Na období let 1948–1989 se řada lidí dívá jako na jeden obří zlovolný a totalitní kolos, temnou díru v Československých dějinách, ze které se ještě stále nedokážeme vyhrabat.

Takto úzký pohled na minulost ale obsahuje dost problémů: třeba devalvuje a relativizuje různé zkušenosti z různých období „vlády jedné strany“ a neuvažuje o historii v kontextech. Ty jsou přitom pro její interpretaci a pochopení úplně zásadní.

Převzato z Plusu

Nejvíc negativní záležitost

Předseda KSČM Vojtěch Filip v článku prestižního britského listu The Guardian věnujícího se otázce pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy uvedl, že „tehdy byl v politbyru Sovětského svazu pouze jeden čistokrevný Rus – a ten hlasoval proti invazi. Brežněv byl z Ukrajiny. Většina invazních armád byla ukrajinská.“

Za jeho nepravdivým výrokem stojí potřeba vyjádřit se za každou cenu k dnešnímu rusko-ukrajinskému konfliktu. Skutečnost, že si pro svou politickou agitku vybere jeden z nejpotupnějších okamžiků v historii Československa, je sama o sobě nechutná.

Dvakrát se nepředvedl ani Andrej Babiš, jeho volná improvizace na téma invaze zakončená výroky „Vzpomínáme si potom, když nás okupovali, když jsme hráli hokej a samozřejmě Palach a všechno. Takže je to nejvíc negativní záležitost,“ vypadala spíš jako parodické vystoupení komika, kterého nastrčili za premiéra země, aby ho ztrapnil.

Jiné než vítězství vládnoucích sil

Proces, který běžně označujeme jako pražské jaro, měl dlouhé trvání a vyvrcholil v roce 1968. Už po Stalinově smrti a slavném XX. sjezdu KSSS se museli dogmatičtí komunisté z poválečné éry konfrontovat se zločiny stalinismu, někteří z nich to zvládli lépe, a jiní zase ne.

Totéž probuzení a sebereflexi musela vykonat i většina tehdejší společnosti. V Československu to nastartovalo nevídaný proces emancipace, který byl doprovázen nebývalou mírou kulturního, uměleckého a společenského rozmachu. Ten byl tvořen vzácnou, obousměrnou silou: šel zespodu, stejně jako svrchu.

Průlomové myšlence demokratického socialismu uvěřila velká část tehdejších elit a až s překvapivou shodou reprezentovala názory a touhy široké veřejnosti. Ne tolik paradoxně to bylo vedení tehdejší KSČ, kdo se k celému procesu připojil až mezi posledními – v lednu 1968. Jednoznačně tedy šlo o vítězství jiných než vládnoucích sil.

I když prapor pražského jara ještě rok po roce 1968 nesli studenti a studentky, nejen na symbolické a mentální rovině ho ukončila 21. srpna 1968 právě okupační vojska Varšavské smlouvy. Ztrátu idejí i vizí spojenou s jejich příjezdem a nástupem normalizace mnozí pamětníci dodnes vnímají jako zradu srovnatelnou s Mnichovem.

Srpen 1968 - speciál k 50. výročí okupace

Vzepjetí podobné tomu, které přinesla 60. léta, jsme naposledy mohli vidět v roce 1989. Potom ale sametová revoluce požrala své děti. Kulturní elity nedokázaly (a těžko říct, nakolik to šlo) vytvořit kontra narativ Klausovu programu, vzdali jsme se sociálních otázek a společnost se víc než na spolupráci a ideje začala orientovat na zisk a obchody.

I proto nám 60. léta se svou unikátní dynamikou můžou být stálou inspirací – a to i když nevíme, jakým směrem by se Československo vydalo, kdyby do něj vojska nevpadla.

Násilné nastolení sovětského vlivu na našem území znamenalo ukončení jednoho z nejpozoruhodnějších experimentů v tehdejší východní Evropě vůbec. Vzhledem k tomu, co sovětská invaze v Československu nejen nastartovala, ale co zlomila, by bylo na místě zachovat minimálně nějaké decorum, ale to čeští vrcholní politici mnohdy neumí. Filip plácá, Babiš koktá a Zeman přímo mlčí.

Těch 50 let, které si letos připomínáme, je sice dlouhá doba. Na hodnotách, které před nás pražské jaro postavilo, to ale nic nemění – naopak. Je to důležité období i z hlediska chápání komunistické éry. Pojďme si to, na rozdíl od představitelů naší země, my ostatní důstojně připomínat.

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít