Zadlužení je obrovské, vadí nový rozpočet ekonomce. Má 10 tipů k nastartování růstu

Šest minut před půlnocí ze čtvrtka na pátek odevzdalo ministerstvo financí vládě návrh státního rozpočtu na příští rok, přičemž schodek by měl být 252 miliardy korun. Je to moc, nebo málo?
Je to hodně. Když v květnu přicházela vláda s prvním uvedením konsolidačního balíčku, říkala, že deficit v roce 2024 bude 210 miliard. Pak se mluvilo o 235, pak dokonce o 270, a 252 je lepší než 270. Už před zveřejněním pan ministr sdělil, že nástřel rozpočtu bude ještě měsíc zpřesňovat. Je to obrovské zadlužení. Před rokem 2019 se vláda s parlamentem tahaly o každou miliardu, probíhaly stávky. Teď máme 252 miliardy. Opozice navrhovala, že by snižovala deficit pomaleji, o 50 miliard ročně, že by to tak bylo lepší. A není. Čím pomalejší proces je, tím víc narůstají náklady na zadlužení země, protože ty rostou stále z té větší částky. Při každoročních poměrně vysokých úrokových mírách teď ubývá 20 až 30 miliard, v budoucnu to bude ještě víc. Každý rok je to tedy 20, 30, 40 miliard, které bude muset stát zaplatit, a přitom z toho neposkytne žádnou veřejnou službu. Těch 220, 250 miliard je deficit, ze kterého ekonomika nevyroste. Ten se s námi pořád bude držet i při ekonomickém růstu, mandatorní výdaje porostou čili ho musíme zlikvidovat škrty.

Co nejrychleji, podle vás.
Co nejrychleji. Ale teď je návrh rozpočtu na té úrovni, co navrhovala opozice, 50 miliard ročně. 

Pořád to bude o 40 miliard oproti letošnímu schodku, který má být stále lehce pod 300 miliardami. Na druhou stranu mluvíte o tom, že je zadlužení stále vysoké. V minulých letech – vím, že covidových – jsme měli schodky 360, 420, 367 miliard. Není tedy 252 docela úspěch? I s ohledem na to, že ještě letos na jaře to mohlo být těch 270 miliard, což bylo nakonec stanoveno jako strop.
Proti tomu, co to mohlo být, nebo kdyby náhodou zohlednili návrhy opozice, tak to nebylo 252 miliardy ani v návrhu, ale bylo by to třeba zase 400 miliard. Nicméně pořád je to hodně. Nemůžeme se ukolébávat tím, že je to „jenom“ dalších 26 tisíc korun na každého obyvatele Česka, včetně novorozenců.

Víc peněz na obranu

Pojďme se na ten rozpočet podívat trochu blíže, ale připomínám – sama jste to říkala –, že „škatulata, hejbejte se“ bude celé září, než to bude finálně odklepnuto vládou. Ministerstvo obrany dostane mnohem víc peněz, asi 150 miliard, to je o 35 procent víc. Je to samozřejmě kvůli závazku 2 procent HDP výdajů na obranu. Jak to hodnotíte? Kdo přijde kvůli obraně o peníze?
Já bych v tomto případě neřekla, že někdo přijde o peníze. I ten nejštíhlejší stát nejliberálnějších, nejkonzervativnějších z toho hlediska, jak se to používá v Evropě, ekonomů, který by se neměl plést lidem do života, musí zajišťovat bezpečnost. 

Naše bezpečnost byla dlouhou dobu značně podhodnocená a teď vidíme, že je opravdu bezprostředně ohrožená. To nejsou politické fráze, to je naprostý fakt a stát musí zajistit bezpečí svých obyvatel. To, co jsme léta zanedbávali, je teď potřeba dohonit. Tak to je, nedá se nic dělat. Je to nevyhnutelný náklad. Doufejme, že se bezpečnost podaří zadržet tak, že nebudou na našem území žádné boje, to by bylo přece ještě horší. 

Konsolidační balíček má v příštím roce ušetřit asi 100 miliard korun. Opozice nicméně kritizuje, že to je hlavně daňový balíček, ne konsolidační, že se budou v příštích dvou letech zvedat daně asi o 70 miliard, a že to je proinflační věc.

