Paliatr: Pacientům se zboří svět, mají málo informací. Eutanázii bych neuzákonil

Praha 9. května 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Z nedávného průzkumu agentury Ipsos vyplývá, že přes 70 % lidí v Česku je pro eutanázii. Není to první takový průzkum za poslední roky, kdy je podpora eutanázie mezi Čechy a Češkami poměrně silná. To je docela silný signál pro politiky, aby třeba začali jednat.
Určitě je to významný signál, protože 70 % je hodně. Na druhou stranu vnímám velkou nejasnost v terminologii: co je eutanázie, co je asistovaná sebevražda, co je odpojování od přístrojů nebo nezahajování péče.

Lidé podle vás terminologii neznají úplně detailně…
Je to tak. Vnímám to tak, že ani ve zdravotnické komunitě není znalost terminologie úplně perfektní. Ani u mediků. Říkám si tedy, nakolik tomu rozumí široká veřejnost, která o tom má jen velmi dílčí informace z médií. Mohu poukázat na výzkum veřejného mínění ve Velké Británii, kde se nyní také řeší legalizace asistovaného umírání a tam ta čísla vychází podobně, 70–80 % lidí je pro uzákonění nějaké takové možnosti. Zároveň se ale při podrobnějším průzkumu ukázalo, že zhruba jen 40 % respondentů opravdu rozumělo tomu, co znamená eutanázie, asistovaná sebevražda, asistované sebeusmrcení.

I kdyby lidé úplně nerozuměli tomu, co detailně ty pojmy znamenají, proč v Česku stále není asistovaná sebevražda nebo eutanázie legální?
Můj pohled jakožto člověka, který se věnuje posledních 10 let paliativní medicíně a ve své každodenní práci se setkává s lidmi v závěru života, je hlavní argument proti ten, že je celospolečenská diskuse na toto téma velmi omezená na nějaké pro a proti.

Je hodně polarizovaná.
Je to velmi polarizovaná diskuse. Často se v ní užívají velmi emotivní příklady utrpení pacientů, které tu věcnou diskusi spíš zastiňují, než aby pomáhaly veřejnosti a politikům dobře se zorientovat v tom, o čem mluvíme. Co za mě v té celospolečenské diskuzi chybí, je zasazení problematiky eutanázie a asistované sebevraždy do širšího kontextu rozhodování v závěru života. Už v tuto chvíli existují právní a etické možnosti, které mohou pacienti využít. Můžou se rozhodnout nepodstoupit nějakou léčbu, můžou se rozhodnout ukončit nějakou léčbu. A tato rozhodnutí mohou vést ke zkrácení života. V těchto oblastech už ta diskuse neprobíhá, společnost neví, co to znamená, jaké otázky nebo jaké rozhodování v situacích, které pacienti musí řešit, přichází. To je jedna stránka věci.

Máte na mysli nedostatečnou informovanost pacientů a pacientek o jejich konkrétním zdravotním stavu?
Přesně tak. Legislativa k této problematice vždycky hovoří o tom, že základem zákona o asistované sebevraždě nebo eutanázii je, že se pacient o tom, že chce svůj život ukončit tímto způsobem, rozhodne dobrovolně, svobodně a informovaně. To, co vídám v každodenní praxi a na co máme i výzkumy z České republiky ukazuje, že pacienti jsou o své situaci velmi málo informovaní a velmi nedostatečně rozumí tomu, co jejich onemocnění může dál přinášet. A ta polarizovaná diskuse společnosti vede k tomu, že i pojmenování, kdy se eutanázie a asistovaná sebevražda spojují s důstojnou smrtí, vyvolává představu, že jakákoli jiná smrt nebo jakékoliv jiné umírání, je nedůstojné. Pacienti s pokročilým onemocněním mají často velmi nerealistické představy o tom, co bude jejich onemocnění v dalším průběhu přinášet. Pokud si myslíte, že vaše pokročilá, nevyléčitelná nemoc v následujících měsících přinese velké utrpení, ať už fyzické nebo psychické, tak se samozřejmě rozhodujete jinak, než když o tom, co to onemocnění může dál přinést, dostatek informací máte. Tohle považuji za velmi zásadní problém. Výzkumy, které jsme dělali v České republice, ukázaly, že naprostá většina pacientů s nevyléčitelným onemocněním měla velmi nerealistické představy o tom, jaká je prognóza a jaký bude další vývoj toho jejich onemocnění.

Na druhém pólu polarizované debaty jsou zase obavy z toho, že kdyby došlo k legalizaci asistované sebevraždy nebo eutanázie, tak to bude hodně zneužitelné. Často čtu, že na to společnost není připravená. Co to znamená?
Navážu na to, co jsem říkal před chvílí. Obavy směřují k tomu, že ve chvíli, kdy máte představu o tom, že další průběh vašeho onemocnění přinese nesnesitelné utrpení, tak se raději budete rozhodovat pro předčasné ukončení života formou eutanázie nebo asistované sebevraždy. Pokud máte dostatek informací, tak máte lepší představu o tom, jaké možnosti řešení utrpení se nabízejí.

Myslel jsem, že to může být třeba spojené i s tlakem v rodině. Kritici upozorňují na to, že mohou člověka k takovému rozhodnutí tlačit například příbuzní, pro které péče představuje zátěž.
Může se to stát, spíš bych to ale považoval za extrémní případ. Co víme určitě a co pacienti často uvádějí je jejich vlastní obava z toho, že jsou zátěží pro svoje blízké a to je pro ně zdrojem velkého utrpení. Mají obavu, že už teď jsou, nebo v budoucnu budou, velkou zátěží pro své blízké. často jsou to starší pacienti, ale děje se to často i u mladších pacientů. V paliativní péči při rozhovorech zažíváme to, že když do těch rozhovorů o tom, co další vývoj nemoci může přinést zapojíme i blízké toho pacienta a pokud se podaří tam toto pojmenovat, tak se ukáže, že naopak velmi často blízcí považují péči o toho svého blízkého, i když bude nemohoucí, když bude v závěru života, za něco pro ně úplně zásadního. Je to pro ně důležitá součást jejich vztahu a často toto pojmenování vede k velké úlevě na straně pacienta i rodiny.

(Ne)důstojná smrt

Jak často za vámi někdo přijde s tím, že by chtěl podstoupit eutanázii?
Není to úplně časté. Jsou to jednotky pacientů za řadu měsíců. Určitě to není několik pacientů měsíčně. To, o čem pacienti sami uvažují a zda by takovou možnost zvažovali, kdyby byla legální, to nevím. Jsme přece jenom v kontextu paliativní péče, pacienti mají nějaké představy o tom, co paliativní péče nabízí, můžou mít obavy tohle téma otvírat a tak dále. Takže to určitě nejsem schopen hodnotit, ale vím, že u většiny pacientů, když to téma vyvstane, tak ve chvíli, kdy uděláme dobrý plán péče, tak to není to zásadní, co v danou chvíli řeší. Stává se, že pacienti přijdou s tím, že uvažují o tom, že pojedou do Švýcarska a po první nebo dalších konzultacích už to není téma. Podaří se nám pro toho člověka vytvořit takový plán, který je akceptovatelný bez toho, aniž by uvažoval o asistované sebevraždě ve Švýcarsku.

A kdyby to legální bylo, co by to pro něj znamenalo? Jak eutanázie probíhá u lidí, kteří se pro ni rozhodnou v zemích, jako je třeba Švýcarsko?
Tak tady je možná potřeba pojmenovat ty definice. Eutanázie jako taková je podání smrtící látky lékařem – často do žíly, často pomocí nějaké infuze. Asistovaná sebevražda nebo asistované sebeusmrcení, což je lepší výraz, který nespojuje tuto proceduru nebo intervenci se slovem vražda nebo sebevražda, probíhá tak, že lékař předepíše lék a pacient ho sám spolkne, zapije atd. V různých zemích je to nastavené různě a je různě nastavená role lékaře.

Ale než se člověk k této poslední fázi dostane, tak patrně musí projít nějakým kolečkem vysvětlování, proč něco takového chce uskutečnit.
Určitě ano. Všechny příslušné legislativy kladou velký důraz na to, že to je na žádost, to je to zásadní. Eutanázie neznamená, že podáme smrtící lék pacientovi, u kterého my jako lékaři usoudíme, že nesnesitelně trpí, to není možné v žádné legislativě a je to tak dobře. Pacient musí opakovaně vyjadřovat žádost, že chce tuto proceduru podstoupit a my jako lékaři ve většině zemí ověřujeme, jestli splňuje zákonem stanovená kritéria. A ta kritéria se různí.

Je v pořádku, že nějaká kritéria vůbec existují? Patrně tam je těžko vyléčitelná nebo nevyléčitelná nemoc atd. Jestli by ti lidé neměli mít ve výsledku právo si rozhodnout o té smrti, jak chtějí, ať už je ten stav jejich jakýkoliv.
Ano, to je velice zajímavý bod. Pokud bychom řekli, že hlavním argumentem pro uzákonění asistované smrti, ať už eutanázie nebo asistovaného sebeusmrcení, je autonomie pacientů, tak by to mohlo být takhle. Ale to v té diskuzi většinou takhle položené není. Tam je tím hlavním argumentem nesnesitelné utrpení.

Nebo zmiňovaná důstojná smrt, tedy v tom smyslu, že by byla nedůstojná ve chvíli , kdy bych si o ní nerozhodl sám ve fázi, když už cítím, že je například bolest tak silná, že už ji nechci podstupovat dál.
V té diskuzi se často argumentuje tím, že lidi trpí nesnesitelnou fyzickou bolestí. Moje zkušenost i data ze zahraničí, kde jsou eutanázie, asistovaná sebevražda legální, ukazují, že fyzické obtíže jako takové a bolest na prvním místě jsou velmi menšinový důvod k žádosti o eutanázii. Základním důvodem pro žádost jsou existenciální obavy z budoucího utrpení, obavy ze ztráty důstojnosti, obavy ze ztráty autonomie. Takže data, zejména z Nizozemí a Belgie ukazují, že lidi, kteří chtějí tímto způsobem realizovat svoji autonomii, se pro to rozhodují ne v úplném závěru života, v posledních dnech nebo týdnech, ale často dříve, než se dostanou do fáze, kdy ztrácí právě soběstačnost a schopnost se postarat sami o sebe.

To ale dává smysl, nebo nedává?
Ale v tu chvíli je hlavním důvodem té žádosti obava z toho, co se bude dít v budoucnu. To, s čím se setkávám u pacientů, kteří přicházejí do paliativní ambulance, často ve chvíli, kdy je ukončena onkologická léčba, tak jejich onkolog jim řekne, že už by další chemoterapie nepomohla, že je ukončena a dává jim kontakt na paliativní ambulanci. Ty lidi přicházejí buď s tím, že už porozuměli tomu, že léčba zaměřená na prodloužení života nebude pokračovat, anebo tomu ještě pořádně neporozuměli a my s nimi na první návštěvě toto téma teprve otevřeme. A to vede k velkému šoku. Oni do té doby věřili, že bude léčba nějakým způsobem dál pokračovat, že jim prodlouží život a že otázka závěru života, umírání, je někde v budoucnu. A teď jsou konfrontovaní s informací, že to možná není tak daleko, že ta budoucnost může být blízká. A v té chvíli se jim zboří celý svět a mají představu, že teď následuje úplné temno, peklo. Možná budou strašné bolesti, možná budou umírat někde v nemocnici, opuštění bez svých blízkých. A v situaci tohoto šoku potřebují velkou podporu, aby si mohli znovu ten svět, který se jim teď rozpadl, uspořádat a porozumět tomu, co je čeká. A ve chvíli, kdy převažujícím hlasem společnosti, lékařů rodiny, nebo třeba zkušenosti z minulých generací je, že teď nastane velmi strastiplné období, plné bolestí, nemohoucnosti, opuštění, tak by člověk samozřejmě v tu chvíli nejraději volil rychlou smrt.

Být, či nebýt? Může pomoci paliativní péče?

Chápu správně, že si myslíte, že by k tomuhle rozhodnutí u některých těch lidí nemuselo dojít, kdyby se třeba vícero z nich dostalo do rukou lidí z paliativní péče, která, jak víme, v Česku není pro mnoho lidí dostupná? Povědomí o tom není velké.
Domnívám se, že to tak je. Spousta lidí by v tuhle chvíli volila eutanázii nebo asistované sebeusmrcení z toho důvodu, že nemají dost informací o tom, jak se jejich stav bude dál vyvíjet a nemají možnost čerpat dostatečnou podporu.

Třeba od expertů na paliativu.
Je to tak. Ale není možné si představovat, že expertů na paliativu bude tolik, aby měl každý člověk možnost takovou podporu od specialistů v paliativní péči čerpat. Ale povědomí o principech a o tom, jakým způsobem je potřeba pacienty informovat, musí být napříč všemi odbornostmi, všemi lékaři, sestrami a tak dále. To je něco, čemu říkáme obecná paliativní péče, kterou má znát každý lékař. Ve srovnání se západními zeměmi je výuka paliativní medicíny na lékařských fakultách u nás v začátku.

A to jsou právě ti lidé, kteří vstupují do života umírajících a snaží se s nimi o tom bavit, snaží se jim nabídnout nějakou duševní péči?
Ano. Psychologickou podporu, sociální podporu, spirituální podporu, to všechno komplexní paliativní péče nabízí. Co je ale za mě zásadní je informovanost a dobré porozumění tomu, jak se bude nemoc dál vyvíjet.

