Jste spíše pro uzákonění toho, čemu se dnes v diskusích říká eutanazie, čili usmrcení na přání? 
Stanislav Komárek: Já spíše ano. Taky spolupracuji se Spolkem pro uzákonění eutanazie.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý pořad Pro a proti o eutanázii, debatují Stanislav Komárek a Martin Loučka

Samozřejmě eutanazie není všechno. A rozvoj paliativní péče mám za věc neobyčejně záslužnou a zatím podceněnou. Ale mohutnostem moderní medicíny – udržování života, někdy by se dalo říci, za jakoukoli cenu – musí stát někde něco jako protiváha.

Martin Loučka: Já souhlasím s tím, že udržování života za každou cenu rozhodně není princip, kterého bychom se měli držet. Ale myslím si, že eutanazie nebo uzákonění asistované sebevraždy není správná cesta kupředu. Myslím, že by to bylo v současnosti velké neštěstí.

Pane Komárku, vy jste pro eutanazii. Můžete přiblížit, z jakých důvodů? Vy máte,  tuším,  nejednu nepříjemnou zkušenost dokonce z kruhu rodinného. Je to tak?
Komárek: Jsem už starší pán a koneckonců ta motivace je trochu osobní. Popravdě, právo na život se nám v některých aspektech změnilo na povinnost života. Tak je to vždycky, když něco, co je vzácné, málo dostupné, se náhle stane tíživou povinností. Nerad bych se jednou v noci úkradkem věšel na okenní kličce nějaké LDNky.

A vzpomínám si třeba na případ mé vlastní babičky, což byla taková čiperná venkovská paní. Bylo jí už 88 a měla okluzi tepen v dolních končetinách. Navrhli jí oboustrannou amputaci. Samozřejmě to odmítla. 

To ale není taková samozřejmost odmítnout. Je spousta lidí na vozíku a žijí běžný život. Ale pokračujte, jenom ve stručnosti.
Komárek: A kupodivu volali tehdy – a to není hanba na tu nemocnici, protože oni jednali přesně tak, jak měli – ale volali taky mně, jestli dám souhlas k amputaci. Já jsem říkal, proboha, když si to pacientka nepřeje, tak jak já bych k tomu mohl dát souhlas?

A pak následovalo něco, co zase bylo přesně podle regulí. Ten už bakteriální zánět rozpadu dolních končetin byl přebíjen nějakým antibiotikem, které paní už odmítala jíst. Tak byla vyživována do žíly a morfin z nějakého důvodu nezabíral, nebo jestli ho bylo málo, kdo ví po těch letech.

Ale každopádně další měsíc do smrti – kam se hrabou nejrafinovanější mučení širé Asie. Všechno to bylo přesně podle regulí. Lékaři se bojí, nebo minimálně tehdy se báli vůbec udělat cokoliv, co by ten život neprodlužoval. Ale ona už si nepřála žít a přestala jíst.

Praxe české medicíny

To je smutný případ, který jsme teď právě slyšeli. Pan Komárek zmínil mimo jiné povinnost života. Otázkou je, zda náš zdravotní systém v současné chvíli svým způsobem nenutí do života i ty, kdo už žít nechtějí? A může to být z různých důvodů, třeba že se zdravotníci chtějí vyhnout obvinění ze spáchání trestného činu. Děje se toto v nějaké častější míře?
Loučka: Mně je určitě velmi líto tato zkušenost pana profesora, protože není osamocená a určitě se to děje. To já rozhodně nebudu zakrývat. Z vlastní zkušenosti i z nemocniční praxe vím, že péče není vždycky taková, jaká by být měla.

Nicméně si troufnu malinko nesouhlasit v tom, že v tom případě bylo všechno podle regulí. Nebylo. Pokud člověk nedá informovaný souhlas, tak ho prostě zdravotník nemůže z vlastní vůle udržovat při životě, zejména pokud je možnost rozhodnutí udělat ještě přímo s tím nemocným člověkem, popřípadě s jeho rodinou. Ale na to máme na všechno postupy.

A dnes se už studenti na lékařských fakultách od prvního ročníku učí o konceptu marné a neúčelné léčby, která je poměrně jasně definována. Člověk prostě nemůže léčit někoho navzdory jeho vůli.

Myslím si, že velký problém je v tom, nakolik zdravotníci umí o těchto věcech komunikovat. Zdali si dokážou najít dostatek času, aby alternativy a různé scénáře dokázali dobře vysvětlit jak tomu nemocnému, tak jeho rodině. A aby dokázali udělat dobrý plán, který bude odpovídat hodnotám toho člověka.

Toto je podle mě dnes kámen úrazu. A proto se bohužel dějí podobné případy, jako který říkal pan Komárek. Ale rozhodně se nedá říct, že toto by byl standard péče, který odpovídá lege artis postupům.

Důležitost paliativní péče

Pane Loučko, proč by se podle vás neměla uzákonit eutanazie v Česku? Vás k tomu přivedla vaše profese a to, že jste zjistil, že paliativa je tou lepší variantou?
Loučka: To, že buď eutanazie, nebo paliativní péče, to já nemám moc rád. Je to zjednodušení, které v realitě moc nefunguje.

My vidíme, že země, které mají uzákoněnou eutanazii, mají také velmi dobré systémy paliativní péče, ať už je to Belgie, Nizozemsko, Švýcarsko, Spojené státy a další. A v řadě těch zemí přímo lidé, kteří pracují v paliativní péči, poskytují eutanazii.

Není to nutně černobílé. My jsme dělali před několika lety průzkum mezi členy České společnosti paliativní medicíny, kde se také ukázalo, že zhruba polovina našich členů vlastně nemá principiální problém s konceptem eutanazie nebo asistované sebevraždy.

Ale já jsem rozhodně velkým odpůrcem toho, abychom o tom mluvili dnes. Protože dnes je v Česku bohužel dostupnost paliativní péče pořád velmi špatná. A právě ochota a schopnost zdravotnického systému provázet lidi citlivě těmito velmi těžkými rozhodnutími je velmi omezená. 

Vím, že lidé trpí. Ale pokud má náš zdravotní systém problém s kvalitou péče, tak řešením není eutanazie.

Je ukončení života na základě vůle dotyčného pomoc nevyléčitelně nemocnému, nebo překročením etických hranic? Je hodně zájemců o eutanazii? Poslechněte si celé Pro a proti v audiu na začátku článku.

Lucie Vopálenská, edr Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít