Babiš přitom doufá, že tím také přiměje Evropskou komisi stáhnout žalobu na Česko a spol. kvůli neplnění uprchlických kvót. Jenže na to by musel přivézt něco politicky mnohem dražšího: slib přijmout pár migrantů.

Visegrádský plán není žádnou novinkou. Už na konci listopadu o něm na summitu se zeměmi Východního partnerství mluvil tehdejší premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Jeho nástupce spolu s kolegy ze Slovenska, Polska a Maďarska předloží šéfovi komise Junckerovi a italskému premiérovi Gentilonimu jeho konkrétní podobu. Česko do něj na podporu libyjských strážců hranic a zlepšení podmínek v uprchlických táborech dá zhruba 200 milionů Kč. Celá V4 pak v přepočtu přes 900 milionů.

Tímto výrazným projevem solidarity chce Babiš podle svého okolí argumentovat i při svých snahách přesvědčit komisi, aby stáhla žalobu na Česko kvůli nepřijímání migrantů podle kvót. Před odletem do Bruselu avizoval, že se extra kvůli tomu bude chtít sejít s Junckerem a s eurokomisařem pro migraci Avramopulosem někdy v příštím roce. Už dnes ale chce Babiš toto téma v Bruselu aspoň otevřít.

Podle lidí, kteří jsou obeznámeni s jeho záměry, věří, že těch zhruba osm milionů eur bude stačit, aby unijní exekutiva změnila svůj názor a chystanou žalobu k evropskému soudnímu dvoru nepodávala. Od lidí z Bruselu přitom ví, že to stačit nebude. A o výši sumy vůbec nejde.

Místo milionů totiž komise slyší na jediné slovo. V originále zní pledge (pro některé migrantobijce u nás: čte se to 'pledž') a znamená slib nebo závazek. Členské státy mají povinnosti alespoň jednou za tři měsíce závazně nabídnout přijetí určitého počtu žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. Tato povinnost vyplývá ze schváleného a stále dobíhajícího dvouletého programu přerozdělování migrantů podle kvót. A platí i pro státy jako Česko, které s ním nesouhlasily. Právě kvůli tomu, že minimálně za poslední rok „nepledžovaly“, jak se v bruselské hantýrce říká, mají teď na krku evropskou žalobu.

Na to, že toto je jediný způsob, jak se hrozbě odsouzení ke stamilionové pokutě vyhnout, komise upozorňuje Prahu a spol. už měsíce. Minimálně od června, kdy s trojicí středoevropských rebelů vede řízení pro porušování unijního práva. Jediný z českých politiků, kdo to byl ochotný veřejně přiznat, byl končící ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) minulou neděli v České televizi. Jenže to už bylo v době, kdy měl před sebou posledních pár dní v úřadu.

V uměle vyvolané protiuprchlické hysterii v Česku by totiž slib přijetí několika migrantů nejspíš znamenal politickou sebevraždu. I to Babiš moc dobře ví. A proto veze do Bruselu (zatím) jen peníze. Ale tak, jako se u nás stalo dogmatem nepřijímat žádné uprchlíky, platí v Evropské komisi dogma, že solidarita rovná se relokování migrantů. Všechny další projevy pomoci jsou vítány, ale ty provádějí i ostatní. A navíc berou uprchlíky. Kdo je nebere, není z pohledu komise solidární. Tečka.

Při oznamování žaloby o tom mluvil její první místopředseda Frans Timmermans zcela jasně. Podrážděné a hodně přehnané reakce Avramopulose nebo mluvčího komise z tohoto týdne na kritiku povinného přerozdělování migrantů od šéfa summitů Donalda Tuska už nemohly nikoho nechat na pochybách, že kvóty jsou pro komisi zlaté tele, kterého se nehodlá za žádnou cenu vzdát.

Odpůrci kvót jako Česká republika teď mají naději, že vyhrají boj o to, zda trvalá distribuce azylantů vypadne z reformy unijního azylového systému. Jisté to ovšem ani zdaleka není. V souboji s Evropskou komisí o plnění dočasných kvót ale tahají za kratší konec provazu a všechny právní výhody jsou na straně unijní exekutivy. Finální účet pak zaplatí ze svého všichni Češi. Ledaže nový premiér předvede v Bruselu kousek hodný agenta Ethana Hunta…

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít