Zpravodaj ČRo v Damašku: Syrští uprchlíci věří, že zvítězí právo a spravedlnost
Syrský konflikt vyhnal z domovů statisíce lidí. Někteří živoří v uprchlických táborech u hranice s Tureckem či v Libanonu, další odešli do metropole Damašku. Mezi utečenci hledajícími úkryt v hlavním městě převládají křesťané, kteří utekli před islamistickými bojovníky napojenými na Al-Kaidu.
„Otevřete,“ klepe na dveře paní Eva Zaatiri. Křesťanka původem z města Harasta ležícího severovýchodně od Damašku. Krátce nato vcházíme do domku, který se její rodině stal dočasným útočištěm.
„Odešli jsme sem, do metropole před rokem. Poté, co zahynula moje 15tiletá dcera Adéle. Byli jsme se totiž modlit v kostele v Malúle a při cestě zpět jsme se ocitli mezi rebely a vojáky, kteří po sobě stříleli. A jedna z kulek zasáhla i mou holčičku,“ říká paní Eva se slzami v očích.
Mezi křesťanskými uprchlíky natáčel zvláštní zpravodaj ČRo v Damašku Robert Mikoláš
Fotka Adéle, jedné z mnoha nevinných obětí kruté války visí v obývacím pokoji, místnosti, kde se pětičlenná rodina Zaatiri každý den schází.
„Dům jsme si pronajali, a to díky pomoci zdejšího kostela. Kněz nám zařídil, že první dva měsíce jsme nemuseli nic platit, a i dál nám přispívá na nájem a poskytuje další pomoc. Měsíčně totiž platíme 110 dolarů, protože ceny hodně stouply,“ vysvětluje Eva Zaatiri.
Za tyto peníze však mají čistý dům, s ledničkou, pračkou, malým dvorkem, kde nechybí portrét Panny Marie, i střešní terasou. Nahoru prý ale radši nechodí, každou noc slyší výbuchy, které jim připomínají tragické události.
„Měli jsme se dobře, žili jsme klidně, já měl zlatnictví i vlastní dílnu, takže nebyl problém jezdit na dovolenou do zahraničí, do Evropy, a podobně. Nyní živoříme, odkázáni na pomoc druhých,“ svěřuje se smutným hlasem Samir Zaatiri. Vzdát se ale nechce, i proto odmítl odjet ze Sýrie.
Syrští uprchlíci zaplavili turecká města při hranicích se Sýrií. Místním se to moc nelíbí
Číst článek
„Po vypuknutí krize se náš život změnil a ze mne se stal pouliční prodavač cigaret a dalšího zboží. Lidé jsou tu ale solidární a mnohdy zaplatí víc, než musí,“ dodává pan Zaatiri. Přesto věří, že současný stav nebude trvat dlouho. Všechny naděje pak vkládá do své mladší dcery, Angie.
„Nejvíc mne teď baví hrát si na internetu, máme takovou dívčí hru. Chtěla bych ale studovat a stát se právničkou,“ sní o své budoucnosti desetiletá Angie.
A její otec i matka věří, že až dospěje, stane se její sen realitou. A také, že v Sýrii do té doby zvítězí právo a spravedlnost.
