Svědectví z Ukrajiny: Půl roku jsme bez elektřiny a střechy nad hlavou, ale měli jsme štěstí
V nedávno osvobozené ukrajinské vesnici Jampil zůstalo jen málo stavení nedotčených válkou. Mnozí tamní obyvatelé přišli o střechu nad hlavou, a to doslova. Už ale promýšlejí, jak všechno spravit a začít žít jako před ruskou okupací – vesnicky normálně.
Od paní Marie jedeme s jejím manželem hledat další lidi, kteří přežili. Nalevo, napravo. Už víme. Paní Ljuba mi ukazuje poškozený strop. „Tak tady žijeme,“ říká. Naštěstí mají generátor, kterým pumpují vodu, na střeše je provizorní krytina.
Poškozené jsou i stropy v obývacím pokoji a v ložnici. Střecha není, jen ohořelé trámy. Mají tu i věci od sousedů, které jim tu nechali, když utíkali – televizi, elektroniku.
Omlouvají se, že nemají nic k jídlu. Kávu ale uvaří. Mají tady nádherný skleník, který byl také zničený, ale už je spravený. Myslel jsem si, že v něm pěstují okurky a rajčata, ale je plný kaktusů a sukulentů.
Krytinu už koupili, teď ji zbývá jen položit, pokud se zadaří sehnat dřevo na trámy. Dřeva je tu dost, ale jestli se podaří sehnat někoho, kdo by ho zpracoval, nevím. Tady někde jsou i legendární raketomety HIMARS. V neděli je místní lidé viděli poprvé v životě. Prý to byla fantastická podívaná.
Půl roku bez elektřiny
Pět měsíců tu byla ruská vojska, přesněji řečeno oddíly luhanských separatistů. Paní Ljuba si nestěžuje. Další žena, paní Marie, dodává, že se na rozdíl od Burjatů nebo Kadyrovců chovali docela slušně. Asi s nimi má špatnou zkušenost. Ljuba říká, že měli štěstí, protože u nich nebyli.
Půl roku, od 19. dubna, jsou bez elektřiny. Krávy a husy tu chodily volně kolem, protože přišly o kravíny, chlévy a stáje, nebo je jejich majitelé pustili ven, ať se zachrání poté, co sami odjeli.
Syn paní Ljuby Sergej názorně popisuje, co se dělo, když na jejich dům dopadla střela. Přesně nevědí, co to bylo, ale ví jistě, že raketa to nebyla. Ta by dům roznesla a nezůstalo by z něj vůbec nic. V tomto případě utrpěla pouze střecha.
Dobré znamení
Sergej říká, že přes vesnici Jampil stříleli z obou stran: z jedné strany Ukrajinci, z druhé Rusové. Prý to bylo strašné, protože jim něco neustále létalo nad hlavou a padalo to i do sousedních dvorů. V nejhorším momentu se schovali u sousedů, kteří měli lepší sklep. Tam přečkali a přežili. Ve sklepě žili dva měsíce.
Sergej mi ukazuje, co vše tu našel. Torzo nebo kostra pravděpodobně rakety, kazetové bomby, kterou si tu schovali jako smutný suvenýr. Ukrajinská armáda Jampil osvobodila 30. září. Paní Ljubě se několik dní před tím zdál zvláštní sen. Viděla v něm bílého holuba, a protože má sedm koček, vstala a šla se podívat.
To vše se jí zdálo, ve skutečnosti nevstala, i kočky se jí zdály. Nechtěla, aby holuba sežraly. Potom ale uviděla, jak se kočky s holubem spřátelily, a řekla si, že je to asi dobré znamení. A bylo, protože za pár dní přišli Ukrajinci a Rusy odtud vyhnali.
