Čtenáři se ze vzpomínek zpravodaje Davida Jakše dozví například to, jak se mstí siamští duchové, jak nesmlouvavá je drogová mafie nebo jak hrůzně propracovaný je systém čínské komunistické moci.
„Člověk psychicky po vězení není připraven jít hned hledat práci, protože má o sobě pochyby, a už se ví, že ho málokde vezmou,“ říká muž, který si po výkonu trestu našel práci.
„Už tu žijeme a pracujeme tři měsíce. A přijímáme uprchlíky. 250 lidí. Přijali jsme všechny, i nemocné a lidi na invalidním vozíku,“ říká dobrovolnice Táňa.
Jak se žije bez vody v kohoutku? Ve Slavjansku je jediné místo, kde voda teče od 9 do 13 hodin. Lidé si ji tady mohou nabrat, protože ve městě už není víc než tři týdny.
Na bytelném dřevěném stole je počítač, mixážní pult, tiskárna, mikrofon a sluchátka. To je celá vysílací část. Odtud vysílá Mezinárodní mírové rádio. Vysílá ověřené, nezaujaté zprávy do Ruska.
Naďa s manželem Vovou byli v den začátku ruské invaze v Kyjevě. Ještě ten den se sbalili a odjeli za Nadinými rodiči do vesnice Peremoha. Chtěli se tam ukrýt před ruskou armádou, ale zažili okupaci.
Bezpečnostní opatření na prvním velkém mítinku ukrajinského prezidenta s médii od začátku války zažil i zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu v Kyjevě Jaromír Marek.
Městem Záhony na ukrajinsko-maďarských hranicích prošlo od vypuknutí války přes 110 tisíc uprchlíků. Denně přijížděly téměř 3000 lidí, momentálně se situace uklidňuje.
Stavba protipovodňových opatření za víc než 1,25 miliardy korun v Brně začala v lednu, skončí příští rok na podzim. Ochrání část města před stoletou vodou, lidé dostanou lepší přístup k řece.
„Válka je i tady blízko, před ní se neschováš,“ poznamenává odevzdaně Alexandr. Jeho rodina, stejně jako několik dalších, našla útočiště v jedné z budov městského komunálního podniku v Lisičansku.
1:31
Liptovský Mikuláš||Jan Bílek|Zprávy ze světa|Od zpravodaje z místa
V tranzitním táboře nedaleko Liptovského Mikuláše, který stavěla česká armáda, můžou uprchlíci zůstat tak dlouho, dokud si nenajdou vlastní bydlení. Kapacitně je tábor stavěný až pro 400 lidí.
Nejčastějším a nejvíc nenáviděných zvukem je teď v uších Ukrajinců siréna oznamující poplach. Na město Dnipro sice ruská armáda zatím nezaútočila, ale obyvatelé tam i tak žijí v neustálém strachu.
Místní připravují Molotovovy koktejly, policie rozhání lidi, kteří vyrazili na procházku. „Vy jste se zbláznili?! Běžte domů! Schovejte se!“ křičí na ně.
„Vždycky stojím a jenom slyším: ‚Děvuška, děvuška! Koukejte na ni!‘“ vypráví Petra Voráčová. Uniformu nosí stejnou jako ostatní vojáci, turisté ji ale bezpečně poznají podle blonďatých vlasů v drdolu.
„Volala její rodina. Vyhrožovali, že nás zažalují, jestli jí dáme čip,“ popisuje lékař jablonecké nemocnice Pavel Beznoska případ ženy, která se neočkovala a skončila kvůli koronaviru na ARO.
Reportáže z oblastí, na které se od sametové revoluce zapomnělo. Tak zní podtitul sbírky, v níž se čtveřice publicistů snaží zodpovědět otázku, proč naše země stále nevzkvétá.
Jiří leží na infekčním oddělení, kam přišel, aby dostal monoklonální léky. Jeho tělo na preparát nezareagovalo dobře, a tak místo aby strávil na kapačkách několik hodin, zůstává na lůžku několik dnů.
Libanonská metropole se dodnes nevzpamatovala z následků mohutné exploze, která ji ochromila před více než rokem. Rekonstrukce města pokračuje pomalu. A k opravě Bejrútu přispívá i Česko.
„Chceme čistou vodu. A aby těžební průmysl zmizel z domorodých území,“ vyjádřila se v reportáži Julie z národa Lakotů, jedna z washingtonských protestujících.
Autentický a syrový obraz rozervané země uprostřed válečné vřavy přináší poslední román Chálida Chalífy, který bývá považován za největšího syrského kronikáře probíhající občanské války.