Pomůže podle vás právě tento balíček, který zasáhne do asi 63 zákonů? Bude se muset dělat novelizace. Je to ta věc, která má uzdravit finance v Česku?
Finance neuzdraví, tahle úsporná kůra bude muset pokračovat. Určitě by ale bylo horší, kdyby nebylo balíčku a kdyby byl ten deficit vyšší o těch 98 nebo přibližně 100 miliard. Ano, můžeme říct, že stačilo dodržet to, co bylo původně ústně slíbeno a co bylo v důvodové zprávě, když se schvalovaly daňové změny na konci roku 2020, tedy návrh předložený hnutím ANO a podpořený ODS a SPD, čemuž se populárně říká zrušení superhrubé mzdy. To by v dnešní době představovalo zhruba těch 100, možná 120 miliard a nebyly by celá tahle strašná politická anabáze a změny 63 zákonů nutné. Nicméně stalo se, je to z ekonomického hlediska nepochopitelné, ale prostě stalo se. Je tedy dobře, že tam je alespoň nějaká forma úspor. Velká forma úspor by měla být u dotací. Pořád nevíme, které dotace to budou, ale určitě je naprosto v pořádku, že se vláda chystá resortní dotace výrazně snížit.

Asi o 50 miliard v příštím roce. Už to je rozpočteno po resortech, ale konkretizace tam ještě není.
Ano. Česká republika má velice napjatý trh práce. Nízká nezaměstnanost vypadá jako velice pozitivní, ale ve skutečnosti to znamená, že máme velké množství podniků nebo institucí, organizací, zaměstnavatelů, kteří žijí čistě ze státních dotací, i když to jsou soukromé komerční subjekty a vážou lidi. To není tak, ve většině případů, že by jejich zaměstnanci byli nezaměstnaní ve chvíli, kdy by tyto instituce nedostávaly dotace, a tedy musely zavřít. Přešli by k jiným zaměstnavatelům, kteří mají perspektivy růstu a zoufale hledají pracovníky, které na českém trhu nemohou najít. Dotace tedy velmi brzdí českou ekonomiku.

Tři čtvrtiny Čechů se bojí

Letos se má naplnit 295 miliardový schodek rozpočtu. Pan ministr Staniura říká, že to může být 10 miliard méně, 10 miliard více, ale zhruba je to 300 miliard korun. Připomenu, že to vláda letos na jaře obhajovala jako vrcholně odpovědný rozpočet, že neměla žádnou jinou možnost to udělat jinak. Nicméně podle výsledku průzkumu Median pro Radiožurnál, který byl uskutečněn na začátku prázdnin, se téměř tři čtvrtiny Čechů bojí dopadů schodku státního rozpočtu na vlastní finanční situaci. Je to odůvodněná obava?
Nějaký dopad na ekonomickou situaci většiny domácností ten balíček mít bude. U některých skupin to bude větší dopad, u některých menší, ale je to skutečně rozložené přes všechny sociální skupiny. Ale kdyby vláda nekonsolidovala veřejné finance, nezlikvidovala strukturální deficit co nejrychleji, tak bychom opravdu byli dříve či později naprosto nevyhnutelně ve stejné situaci, ve které bylo před osmi až třinácti lety Řecko. To znamená, že České republice nebude nikdo chtít půjčit a že bude nutné strukturální deficit zlikvidovat najednou. Čili udělat jistý dopad do životní úrovně poté, co jsme se v předchozích letech předchozí vlády rozmáchli v rozdávání – a konec konců ještě stále i Fialová vláda – tak, že jsme si to nemohli dovolit, že na to česká ekonomika nevydělala. Podotýkám, že ani při růstu nevydělá. To jsou malé dopady do životní úrovně, kterými předcházíme tomu, aby byl jednoho dne ten dopad dramatický. 

