Sýrie v chaosu, Kreml na trní. Kdo chce hlavu Bašára Asada a proč to Rusům vadí?

Damašek 5. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jaké máte poslední zprávy ze Sýrie? Na místě jsou stovky mrtvých po bojích, které začaly před několika dny.
Boje trvají už déle než týden a poslední zprávy, které v době natáčení máme, je, že povstalci postupují od provincie Idlib a jejího bezprostředního okolí, od města Aleppo, na jih směrem k Damašku. K němu to mají ještě hodně daleko, nicméně už byli na okraji města Hamá. To je mimochodem město, které v průběhu celé občanské války, která vypukla po arabském jaru v roce 2011, bylo vždycky v rukou vládních sil. Teď ho ohrožují rebelové.

Útočí na města Hamá a Homs a směřují na jih k Damašku. Kolik kilometrů jim zbývá?
Odhaduji, že to budou dvě stovky kilometrů. Cesta je ale samozřejmě daleká a do té doby se může změnit celá řada věcí. Syrská armáda po počátečním šoku – nikdo tuto ofenzívu evidentně nečekal – formuje protiofenzívu, obranné síly, povolává své spřátelené milice, třeba šíitské z Iráku, které se už evidentně také dostaly na bojiště. O tom vypovídají sami povstalci. Dynamika konfliktu už tedy není taková, jaká byla na začátku a rychle se to může začít měnit i zeměpisně.

Postup byl v prvních dnech bryskní. Jak velké území islamističtí povstalci v tuto chvíli ovládají?
Bavíme se o malé části syrského území. Když si představím mapu, tak bych řekl, že to je zhruba desetina. Nicméně ovládají Aleppo, což je město, které má skoro dva miliony obyvatel. Za této situace samozřejmě nemá smysl do toho započítávat třeba pouštní neobydlené oblasti – což jsem udělal, když mluvím o desetině území. Z hlediska postupu povstalců ale postupují v hustě obydlených a pro Sýrii důležitých místech.

Povstalci a jejich podporovatelé

Aleppo je poměrně strategické město i v tom, že ho rebelové dobyli po osmi letech. Je to docela zlomový moment, ne? Vláda Bašára Asada si ho hýčkala, když ho v roce 2016 získala zpátky.
Určitě. Situace v Aleppu byla v průběhu celého konfliktu složitá. Část města ovládala vláda, část rebelové. Pak tam byly různé odštěpenecké frakce, takže byly různé části Aleppa pod různou kontrolou. Občas se to měnilo, hodně nepřehledně. A samozřejmě, pokud se vládě podařilo tato města znovu dobýt, z pohledu vlády osvobodit, tak to pro ni bylo důležité. Tudíž tato ztráta, kdy vidíme, že se syrské vojenské vládní jednotky rychle vzdávaly a nechávaly na místě i vojenskou techniku, byla pro vládu bezpochyby velice složitá.

Pojďme rozklíčovat obě strany. Je jich ve výsledku víc, ale jsou dvě zásadní, které proti sobě v tuto chvíli bojují – rebelové a vládní jednotky. Kdo jsou lidé, kteří ovládli Aleppo, útočí na Homs a Hamá a míří na Damašek?
Primární silou je skupina zvaná Haját Tahrír aš-Šám (HTS). Jsou to islamisté, kteří mají své kořeny v teroristické organizaci Islámský stát. V roce 2012 existovala fronta an-Nusrá, která byla napojená na Islámský stát, poté se přiklonila k al-Káidě. Nicméně pak se formálně odklonili i od al-Káidy a v posledních letech vystupují jako umírněná frakce schopná kompromisů. Je to také skupina, která v uplynulých letech ovládala velkou část provincie Idlib. Stojí za zmínku, kde se tam vzali. Když v průběhu války v Sýrii – zdráhám se říkat občanská, protože se na ní podíleli i různé zahraniční síly – syrská vládní armáda osvobozovala jednotlivá území, probíhalo to poměrně zajímavým a „tvůrčím“ způsobem. Rebelové v různých částech Sýrie dostávali nabídku – pokud se vzdají, můžou si vzít osobní zbraně, manželky a děti a autobusy je za garance jejich bezpečnosti odvezou do Idlibu. Tímto se syrské vládě podařilo osvobodit podstatnou část území a všechny rebely, většinou islamistické, soustředit právě v Idlibu. Tam mezi sebou bojovali o moc a HTS se nakonec stala dominantní silou. Idlib nekopíruje oficiální hranice provincie přesně, je to oblast na severozápadě země, u turecké hranice. Každopádně teď expanduje dál, plus jsou na ni navázány další menší frakce. Je to tedy taková koalice různých ozbrojených složek, které všechny stojí proti syrskému režimu.

Zapojují se do podpory bývalé fronty an-Nusrá i okolní státy?
Velkou roli v provincii Idlib hraje Turecko, které za některými skupinami, ale nikoliv za všemi, v uplynulých letech stálo. Na severu Sýrie vznikla z pohledu Turecka nárazníková zóna. Jednak jsou to území, kde HTS není, ale jsou tam jiné Tureckem podporované milice, které jsou ale zároveň i třeba v provincii Idlib. Do určité míry se tak spekuluje o tom, do jaké míry Turecko stojí za touto ofenzivou rebelů proti syrskému režimu. Ale říkat, že je to čistě turecká akce, to by bylo hodně nepřesné, protože destabilizace není v tuto chvíli ani v zájmu Turecka. Turecko se naopak v uplynulé době snažilo uklidnit vztahy se Sýrií, mimo jiné proto, aby se z Turecka mohli vracet syrští uprchlíci a aby se měli kam vracet. V Turecku jsou jich čtyři miliony. Připomenu, že se Evropa pod náporem sta tisíců nebo milionů lidí před deseti lety hroutila. A v Turecku jsou jich čtyři miliony. Pro Turecko je to velká politická, bezpečnostní i ekonomická zátěž. Takže další destabilizace Sýrie, kdy by Sýrie naopak mohla generovat nové uprchlíky, není v zájmu Turecka.

Proč rebelové aktuálně proti Asadovi bojují?
Zpochybňují legitimitu syrského režimu, která je samozřejmě velmi zkompromitovaná a velmi pochybná, to je jedna věc. Ale druhá věc je – sám si protiřečím – že pro Turecko je to velice dvojsečné a výbušné. Turecku se to může vymstít, ale zároveň je to do určité míry součástí geopolitických hrátek na Blízkém východě, kde Turecko hraje nějakou roli. V tuto chvíli můžeme říci, že pokud by tito rebelové uspěli, tak se tím zase zvýší geopolitický záběr Turecka a zase se posílí jeho role na Blízkém východě. Takže to je třeba pozitivum, které v tom Ankara může vidět.

Co je jejich cílem? Rebelové tedy nesouhlasí s Asadem a s jeho režimem, protože ho považují za zkompromitovaný, zkorumpovaný a nelegitimní…
Skupina HTS je Organizace pro osvobození Levanty, takže chce osvobodit Sýrii.

Asadovi spojenci

Proti nim stojí vládní režim Bašára Asada. Ten podporuje kdo? Je to Rusko i Írán?
Do velké míry je to i Írán. Jsou to země, které mají každá jiný cíl nebo jiný smysl podpory syrské vlády. V mnoha věcech se mohou lišit. Třeba připomenu, že když v době občanské války v Sýrii velmi silně rostl vliv Íránem podporovaných skupin, nebo i samotných íránských revolučních gard, tak to najednou bylo Rusko, které tlačilo na omezení tohoto vlivu, protože se na tom dohodlo s izraelskou vládou premiéra Netanjahua. Jinými slovy, Netanjahu přes Kreml tlačil na bojiště v Sýrii a Rusko vyhovělo. Tady se střetly zájmy Íránu a Ruska a vyšší bere. Rusové prosadili své, takže proíránské síly se v jedné fázi stáhly z oblasti Golanských výšin, odkud mohly snáze útočit na Izrael. Rusko má v Sýrii svoji vojenskou základnu. Sýrie je dlouhodobý partner Ruska na Blízkém východě. Jiného takového partnera tam Rusové nemají, proto je to pro ně důležitá země. Rusové ze své námořní základny v Tartúsu na pobřeží Středozemního moře stahují své lodě nebo respektive s nimi vyplouvají na moře, aby nebyly koncentrované v ruském vojenském přístavu. Ne že by se rebelové na ruskou základnu přímo dostávali, ale Rusové tím chtějí zabránit tomu, aby na ni rebelové třeba mohli hůře mířit dronové útoky.

Írán vnímá Sýrii jako předpolí, jako svoji nárazníkovou zónu. Íránci opakovaně řekli, že pokud by nebyli v Iráku a v Sýrii, tak by Islámský stát a další džihádistické sunnitské skupiny – podle nich podporované Západem a Saúdskou Arábií – došly až do Íránu. Proto tam musejí bojovat. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale logiku to má. Připomenu, že Američané šli také bojovat na Blízký východ před dvaceti lety s argumentem, že nebudou-li bojovat tam, bude se bojovat v USA. Íránci bojují jen stovky kilometrů od svého území, Američané bojovali na druhé straně zeměkoule. Takže to je bohužel realita, která do určité míry vysvětluje íránský záběr na tomto poli. Pak je tam také síla, kterou jsme nezmínili, a tou je libanonské hnutí Hizballáh. 

To je hned přes hranice. 
Ano. Hnutí bylo na bojištích v syrské občanské válce velice aktivní. Bylo tam samozřejmě ne z rozhodnutí, ale v koordinaci s Íránem, o tom není sporu. A Hizballáh měl mezi všemi takzvanými proíránskými milicemi – což také není úplně přesné, to jsou různé skupiny v Jemenu, Sýrii, Iráku – dosud tu výsadu, že byl nejefektivnější a nejlépe disciplinovanou silou. Stávala se tedy pak cvičitelem jiných takzvaně proíránských milicí. Takže v tomto Hizballáh dominoval. A když syrský režim odvrátil před asi osmi lety hrozbu porážky ze strany rebelů, tak to bylo díky vzdušné podpoře Ruska a díky podpoře pozemních íránských sil, instruktorů, a mimo jiné i díky podpoře Hizballáhu, který do Sýrie vyslal tisíce bojovníků.

V tuto chvíli tedy proti sobě bojují dvě strany – Asad, Rusko, Írán a Hizballáh proti rebelům, kteří vycházejí z bývalé fronty an-Nusrá a jsou podporované určitými frakcemi, které mají vazbu na Turecko. Rebelové nesouhlasí s režimem, protože ho nepovažují za legitimní. Režim se snaží udržet u moci. Bašárovi Asadovi to samozřejmě vyhovuje, tak má spolupráci s Putinem, s Chomejním…
A ještě to trochu zkomplikuju. Máme tam potom třeba ještě takzvané syrské demokratické síly, což je aliance, která je podporovaná Američany.

Američané tam taky jsou, ale na severovýchodě Sýrie, ne? 
Přesně tak, u Kurdů. Když se syrská vládní vojska stáhla od Aleppa, tak některá tato území zabrali právě Kurdové. Mezitím na východě Sýrie vytlačili syrské vládní síly, které na řece Eufrat v provincii Dajr az-Zaur dlouho tolerovali. Slyšíme, že se Kurdové v tuto chvíli snaží bránit příchodu šíitských milicí z Iráku na pomoc syrskému režimu. Takže je to opravdu velice zamotané. 

A za této situace je velice těžké rozklíčovat – jak to bohužel mají česká média ve zvyku – kdo je dobrý, kdo zlý a koho budeme podporovat, protože v tomto případě je to složité. Připomenu, že jsme ještě před týdnem slyšeli, že je Hizballáh teroristická organizace, protože bojovala proti Izraeli. Teď máme jakési vratké příměří mezi Hizballáhem a Izraelem. Ale třeba před lety Hizballáh v Sýrii osvobozoval křesťanské vesnice od sunnitských džihádistů spolu s vládními silami Bašára Asada. Takže vyberme si, jestli je Hizballáh dobrý, nebo zlý. Ani sami Izraelci se v tuto chvíli k tomu nedokážou jednoznačně vyjádřit. Nevědí, kam až povede ofenziva a jestli nakonec – to je moje osobní analýza – není lepší, když je u moci Asad, i za podpory Hizballáhu, než kdyby měli Sýrii ovládnout sunnitští džihádisté, kteří se samozřejmě netají svým nepřátelstvím vůči Izraeli a celému sionistickému projektu.

To znamená, že se tady hraje i o velmi vratkou stabilitu regionu…? 
Je to tak. Zapomněli jsme totiž zmínit ještě jednu věc, a to je načasování ofenzívy. Uvádí se, že se ofenziva chystala rok. Rozhodně nevznikla ze dne na den. Přišla ve velmi příhodnou chvíli, kdy je tábor na straně syrské vlády velmi oslabený. Rusko ekonomicky i personálně zatěžuje válka na Ukrajině. To v době, kdy před lety pomáhali Asadovu režimu, ještě nebylo. Takže Rusové nevědí, kam dřív přesouvat své letectvo, když to řeknu zjednodušeně. A dost možná Sýrie už pro ně není, vzhledem k tomu, co se děje na Ukrajině, takovou prioritou.

Írán je velmi oslaben z různých důvodů. Má své vlastní problémy doma, navíc je u moci relativně umírněný prezident Masúd Pezeškján, který se snaží zemi vymanit z mezinárodní izolace, kterou na něj uvaluje Západ. Očekává se, jak budou vypadat vztahy mezi Íránem a USA po nástupu Donalda Trumpa. Takže teď může krize v Sýrii tlačit Írán do role, kterou vůbec nechce – být zase rivalem prozápadních stran, který by měl být jednou z bojujících stran. Pezeškján není žádný válečník a dost možná byl rád, že se situace uklidňuje. 

V Libanonu se spekuluje, že byl Hizballáh poražen nebo ze strany Izraele velice silně eliminován. A v Libanonu jsou někteří lidé přesvědčení o tom, že Íránci možná Hizballáh skrytě předhodili Izraeli. Třeba výbuchy pagerů a tak dále. Možná je to nějaká spiklenecká teorie, ale…

Takže rebelové vycítili příležitost, protože jsou tyto strany oslabené? 
Rebelové měli dlouhé měsíce na to si uvědomit, že Hizballáh je vázán na Izrael. Nikoliv na to příměří. Že přišla ofenziva náhle potom, to je shoda. Ale Hizballáh byl rozhodně velice tvrdě decimován, jak personálně, tak jeho arzenály. Měl co dělat, aby vedl sebezáchovné operace, případně útočné operace proti Izraeli, natož se angažovat na už několik let klidném bojišti v Sýrii. 

Destabilizovaná Sýrie

Írán byl oslaben vnitřními problémy a Rusko je vázané na Ukrajině. 
Ano. Pro rebely to tedy byla ideální příležitost zaútočit na syrský režim, za kterým v tuto chvíli jeho spojenci a podporovatelé nemohou stát tak silně, jako stáli před osmi lety.

