Příběhy 20. století tentokrát přináší vzpomínky na srpen 1968, na to, jak okupace zasáhla do životů lidí, kteří ji nepřijali, a na brutálně potlačené demonstrace z roku 1969.
Letošní připomínka okupace Československa (některými) vojsky Varšavské smlouvy měla výrazné předvolební podtóny. Jakýkoliv politik se k 57. výročí národního ponížení vyjádřil, mluvil o dnešku.
„Není na světě moc zemí, které by za dvacetiletou okupaci zaplatily nějakou stovkou mrtvých z autonehod,“ prohlásil předseda hnutí Stačilo! a proruský dezinformátor Daniel Sterzik.
Hosty Jana Pokorného byli historik Oldřich Tůma, syn spisovatele a disidenta Ludvíka Vaculíka Jan Vaculík a dramaturg a znalec rozhlasové historie Tomáš Černý z Českého rozhlasu.
Pietnímu aktu přihlíželo i několik set lidí. Někteří měli cedule, například s nápisem „Dejte (ukrajinskému prezidentovi Volodymyru) Zelenskému letadla, rakety a všechno co potřebuje, děkuji“.
BBC o invazi informovala okamžitě, otevřeně a rozsáhle. Novináři se nezaměřovali jenom na pohyb vojsk nebo obsazování důležitých institucí, ale přinášeli i příběhy běžných Čechů a Slováků.
Sovětská armáda v roce 1945 vyžadovala obrovské množství dávek potravin, vojáci rabovali, zabavovali továrny a nemovitosti. Američané přitom podle historika Prokopa Tomka byli naprosto soběstační.
Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa zasáhla i sousední Rakousko. Tamní rozhlas přerušil běžné vysílání a začal informovat o okupaci. Do Rakouska pak řada Čechoslováků emigrovala.
Zatímco na západě o událostech v Československu otevřeně informovali a přibližovali i obavy a příběhy běžných Čechů a Slováků, v satelitech Sovětského svazu média šířila kremelskou propagandu.
Nad ránem vtrhli do liduprázdné budovy sovětští vojáci – z propagandistických důvodů potřebovali najít sklad zbraní, které by mohli později vydávat za „výzbroj kontrarevolucionářů“.
Odchod Alexandra Dubčeka a nástup Gustáva Husáka znamenal definitivní tečku za pokusem o uvolnění poměrů v zemi. Místo toho se Československo naplno vrhlo do takzvané „normalizace“.
Kytara, knír a nesmlouvavý kritický pohled na dění ve společnosti. I to byl básník a písničkář Karel Kryl. Po okupaci emigroval do západního Německa, později kritizoval polistopadové poměry.
Čin Jana Palacha sochaře Zoubku hluboce zasáhl. „Otec celý život bral čin Jana Palacha za čin národního hrdiny. A v naší rodině byl za národního hrdinu celý život považován,“ vzpomíná sochařova dcera.
Politika zaměřená zjevně proti zájmům jiných zemí je podle něj nepřípustná. „Na tyto hrábě nyní šlapou vůdčí země Západu,“ prohlásil šéf Kremlu. O válce na Ukrajině se v této souvislosti nezmínil.
Vyděšení a zmatení obyvatelé vycházeli do ulic, hrozili na vojáky pěstmi, skandovali hesla volající po svobodě, snažili se vojákům vysvětlovat, že jsou okupanti, ulice zaplavily tisíce plakátů.
V pozůstalosti Karla Bucháčka se našlo na 80 tisíc snímků, které zachycují výstavbu metra, fronty na knihy a zájezdy i okupaci v roce 1968. Na jeho tvorbu upozornila až rodina po Bucháčkově smrti.
Navzdory snaze okupantů o přerušení vysílání se ho podařilo pracovníkům rozhlasu udržet. Když se pražský rozhlas 21. srpna na pár minut odmlčel, převzalo vysílání plzeňské studio.
17. srpna 1968 odletěla z Prahy rumunská delegace, která ujistila Československo o svém přátelství a podpoře. V té době všichni doufali, že vojenský zásah ze strany Moskvy nepřijde.
Pořad působil tehdy jako zjevení. Vysílal se živě, součástí byly telefonáty komunistickým funkcionářům a otevřeně se v něm probírala všechna aktuální témata.
„Kdo nemá v úctě svobodu v celé její celistvosti, ten bude vždy v pokušení ji omezovat a překrucovat,“ řekl premiér Petr Fiala (ODS) na pietním shromáždění před Českým rozhlasem.
„Zrovna v nejtemnější chvíli zazněl poprvé do éteru signál: Jsme s vámi, buďte s námi! Signál, který o více než půlstoletí později v Česku zopakoval ukrajinský prezident,“ uvedla předsedkyně Sněmovny.
„Naší povinností by mělo být, abychom vždy pomáhali těm, kterým hrozí, že se jim třeba v jiné podobě stane to, co se stalo nám v roce 1968,“ zdůraznil předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS).
„To nejlepší, co můžeme dělat s traumaty, je vypořádat se s nimi, ale ne cestou černobílého vidění, ne cestou sklouzávání do často primitivní nenávisti,“ prohlásil prezident Petr Pavel.
Pražské jaro přineslo změny v kulturním a společenském životě, otevřelo diskuzi o revizi politických procesů z 50. let a především zrušení cenzury v červnu 1968. To všechno začalo znepokojovat Moskvu.