takové množství kostelů nebude dost vyškolených zvoníků. Jak se ale ukazuje, není to problém – můžou je totiž nahradit roboti, vysvětluje ruský zpravodajský server Meduza.
V roce 1995 se na radioinženýra z moskevského Ústavu chemické fyziky Ruské akademie věd obrátil Lev Glaznov, představený chrámu Blagověščenija v Tule. Inženýr Archipov si vzpomíná, že duchovní, jenž pobýval nějaký čas v zahraničí, měl netradiční přání. „V Americe jsem měl takový elektronický přístroj, v podstatě něco jako zvonkohru. Pustil jsem ho, a zvony zvonily samy. Vyrobíš mi něco podobného?“ zeptal se Glaznov.
Lanka a elektromotory
Archipov na zařízení nakonec pracoval sedm let, chtěl totiž na všechno přijít sám. Navíc, jak říká, v Rusku se „zvoní jinak než na Západě“. Přístroj, který vyrábí Archipovova společnost Kuranty iz Černogolovki, funguje tak, že k srdcím zvonů jsou přivázaná lanka – těmi se dá zvonit i ručně – a k lankům provazy, které vedou k elektromotorům. To všechno je propojené s ovládáním vysílajícím signály, kdy a na který zvon je potřeba udeřit.
Objednávky prý Archipov začal dostávat skoro ihned potom, co byl se zařízením hotov. Dnes jeho elektronické zvoníky najdeme v celém Rusku, ale také v Thajsku, Řecku, Izraeli, Bulharsku a Ázerbájdžánu. V Rusku jich je nejvíc v Moskvě, Moskevské oblasti a Tatarstánu.
Archipovův systém pro běžnou sadu sedmi zvonů stojí v přepočtu zhruba 50 tisíc korun. „Celé týdny trávím tím, že převádím vyzvánění do elektronické podoby, do paměti zařízení. Dávám do toho duši, dělám všechno pro to, aby vyzvánění znělo, jak se patří,“ vypráví konstruktér.
Konkurenti jeho firmy se cenově velice liší. Nejdražší elektronické zvoníky prodává společnost Těchbjuro – sada italské výroby stojí přes 170 tisíc korun.
Dovnitř srdce
Generální ředitel Těchbjura Andrej Novikov ujišťuje, že i elektronický zvoník z dovozu může zvonit tak, jak je v Rusku zvykem. Italský systém má prý navíc nezpochybnitelné estetické výhody. „Zařízení montujeme dovnitř zvonu, místo srdce. Ano, už se pak nedá zvonit ručně. Ale když máte na zvonech ruský systém, všude pak visí nějaká lanka a provazy a po zdi zvonice se táhnou kabely,“ poznamenává manažer.
„Přijdu na zvonici a vidím tam automobilové součástky. Kdežto my nabízíme mechanismus, vyrobený přímo na míru konkrétnímu zvonu,“ pyšní se Novikov. Podle něj spoustě klientů záleží na tom, jak zvonice vypadá. Mezi zákazníky společnosti Těchbjuro proto najdeme muzea sídlící v chrámech, ale i Ruské kulturní a duchovní středisko v Paříži.
‚Vzdělávat nahé lidi ve zlé době.‘ Ruský online projekt Arzamas bojuje s politizací historie
Číst článek
Další výrobce, Mezinárodní centrum zvonického umění, nabízí standardní sadu sedmi zvonů „s lanky a kabely“ už od 30 tisíc korun, může ale být i podstatně dražší. Záleží to na obtížnosti instalace, vzdálenosti kostela, použití dálkového ovládání, kvality materiálů a počtu melodií, kterých bývá až 50.
„Než jsme se pustili do elektronického zvoníka, radili jsme se s významnými teology. Všichni nám řekli totéž: živé vyzvánění je samozřejmě lepší než elektronické, ale kdyby v kostele neměl být zvoník vůbec, je to lepší než nic,“ říká vedoucí centra Andrej Ďačkov.
I robot má právo na existenci
Myslí si, že elektronický zvoník má právo na existenci, ale jenom do doby, než se objeví dostatek lidí, kteří by dokázali zvonit sami. Proto Ďačkovovo firma vyrábí jenom zařízení, která umožňují i ruční vyzvánění – to kdyby se ve farnosti objevil skutečný zvoník. Společnost navíc kromě toho, že vyrábí roboty, také učí lidi zvonit.
V chrámu Nikolaje Čudotvorce v osadě Kimiltěj v Irkutské oblasti na Sibiři namontovali elektronického zvoníka před dvěma lety – o novince jim pověděl mladší bratr představeného, který žije v centrálním Rusku. O peníze otec Vladimir požádal podnikatele ze své farnosti.
Zvony v chrámu měli už dávno, scházel jim ale zvoník. „Máme tu jen dva tisíce obyvatel, není kde brát,“ vysvětlil novinářům otec Vladimir. Víra prý upadá. Před revolucí tu byl stálý zvoník a v chrámu mají dokonce jeho fotografii. „Takový malý hrbatý stařík to byl. Za mých časů, a jsem tu 19 let, u nás zvonily dvě ženy, ale jedna se přestěhovala do Irkutska a druhá má teď plno dětí. Díky Bohu za elektronického zvoníka,“ dodává kněz.
Když tu nedávno měli křtiny, otec Vladimir prostě vytáhl z kapsy mobil a vybral jednu z melodií. Nejraději má zvonění, kterému pravoslavní říkají blagověst. Obvykle se zvoní jako tři pomalé údery do doznění zvonu a poté až čtyřicet rychlejších úderů.
Představený jednoho z nových chrámů v Moskevské oblasti se serveru Meduza svěřil, že nedostatek zvoníků je citelný nejenom v odlehlých oblastech, ale i v okolí hlavního města. Opravdu dobrých zvoníků je málo a často se tak stává, že automat zvoní lépe než člověk. Proto se dnes s elektronickým zvoníkem často počítá už při výstavbě svatostánku.
Systém v jeho chrámu umí zahrát 50 melodií, používá se ale jenom pár. Hlavní podle tohoto kněze je, že automat umí zahrát všechna zvonění určená církevními předpisy, což zdaleka ne všichni amatérští zvoníci umí.
Církev: Je to úplně normální
Ruská pravoslavná církev šíření automatů nijak neomezuje. Vedoucí tiskové služby moskevského patriarchy Alexandr Volkov Meduze řekl, že tato technologie se používá v pravoslavných chrámech nejen v Rusku, ale i v Řecku.
„Je to úplně normální, zvlášť v oblastech, kde není možné najít opravdového zvoníka,“ vysvětlil mluvčí. Problém podle něj není v penězích, ale v tom, že lidí, kteří umí zvonit, je málo.
Studujete na veřejné škole? Pracujte pro stát, anebo vraťte peníze, požaduje ruský poslanec
Číst článek
Zvoníkům se zato zařízení, která je mají nahradit, nelíbí. Ředitel Moskevské školy zvoníků Ilja Drozdichin si je jistý, že stroj se člověku nevyrovná. „Umění má vlastní zákony. Stejně jako každé jiné umění i zvonění má svůj smysl. Jeho hlavní funkcí není oznamovat začátek bohoslužby,“ vysvětluje.
„Vyzvánění je něco jako kázání, musí v lidech zapálit jiskřičku víry. To mechanismus nedokáže. Živý zvuk se ztrácí. Duši dokáže rozezpívat jen skutečný zvon, ne jeho nahrávka,“ tvrdí Drozdichin.
Zároveň si je jistý, že poptávka po živých zvonících nezmizí – nejen proto, že ti elektroničtí jsou drazí, ale i proto, že tisícovky jeho žáků si po dvouměsíčním studiu snadno našli práci. „Učí se u nás nejrůznější lidé. Umělci, podnikatelé, soudci, policisté,“ dodává ředitel Moskevské školy zvoníků.
Rozhněvaný zvoník
Igor Konovalov, hlavní zvoník v moskevském chrámu Krista Spasitele a v kremelských svatostáncích, se zaváděním elektronických zvoníků také nesouhlasí. Problém podle něj je v tom, že ruská pravoslavná církev se posledních třicet let „rozšiřuje na úkor kvality“. „Přišlo plno mladých duchovních, pro které je historie církve i duchovnosti vůbec jedna velká záhada. Ani se tím netají. Vytáhnou z kapsy telefon a radují se: ‚koukejte, jak mi to hraje‘,“ myslí si Konovalov.
„Máme tuhle hrůzu i na jednom z průčelí Isakijevského chrámu. Není to vina církve, ale bývalého ředitele muzea, který tam mírně řečeno zpackal, co se dalo,“ stěžuje si.
Na otázku, jestli by se dal instalovat elektronický zvoník v chrámu Krista Spasitele, odpověděl emocionálně: „Zbláznili jste se? Ani tam, ani v chrámech moskevského Kremlu, ani v chrámu Vasilije Blaženého nikdy nic takového nebude! Díky Bohu s takovým návrhem ještě nikdo nepřišel. A myslím si, že ani nepřijde,“ cituje Meduza hněvnou tirádu moskevského zvoníka Igora Konovalova.
Text vznikl pro pořad Svět ve 20 minutách Českého rozhlasu Plus.
