Meningitidou letos onemocnělo asi 20 lidí. Nemoc se daří mít pod kontrolou
Asi dvacítka pacientů letos v České republice onemocněla meningitidou. Loni jich bylo celkem přes šedesát. Deset procent lidí na zánět mozkových blan umírá. Statistiky zveřejnili lékaři u příležitosti Světového dne proti meningitidě.
První příznaky jsou podle vedoucí Národní referenční laboratoře pro meningokokové nákazy Pavly Křížové často nenápadné, podobné třeba chřipce.
„Nepodceňovat rychlost rozvoje těžkého stavu, pak se všichni rodiče shodnou, že to nebylo jako u jiných nemocí. Čili ten rychlý rozvoj těžkého stavu – když jsou fleky na kůži, tak to už je dost pozdě. Je lépe navštívit lékaře než dávat opakovaně třeba paralen nebo něco proti vysoké horečce,“ upozorňuje.
Nejvíce ohroženy jsou malé děti do pěti let a dospívající, onemocnět ale může kdokoli. Lékaři doporučují očkování proti meningitidě, pacient si ho ovšem hradí sám.
„V nejmenších věkových skupinách do jednoho roku je to opakované očkování, tam jsou tři dávky. Od jednoho roku potom už je dávka jenom jedna. Otázkou je potom přeočkování, které se bude doporučovat pravděpodobně po pěti letech,“ říká primářka kliniky infekčních nemocí pražské Nemocnice Na Bulovce Hana Roháčová.
Řada lidí má vůči očkování výhrady. Petr Sedláček z občanského sdružení Rozalio argumentuje třeba tím, že děti v České republice dostávají vakcíny proti nemocím, které ani nemůžou chytit.
„Je v podstatě téměř nemožné, aby malé dítě onemocnělo žloutenkou typu B, myslím tím novorozeňata, která jsou povinně očkována proti této nemoci, protože žloutenka typu B se přenáší krví a pohlavním stykem. Já sám mám doma dvě malé děti, které jsou velmi aktivní, ale přesto jim nehrozí žádná z těchto nákaz,“ vysvětluje.
Přišla o nohy, letos ale znovu lyžovala
Andrea Brzobohatá onemocněla meningitidou před třemi lety, tehdy jí bylo 38. Léčila se rok a půl a přišla o obě nohy.
„Byla jsem vlastně pět týdnů v umělém spánku, mám za sebou asi 60 narkóz během půl roku, takže oni vůbec nevěděli, jestli budu třeba mentálně v pořádku, jestli mně bude fungovat mozek,“ vzpomíná.
„Na to, jak to bylo strašné, je to teďka docela dobré. Já jsem sama o protézách, dokud se mi něco takového nestalo, vůbec nic nevěděla. Já jsem nevěděla, jestli se v nich třeba spává, jak to vlastně funguje. Je to tak, že když jdu ven, tak jdu s protézami, ale když jsem doma, tak jsem ráda, že jsem na vozíku,“ dodává.
Díky speciálním protézám letos pacientka znovu lyžovala. Tvrdí, že když člověk něco dokázat chce, tak to dokáže. Z toho nejhoršího jí psychicky pomohly její dvě děti.
