Nyní se ukazuje, že současný ředitel České televize Jan Souček takový není. Pokusil se hrát na všechny strany a nyní si nabije nos. A celá instituce, žel, s ním. 

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Honzejk: Jan Souček uvádí – jak nakonec naštvat úplně všechny

Po nečekaném zvolení Jana Součka, který před půldruhým rokem porazil Petra Dvořáka, se šuškalo, že ho do funkce dostala skupina v radě České televize, která zastupuje zájmy těch politiků a té části společnosti, které nezávislá a kritická média veřejné služby vadí a nejraději by je zneškodnili. A některé kroky ředitele jako by tomu dávaly za pravdu.

Souček zrušil kritický pořad 168 hodin Nory Fridrichové, odsunul mimo hlavní vysílací čas solitéra Jakuba Železného, za jeho působení zmizeli mnozí investigativní reportéři, třeba Jiří Hynek. Pod záminkou šetření začal Souček „pozastavovat“ zpravodajsko-publicistické pořady, ač v šestimiliardovém rozpočtu televize představovaly nepatrný zlomeček.

Zároveň ale ředitel odmítl zlikvidovat pořad Otázky Václava Moravce, což po něm, jak sám tvrdí, část rady ČT chtěla. Také lobboval za zvýšení televizních poplatků a nechtěl přímo akceptovat plány na zestátnění televize.

Průšvih jako Brno

Možná by se takového hraní na všechny strany dalo ustát a všichni by nakonec byli spokojeni. Likvidátoři ČT by si mohli říci, že je Souček posunul o hezký kus cesty k jejich cíli. Obránci nezávislosti, že to zase není tak špatné, protože když se podíváme do okolních zemí, je to mnohem a mnohem horší.

Jenže to by Souček musel hrát chytře, na což zjevně neměl. Jeho kroky působily nikoli elegantně, ale křečovitě. Zastavování a obnovování některých pořadů působilo nikoli strategicky, ale hystericky. Jeho vyjadřování, třeba když se přirovnal k Miladě Horákové, aby se za to vzápětí omlouval, bylo někdy až trapné.

A finále, kdy svolal tiskový brífink a pustil na něj jen vybrané novináře, patrně ty, o kterých byl přesvědčen, že o něm napíší hezky, prokázalo, že vlastně vůbec nechápe, v čem spočívá nejen svobodná žurnalistika, ale i transparentnost.

Výsledkem je, že Souček nakonec naštval úplně všechny. Myslel si, že obratně vyvařuje zájmy, ale ve skutečnosti se pokusil o tanec mezi vejci, přičemž všechny rozšlapal, ve vzniklé patlanici uklouzl a ještě na sebe shodil lustr. 

Likvidátoři České televize jsou naštvaní, že jim nešel dostatečně na ruku, obránci nezávislosti veřejné služby pak, že likvidátorům šel na ruku až příliš. A obě strany se za něj svorně stydí. Není divu, že vznikly i antisoučkovské petice, protestní iniciativa ve zpravodajství a především v radě ČT se ustanovila bizarní koalice znesvářených stran, která chce Součka odvolat. 

Co z toho všeho plyne? Bohužel to není jen docela dobře zflilmovatelná tragikomedie manažera, který chtěl hrát nad svoje možnosti a dopadlo to jako skoro vždycky, když se někdo o něco takového pokusí. Součkovou neobratnou obojakostí utrpěla celá Česká televize a tím i veřejný prostor v Česku. Zaměstnance, místo aby se plně soustředili na kvalitní veřejnou službu, budou zaměstnávat vnitřní poměry a „palácové“ boje. Lidé, kteří dění sledují, si řeknou: Za tenhle chuchvalec rozhádanosti máme platit?

A po velmi pravděpodobném brzkém konci Jana Součka patrně přijde, řečeno s Cimrmanem, jinčí sekáč, který se už nezakecá a jeho kosa tne do veřejné služby s takovou razancí, že to její podstata ani nemusí přežít. Cynik by řekl, že bývalý šéf brněnského studia ČT přivodil jak sobě, tak ČT průšvih jako Brno. 

Zásadní lekcí z případu nešťastného Jana Součka je ale možná něco jiného: Nakonec je vždy lepší nepokoušet se hrát na všechny strany a držet se zásad. Pokud tedy člověk nějaké má.

Autor je komentátor Hospodářských novin

Petr Honzejk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít