Sovětský svaz válčil v Afghánistánu deset let. My tam bojujeme od roku 2001, tedy o sedm let více. Smutnou pravdou je, že takzvanou válku proti terorismu ve vzdálené zemi nevyhráváme. Naopak, sčítáme mrtvé a teroristické útoky se dějí i nadále. Je načase začít skutečně zvažovat odchod dřív, než všichni dopadneme stejně jako sovětská vojska v Afghánistánu a americká ve Vietnamu.

Komentář Praha 8:19 29. října 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

I sedmnáct let po začátku bojů je teroristická hrozba všudypřítomná. Navíc omyly typu vybombardovaných vesnic a svateb slouží jako dobrý náborový prostředek pro fanatiky všeho druhu, včetně těch už v Evropě přítomných.

I kdyby o život přišel byť jen jediný afghánský civilista, pořád by na koaliční jednotky dopadal stín okupačních jednotek, které nedokážou vyhrát ani válku, ani mír. Současná vláda v Kábulu se totiž udrží jen do chvíle, dokud budou zahraniční vojska v zemi.

Vláda v Kábulu ale i s jejich pomocí kontroluje jen několik oblastí, především kolem hlavního města a samozřejmě ropných polí. Tálibán se projevuje v plné síle, útoky na civilisty, zahraniční i domácí vojáky a policisty jsou skoro na denním pořádku.

25:32

Výkřiky politiků nad zabitým vojákem jsou jako kroužení supů nad mrtvými, tvrdí veterán Gábor

Číst článek

Zahájit odchod pomalu, ale jistě

Oproti zahraničním vojákům má ostatně velkou výhodu. Cizí vojska budou muset jednou odejít. Dřív nebo později. Tálibánu a jakýmkoliv jiným povstalcům tedy stačí vydržet dost dlouho.

Bez podpory domácích obyvatel se navíc ani vláda, ani vojska NATO dočkat úspěchu nemohou. O tom svědčí i poslední útok na českého vojáka. Jestliže na vás kdykoliv může zaútočit údajný místní spojenec, který najednou začne střílet, nezbývá než se bát otočit zády ke komukoliv, kdykoliv a kdekoliv.

Je načase začít skutečně zvažovat odchod dřív, než všichni dopadneme stejně jako sovětská vojska v Afghánistánu a americká ve Vietnamu.

Poučení, jak odejít, přitom plyne z průběhu dvou válek, v nichž působili naši američtí spojenci, kteří nás zatáhli také do Afghánistánu. Náhlý odchod z Iráku zanechal zemi v chaosu, z níž vyrostl takzvaný Islámský stát. Původce pozdějšího terorismu.

Toho je potřeba se vyvarovat. Ve Vietnamu Spojené státy bojovaly tak dlouho, až celou zemi přenechaly svému nepříteli. Protože odmítaly vidět realitu vlastní prohry.

Pokud se oběma neblahým možnostem chceme vyhnout, nezbývá než aktivně jednat s Tálibánem i kábulským kabinetem o vládě národní jednoty. Cílem by mělo být odejít postupně, abychom po prohrané válce s terorismem nezanechali zemi v chaosu, který se stane rájem a základnou radikálů.

Pravdu ale nemají ani ti, kteří chtějí odejít hned, ani ti, kteří chtějí zůstat do konečného vítězství. První je nebezpečné, druhé se po sedmnácti letech jeví jako nemožné. Správný postup je na základě poučení z předchozích omylů odejít postupně a se zárukami budoucího vývoje. Ovšem čím dříve, tím lépe, zahájit odchod pomalu, ale jistě.

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít