O bruselských no-go zónách, pivu, diktátu a loučení
Před devíti lety jsem měl jako mladý četkař vyjet na půlroční zpravodajské kolečko do Bruselu. Kvůli českému předsednictví k tomu - k mé lítosti - nikdy nedošlo. České „oslazování“ Evropě jsem pokrýval z domova a zpravodajský osud mě pak už zavál do Berlína. Příležitost poznat Bruselu zblízka a zevnitř mi dal až Český rozhlas. Tenhle týden mé poznávání končí a vracím se zpátky na Vinohrady.
I když jsem se před nedávnem dostal mezi 50 nejvlivnějších Čechů v evropské metropoli (ještě jednou díky za uznání Info.cz), netroufám si tvrdit, že Brusel „umím“ jako jiní ocenění v tomto žebříčku.
Rozhodně ale vím, že tu nejsou žádné no-go zóny, jak se nám minulý týden snažila vštípit jedna naše televize. Po Molenbeeku jsem se vždycky pohyboval pěšky a pokaždé bez jakýchkoli potíží. A to ráno, v poledne i večer.
Návrh závěrů summitu EU: bez dohody na reformě azylového systému
Číst článek
Tahle přistěhovalecká čtvrť má samozřejmě své problémy a má jich dost. Není to ale místo, kam by bylo zapovězeno vstupovat a bylo radno se mu vyhýbat. Už jen třeba proto, že tam sídlí podle mě nejlepší pivovar v Bruselu. Kdyby si autorka zmíněného příspěvku do Molenbeeku zajela, zjistila, jak to tam vypadá, dala si tam jedno, k němu nějakou dobrotu z arabského trhu a pak si zchladila hlavu v jednom z molenbeeckých parků, třeba by se pro něco takového nepropůjčila.
A propos pivo. Český ležák je bezpochyby nejlepší na světě, rozmanitostí pivních stylů a množstvím pivních chutí se Česko Belgii zatím ani zdaleka nevyrovná. I to jsem tu poznal, i když jsem se v ochutnávání zdejších zhruba 2000 různých pěnivých moků nedostal možná ani do čtvrtiny. Nejen pivem totiž živ je člověk a zpravodaj zvlášť. Pokud vám ale někde nabídnou třeba triple (vyslovováno trypl), nelekejte se žádné pohlavní choroby a dejte si. Tohle silné belgické pivo za to určitě stojí.
Do Česka přišlo z EU během první poloviny roku 12 miliard. Podle analytiků hrozí překotné dočerpávání
Číst článek
Co člověk pokrýváním unijních institucí zjistí především, je to, že Brusel nikomu nic nediktuje a nevymýšlí zákazy hranolek ani povinné ručení na dětská autíčka. To se většinou dozví až z domova. Jistě, evropské instituce mají k dokonalosti daleko podobně jako zmiňovaný Molenbeek. Komunikují často nesrozumitelně a rozhodovací procesy v nich jsou zdlouhavé, což se ukazuje hlavně v reakcích unie na krize. Přesto jsme jednou jejím členem a měli bychom se toho snažit využít, a ne se opíjet iluzí, že odchodem by bylo líp.
Jako středně velká členská země sice nikdy nebudeme mít význam Německa nebo Francie, řadu věcí ve spolupráci s jinými ale ovlivnit můžeme. Místo toho se Česko (resp. naši politici) mnohdy zabarikáduje na svém „ne“ bez nabídky nějaké alternativy a samo tak jen zmenšuje svůj vliv. V současnosti, kdy jsou za hlavní „troublemakery“ v EU považování Poláci a Maďaři a stále víc negativní pozornosti na sebe strhávají Italové, má přitom naše republika ideální příležitost ukázat se jako konstruktivní aktér, kterého budou ostatní brát, a ne se na něj jen dívat jako na potížistu z východu. Tuhle šanci by neměla propást.
Tohle krátké rozloučení s Bruselem není tím posledním, co ode mne o Evropské unii a o Belgii v Českém rozhlase uslyšíte a co si na iRozhlasu a dalších rozhlasových webech přečtete. Alespoň doufám. Přesto bych chtěl poděkovat za přízeň a za zájem o zpravodajství Radiožurnálu a Plusu. A ještě jednou se odhlásit:
Z Bruselu Filip Nerad, Český rozhlas
Francie v čele Evropy? Jen pozor, aby nám nezpychla
Libor Dvořák
Řešení problémů s nelegální migrací není předvolební doba nakloněna
Petr Hartman
Česká muniční iniciativa zůstává majstrštykem české politiky
Jiří Leschtina
Motoristé v boji o Sněmovnu nenechávají nic náhodě
Lukáš Jelínek