Rozumím, ale bavíme se i o 300 miliardách na letošní rok, ještě před balíčkem. To je něco, co podle vás neměla vláda kočírovat už trošku lépe? Považujete ten letošní schodek za dodržitelný?
Teď už ho považuji za dodržitelný, protože vidíme, jak už v průběhu června začaly velmi rychle téct evropské dotace. To jsou skoky v desítkách miliard, a to dělá hodně. Kromě toho už vidíme, že mimořádný příjem z Windfall daně, který bude poprvé splatný až v září, nebude tak strašně nízký, jak se čekalo třeba v březnu. Ministerstvo financí teď říká, že ho realisticky odhaduje na více než 60 miliard, možná 64, možná 67, ale zkrátka nebude to 40. Čili teď už se zdá, že je to realistické. Také víme, že ministerstva už na jaře dostala v tichosti pokyn, kolik mají skutečně ze svých provozních výdajů ušetřit, kolik nemají použít, dokud nebudou vědět, že rozpočet za celý rok vychází s dobrým deficitem. Takže teď už věřím, že to realistické je. 

Chtěl jsem se dostat právě k té debatě s jinými ministerstvy. Kolik chce ministr financí do konce roku ještě ušetřit? Je to 15 až 20 miliard?

Nicméně přiznává, že v tuto chvíli ještě úplně neví kde, respektive není na tom shoda uvnitř vlády. Není už málo času na to, aby s tím nápadem přišel?
Pokud by ministerstva i přes tu neshodu neměla vymyšleno, kde zatím peníze neutratit, tedy pokud by postupovala tak, že rychle uzavřou smlouvy, aby všechny výdaje měla pod smlouvou a nemohla škrtat, tak peníze samozřejmě nenajde. Pokud mají, ale přece jenom počítají s tím, že možná budou muset část svých rozpočtů na výdajové straně nevyužít, a jenom není shoda, jestli to udělají, anebo jestli by případně peníze ve zbytku roku vyplatila, tak myslím, že pořád naděje je.

Ekonomika jako nemocný sportovec

Pojďme se ještě pobavit o jedné věci, a to je stagnace české ekonomiky. Meziroční pokles HDP je o čtyři desetiny, ve druhém kvartálu vidíme, oproti prvnímu, růst o jednu desetinu, ale to je prostě stagnace. To jsou čísla, která před pár dny zveřejnil Český statistický úřad.
Máme strašně vysokou inflaci. Myslím, že všichni ekonomové v Česku doufali, že se nikdy nemůže stát, že bychom na taková čísla došli. Bez poklesu ekonomiky se zkrátka s tak vysokou inflací nevyrovnáte.

V tuto chvíli je to 8,8 procent za červenec, meziročně.
To je proto, že loni v červenci, ale už i v červnu byla inflace nesmírně vysoká čili z vysoké základny se ceny odrážely. Za dva roky, tedy za tu dobu ne 12 měsíců, až třeba 20 měsíců je nějakých skoro 38 procent. To je strašné.

Kolik to bude za celý letošní rok? Počítá se s 11 procenty?
To je ten průměr měsíců, to jsou zkrátka čísla. Podle mě je mnohem zajímavější srovnání v prosinci, když uvidíme srovnání s koncem roku 2021, nebo koncem roku 2020. Ten skok bude veliký. To jsou ty úspory, koupěschopnost, životní úroveň, o které české domácnosti přišly.

Takže dokud nezkrotíme inflaci, tak neporosteme…?
Ano, dokud nezkrotíme inflaci, tak budeme stagnovat. To je ekonomický poznatek, historický poznatek ze zemí, které obdobím vysoké inflace prošly. S tou je potřeba se vyrovnat. Pak je možné znovu uvolnit ekonomiku, aby rostla. Kromě toho máme v české ekonomice ten problém, že dotujeme spoustu firem, které už by jinak nepřežily čili nemají ten růstový potenciál. Máme čerstvě k dispozici analýzu Hospodářské komory, jak je to s růstovými možnostmi české ekonomiky, a já naprosto souhlasím s tím, co oni říkají – že ten růstový model, který Česká republika měla a byl velmi úspěšný, se ve všech směrech vyčerpal. Všechny výhody, na kterých byl postaven, tedy kvalifikovaná, ale levná pracovní síla, poloha uprostřed Evropy, kvalitní vzdělávání, se vyčerpaly. Sice máme stále výhodnou polohu, ale nemáme vybudovanou infrastrukturu, a to vůbec na úrovni 21. století. Takže i ty výhody, které jsou neměnné, jako poloha, nevyužíváme. Aby tedy česká ekonomika začala znovu růst, potřebujeme opravdu razantní změny.

Už jsem někde to přirovnání použila, ale použiji ho znovu. Česká ekonomika je v tuto chvíli jako sportovec, který má nějakou vážnou dlouhodobější nemoc, třeba mononukleózu, navíc má vysokou horečku, střídavě mu vypovídají ledviny, a vy ho pošlete na olympiádu, aby tam soutěžil s těmi nejlepšími a dosáhl velkých výsledků. Dokud nezkrotíme inflaci, nerozpohybujeme trh práce, což jsou ty částečně vypovídající ledviny, a dokud nevyřešíme vysokou nerovnováhu veřejných financí, což je ta mononukleóza, tak do té chvíle olympijské výsledky neočekávejme, a ani toho pacienta na olympiádu neposílejme. Naopak ho rychle připravujme v rámci možností, aby byl potom schopný soupeřit.

Zůstanu-li na úplný závěr u té metafory nemocného sportovce – Petr Fiala si je vědom toho, že to není úplně dobré. Ministerstvo financí pár týdnů zpátky taky zveřejnilo tu novou prognózu, kdy za letošek očekává pokles HDP ve výši dvou desetin procenta. Příští rok už ale máme růst. Petr Fiala sestavil konzilium ekonomů-lékařů. V Národní ekonomické radě vlády má vzniknout skupina – nebo už vznikla, v září se má začít scházet – pod vedením Dominika Stroukala, která by měla vymyslet prorůstová opatření. Která by měla vzít podle vás v potaz?
Uvidíme, s čím skupina přijde, ale myslím, že by určitě měla vycházet z analýzy, kterou má Hospodářská komora, nebo i Svaz průmyslu a dopravy. Je relativně jednodušší přijít s těmi teoretickými bariérami, které máme a které je potřeba zbořit, a těch je u nás opravdu mnoho a jsou významné. Ale jestli česká ekonomika poroste nebo neporoste bude nakonec výsledek toho, jak budou prakticky dotažené. Tam je tedy opravdu hodně potřeba vidět, kde jsou ty opravdové problémy na úrovni českého výzkumu, služeb a výroby.

Kdybyste měla zmínit aspoň jedno jediné opatření, co je za vás to zásadní?
S čím je potřeba začít teď, protože máme obrovské zpoždění, je infrastruktura, dopravní i energetická. Je potřeba se podívat na trh práce. Německou ekonomiku na začátku tisíciletí neobyčejně rozproudilo a nakoplo, když zavedla reformy trhu práce. U nás si nedovedu úplně představit, že by odbory byly ochotné přijmout taková opatření. Ale my je potřebujeme. Česká republika potřebuje významnou redukci obcí. Může se zdát, že to s růstem nesouvisí, ale souvisí, a to velmi.

Máme čtyři body – dopravní a energetická infrastruktura, trh práce a množství obcí.
Potom regulace. U nás je obtížné vůbec začít podnikání. Byrokracie je ve všem úplně obrovská. Získat povolení, na cokoliv, je obtížné. Daňovou soustavu máme ve vyspělém světě jednu z nejhorších a nejkomplikovanějších. Stavební řízení jsme dosud měli na úrovni Subsaharské Afriky, což je opravdová ostuda. Například ze širších mezinárodních investorských šetření vyplývá, že je u nás nízká předvídatelnost obchodního práva. Když firmy přijdou do obchodního sporu, nevědí, jak to dopadne. Zákony se soustavně mění, jsou nepřehledné, a řízení trvají tak dlouho, že se mezitím změní i vedení ve firmách. Lidé už pak nemají tu paměť, jak to celé vzniklo, ale mění se i soudní senáty. Tohle je tedy i na straně obchodního práva a obchodních sporů velký blok.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z České televize.