„Pokud máte pacienta, který se s vámi podělil o kus svého životního příběhu, tak ten mi zůstává,“ říká lékařka a přednostka Kliniky paliativní medicíny Kateřina Rusinová.
Zdravotní vybavení je v autě schované, aby ho lidé neviděli a necítili se jako v sanitce anebo v nemocnici. Přesto tam je a pokud by se klientovi zhoršil zdravotní srav, mají zdravotníci jak pomoci.
„Z pohledu sociálních systémů a financí je delší dožití lidí samozřejmě problém, ale jinak to považuju za úspěch,“ říká Jiří Hrabě a dodává, že každý bude ve stáří takový, jaký prožil celý život.
Mluvit s lidmi, kteří už nejsou mezi námi. Požádat je o radu, svěřit se jim. Nemožné, říkáte si. Ale digitální klony našich nejbližších už jsou realitou.
„Nedáváme žádnou váhu a prestiž pečovatelské profesi. O pečovatelích si myslíme, že buď to jsou andělé na zemi, nebo levná pracovní síla, která přebaluje lidi,“ kritizuje zakladatelka organizace MILA.
Česko neuznává eutanazii ani asistovanou sebevraždu. Přesto je možnost, jak umírajícím pacientům ulevit od bolesti, vysvětluje v rozhovoru specialista na lékařskou etiku a kněz Marek Vácha.
„Oni sami říkají, že raději umřou doma se svými dětmi a vnoučaty. A ne že budou někde čekat jen proto, aby žili o půl roku déle. Senioři většinou nejsou totální ignoranti,“ říká psycholog.
„Paliativní péči bych přirovnala k růži, která se postupně rozvíjí. Člověk by měl odcházet z tohoto světa v naději. To je to důležité,“ říká Jana Sieberová, ředitelka domácího hospice Duha v Hořicích.
Možná už dnes by britská Dolní sněmovna mohla hlasovat o zákonu, který by umožnil takzvané „asistované umírání". Na rozdíl od eutanazie si v tomto případě pacient podává smrtící látku předepsanou lékařem sám.
Umřít doma mezi svými blízkými si přeje většina Čechů. Umožnila by jim to třeba i domácí hospicová péče, zatím ji ale nehradí zdravotní pojišťovny. To by se mohlo změnit, od dubna se rozběhl pilotní projekt. Testuje, jak by mohlo financování mobilních hospiců fungovat.
Mluvit o smrti je normální, zkuste si to. To je hlavní výzva kampaně, kterou zahajuje pražský domácí hospic Cesta domů. Za podpory řady známých osobností chce přimět mladé Čechy, aby více přemýšleli o problematice umírání.
Mobilní hospicy zajišťují péči o nevyléčitelně nemocné lidi přímo v domácnosti. Pomáhají nejen umírajícím, ale i jejich rodinám. Pokud chce někdo takovou službu využít, musí si připlatit z vlastní kapsy. Ze zhruba třiceti takových zařízení z celého Česka totiž žádné nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou.
Víte, kde byste chtěli zemřít? Až 80 procent obyvatel České republiky si podle průzkumů přeje strávit poslední chvíle života doma. Jenže realita je jiná. Většina lidí umírá v nemocnicích. Změnu by mohla přinést větší podpora takzvané paliativní péče.
V Třebíči záhadně umírají stromy. Doslova zkáza postihla teprve nedávno obnovený park Máchovy sady, který patří mezi nejstarší místní lesoparky. Stromy vysazené v roce 2006 jeden po druhém odumírají.
Péče o umírající v Česku zatím většinou nemá podporu ani politiků, ani odborné veřejnosti. Ve Dvaceti minutách Radiožurnálu to řekla vedoucí zdravotnického týmu v hospicu Cesta domů Irena Závadová.
Neprodlužovat beznadějnou léčbu, toto doporučení České lékařské komory, které platí ode dneška, přivítali jak lékaři, tak ředitelé nemocnic. Týká se pacientů, kteří jsou na prahu smrti a jejich nemoc se nedá vyléčit.
Pracovníci domácího hospice Cesta domů mají bohaté zkušenosti s péčí o nevyléčitelně nemocné pacienty, kteří se rozhodnou odejít ze života v domácím prostředí. A na základě svých zkušeností vydávají novou publikaci s názvem ,Hospic do kapsy,' který poskytuje praktické rady, jak o umírajícího doma pečovat.