Co chtějí Syřané? Podporují rebely? Padesát tisíc lidí muselo podle OSN kvůli nynějším bojům opustit své domovy.
Může to být ještě více. A co chtějí Syřané? To je velice těžké. Zase je tady možná past pro západní média naslouchat povstalcům, naslouchat těm, kteří se zaštiťují demokracií a návratem svobody do Sýrie a tak dále. Tento tábor dlouhá léta ovlivňoval západní veřejné mínění, které to vnímalo tak, že stojí proti diktátoru Asadovi, podporují Sýrii minimálně relativního dobra, a pokud bude Asad svržen, bude to fajn. Po letech se ukázalo, že Asad nebyl svržen a že je to složitější. Najednou vidíme, že velká část Syřanů stála za režimem, protože Asad už zdaleka nebyl tak krvavý diktátor, jako třeba jeho otec, který zrovna ve městě Hamá nechal v roce 1982 zmasakrovat tisíce civilistů. Dodneška neví kolik, a ještě tam vypukla vzpoura Muslimského bratrstva. Asad se samozřejmě snažil zemi kontrolovat, o tom mění sporu, zároveň tam ale lidé měli určitou svobodu, rozhodně na blízkovýchodní poměry. Za režimem proto stáli do velké míry i křesťané, Drúzové, i Kurdové ho nakonec byli schopni do určité míry tolerovat. Společným nepřítelem totiž často byly nevypočitatelné džihádistické skupiny typu Islámský stát, fronta an-Nusrá a podobně. 

Takže tam opravdu není jednoznačně dělítko mezi dobrem a zlem, síly se přelévaly. Před lety jsem slyšel i těžko uvěřitelné příhody, že na některých místech, kde se bojovalo proti režimu Bašára Asada a kde různé povstalecké frakce nepřehledně operovaly, byli někteří lidé rádi. Dokonce přebíhali na území kontrolované Islámským státem, protože tam sice ženy musely chodit zahalené a tak dál, ale aspoň tam byl klid. Byla tam stabilita, což se o jiných povstaleckých územích nedalo říct. Takže posuzovat syrskou válku a jednotlivé aktéry na škále dobra evropskýma očima může být trochu zavádějící.

Sýrie je ale dlouhodobě destabilizovaná. Humanitární situace je tristní, lidé tam na mnoha územích žijí v bídě a v hrozných podmínkách, spousta vnitřně vysídlených lidí, spousta uprchlíků… Řekněte mi úplně poslední věc, protože to možná může mít vliv na to, jak se bude dění v Sýrii dál vyvíjet – kde je teď Bašár Asad? 
Fyzicky? Nedivil bych se, kdyby byl v Damašku, ale může být i jinde. To nedokážu říct. Teď probíhá celá řada diplomatických jednání. Íránský ministr zahraničí kočuje po Blízkém východě, byl v Damašku a v Turecku. Má být summit ministrů zahraničí Turecka, Íránu a Ruska, příští týden by měli tuto věc řešit v Kataru. Dost možná se tedy hledá a najde diplomatické řešení, protože garantem uklidnění situace v Sýrii nebyl před lety Západ, ale byla to takzvaná Astanská iniciativa, podle kazašského města Astana, což byli Rusové, Íránci a Turci. Ti vymysleli mechanismus, jak zemi uklidnit a teď se ho možná snaží oživit, protože byl velmi silně nabourán. 

Západ v tuto chvíli podle mého názoru stojí před výzvou. Syrský režim je stále pod západními sankcemi. Teď se třeba ozývají hlasy, že se některé sankce zruší, pokud se Sýrie vymaní třeba z vlivu Íránu a tak dále. Takže i tato rovina, která sahá do blízké budoucnosti, do toho přinejmenším zasahuje.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje:
Česká televize, Reuters connect, youtubové kanály Sky News, Associated Press, 11Alive, Syrianarabnewsagency, On Demand News, Al Jazeera English a uživatelský účet samerdaboul6 na sociální síti X.