To ale často neví ani lékaři…
Nemohou si být stoprocentně jistí, máte pravdu, že pokročilé nevyléčitelné onemocnění je prostor velké nejistoty, ale zkušení lékaři a lékaři zkušení v paliativě, kteří ve své každodenní praxi pracují s lidmi v závěru života, mají vcelku dobrou představu o tom, co které onemocnění může přinášet. Neříkám, že takhle komplexní péče vyřeší veškeré utrpení. To je zase druhý pól diskuse.

Aby se pak zase umírající necítil tlačen do života, ve kterém už třeba být nechce. Jak říká současný pan prezident, a upozorňuje, že to je jeho osobní názor, že když člověk rozhoduje o životě, měl by mít možnost rozhodovat i o smrti.“
To je určitě legitimní názor a v zahraničí se ukazuje, že jsou země, kde to takhle funguje. To, co je potřeba vždycky říct a nezlehčovat, jsou možné negativní účinky.

V loňském roce vydala dánská lékařská etická komise prohlášení o tom, že je přesvědčená, že uzákonění takové možnosti významně mění uvažování lidí o umírání, slabosti, závěru života, kvalitě života. Je tu riziko, že to, co bylo na začátku možností volby, se stane očekáváním ze strany společnosti, že když někdo bude těžce nemocný, závislý na okolí, tak půjde cestou asistované smrti, eutanázie nebo asistované sebevraždy. Hrozí tedy, že se to stane očekáváním, které bude vytvářet na ty lidi neúměrný tlak. A je důležité říct, že lidi s pokročilou nemocí, kteří ztrácí v důsledku té nemoci soběstačnost a trpí různými obtížemi, jsou jednou z nejzranitelnějších skupin společnosti. A tam mně přijde, že je velké riziko že lidé, kteří jsou takto zranitelní, budou vystaveni tlaku a představě společnosti, že umírat formou eutanázie nebo asistované sebevraždy je norma. Že to není pro pár jedinců, kteří opravdu nesnesitelně trpí, ale že to je nějaká norma, kterou ta společnost očekává.

Rozumím tomu a chápu to. Na druhou stranu si taky říkám, zda to pro mnoho lidí nemůže znamenat možnost volby, že se jim otevírá možnost, která pro ně může být úlevná.
Ukazuje se, že v zemích jako je Nizozemí nebo Belgie, kde je asistovaná smrt, eutanázie i asistovaná sebevražda legální zhruba od roku 2002, tak počet lidí, kteří to podstupují, stále narůstá. A je také zajímavé, že v těchhle zemích, i když jsou tam obě možnosti, jak eutanázie, tak asistované sebeusmrcení, naprostá většina lidí, víc než 90 %, volí formu eutanázie. Na rozdíl od toho v zemích jako je Švýcarsko nebo Oregon, kde je legální pouze asistovaná sebevražda nebo asistované sebeusmrcení, a eutanázie tam možná není, tak ta čísla takhle dramaticky nestoupají.

Za kterých podmínek byste eutanázii a asistované usmrcení umožnil v Česku?
Myslím si, že z důvodů, které jsem uvedl, by tato možnost v České republice uzákoněná být neměla. Mám obavy z toho, že jak laická, tak zdravotnická veřejnost nemá dostatečné povědomí o možnostech řešení utrpení v závěru života. A to není jenom o paliativní péči, ale je to i rozhodování o nezahajování léčby, ukončování léčby atd.

Což říkáte i přesto, že přes 70 % lidí ve zmíněném průzkumu řeklo, že by byli pro, ať už pro eutanázii nebo třeba asistované usmrcení. Za pět, za deset let si to nedovedete představit, třeba když se informovanost zlepší?
Stran toho výzkumu by mě určitě zajímalo, jak tomu ti lidé rozumí. Na takové téma v českém prostředí výzkum nemáme – jak co se týká povědomí zdravotníků, tak co se týká povědomí veřejnosti nebo potenciálních žadatelů, proč žádají, co jsou ty hlavní důvody. Tato data v zahraničí před uzákoněním často byla. U nás dat nemáme dostatek a jaká bude situace za deset let je těžké odhadovat. V této naší diskuzi jsem se snažil argumentovat ne na základě nějakého principu jako někdo, kdo by byl principiálně rozhodnutý pro to, že je eutanázie nebo asistované sebeusmrcení eticky nepřijatelné, ale snažil jsem se argumentovat na základě rizik, která vidím pro takhle velmi zranitelnou skupinu společnosti, jako jsou lidé s nevyléčitelným onemocněním a v závěru života.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: CNN Prima News, ČT.