V případě Švédky Grety Thunbergové, která opakovaně upozorňuje na důsledky klimatické krize a která nedávno vystoupila na klimatickém summitu OSN, je kritika jejího mládí, vzhledu, nezkušenosti a genderu doplněna ještě o poznámky k její psychice. Thunbergová má totiž Aspergerův syndrom, což je pro řadu oponentů příležitost, jak její projevy odmítnout coby pomatené.

Přehrát

00:00 / 00:00

Klára Vlasáková: Blázny tady nechceme

Mladá Švédka se stala pro mnohé symbolem klimatického hnutí. A coby tak výrazná osobnost schytává také výrazné nenávistné komentáře, které v některých případech hraničí až s obsesí.

Jedna věc je přitom klimatická krize a neochota přistoupit na to, že je nutné změnit dosavadní styl života: snížit emise skleníkových plynů, odklonit se od fosilních paliv, zastavit plundrování přírody, nechat ji regenerovat a nasměrovat peníze do aktivit, které přírodě pomáhají. Jenže snazší než přistoupit na tuhle myšlenku je pro řadu lidí takové návrhy prostě odmítnout jako příliš extrémní a omezující.

Nikdo nejsme normální

Existuje jeden výstižný kreslený vtip, kdy se loď se jménem Ekonomický růst blíží ke kraji útesu. „Udělejte s tím něco!“ volá dívka na kraji paluby, která je k propasti otočená čelem.

Zbylí cestující ji však utřou tím, že umí jen kritizovat, že svou alternativu nemá dost propracovanou a že je jednou z hysterických ekofanatiků, kteří ostatním nařizují, co mají dělat. Nikdo z nich hlavu ke kraji útesu neotočí, a svůj blížící se pád tak úspěšně ignorují.

Druhá věc je pak znevažovat Thunbergovou za to, že není takzvaně normální. „Když lidé útočí na váš vzhled a odlišnosti, tak to znamená, že si už neví rady, a vy tím pádem vítězíte,“ okomentovala to na svém twitterovém účtu.

Převzato z Plusu

Tvrdošíjné zaměření jejích kritiků na „normalitu“ je nicméně pozoruhodné především v tom, že není jasné, kde tedy leží hranice mezi duševním zdravím a zavrženíhodnou vychýleností.

Pokud je Thunbergová napadána a znevažována i kvůli Aspergerově syndromu, znamená to, že by o klimatu měli hovořit pouze někteří? A kdo by to měl být? Jaká odchylka od psychického zdraví je ještě v pořádku? Všechny poruchy autistického spektra jsou tedy neakceptovatelné?

A co třeba takové deprese, ty jsou taky diskvalifikující? A úzkosti? Panické ataky? Nebo snad budou ti, kteří chtějí o klimatické krizi hovořit, předkládat psychiatrické posudky, na základě kterých se teprve vyhodnotí, jestli mohou dostat slovo? A neměl by se tento způsob selekce řečníků a řečnic rozšířit i na další témata?

Něco takového je samozřejmě zcela absurdní a navíc – tak docela „normální“ nejsme nikdo. Všichni se potýkáme se svými vlastními specifickými odchylkami. Někomu to jde líp a jinému hůř. I proto je ale nutné nechat mluvit všechny, kteří mají co říct, a nekádrovat je podle psychického stavu. Pokud by totiž měli mluvit jen ti duševně zcela zdraví, tak by se taky mohlo stát, že budeme všichni pořád docela zticha.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka

Klára Vlasáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít