Poprvé jsem zaznamenal existenci instituce prezidenta asi jako čtyřletý. Utkvěla mi odpověď mého táty na dotaz, jestli by chtěl také dělat prezidenta – prý by to neuměl. To mě dost vrtalo hlavou, co je na tom tak těžkého?

Komentář Praha 9:26 25. prosince 2020 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jednalo se tehdy o soudruha Gustáva doktora Husáka, muže, kterého jsem pak v následujících letech většinou zaznamenal jen dvakrát ročně, na 1. máje a při novoročním projevu, tedy kromě toho, že nám ve škole visel na zdi. Přesto mně to už nevypadlo z hlavy, jak je to vlastně s tím prezidentováním?

Po letech si říkám, že jsme možná měli pravdu oba, táta i já. Prezident je možná něco jako zenový mistr, koná i tím, že nekoná. Nebo prostě stačí čas od času – pouhou silou slova – regulovat dravou řeku společenského vývoje. Ale musí se vědět, co říct.

Nezměnilo se to možná ani poté, co už nechodíme do májových průvodů, prezidenta si volíme, a místo novoročních projevů posloucháme projevy povánoční. A protože se sám živím mluvením, říkal jsem si, že zkusím, co bych řekl, kdybych se jednou probudil a zjistil, že jsem prezidentem. Co třeba něco takového:

Milí spoluobčané. Naše země nevzkvétá. Ne že by byla ve všech ohledech v úpadku, ale řada věcí se nedaří tak, jak by mohla, což je dost škoda. A do toho máme ten covid. Někteří z vás jste ztratili příbuzné nebo práci a pocit jistoty. Anebo přinejmenším postrádáte společnost jiných lidí, a vůbec některé příjemné části života, což je také důležité.

Rád bych vás ubezpečil, že to na Hradě víme a myslíme na vás. Společně se musíme vyrovnat s takovou zvláštní věcí. Jak víme i z tragičtějších období našeho národa, dost záleží na tom, kdo stojí v čele. Nejen proto, že to nějak řídí, lépe nebo hůře, ale i v tom, že ti, kdo jsou nahoře, mohou podle okolností vyvolat v lidech dole to horší nebo naopak to lepší v nich. Ochotu pracovat, podílet se, trochu se i obětovat.

A tohle vyvolávání lepšího těm nahoře někdy moc nejde. Přesto platí, že ať je v čele kdokoli, a dělá cokoli, je důležité, aby si ostatní lidé nepřestali myslet, že jsou zbavení vlastního dílu odpovědnosti – za sebe i za ostatní. Je to stejné jako při povodni nebo požáru.

Měl bych na konci roku také pár prezidentských přání. Samozřejmě co nejdříve žít bez covidu i bez pětistupňového Psa. Přál bych si, aby se v internetových i jiných debatách přestala používat některá slova, třeba blbeček, eurohujer, neomarxista, neoliberál a Soros.

2:50

Šťastná shledání po letech odloučení ale i smutek nad prázdnými židlemi. Tak vypadaly Vánoce v roce 1945

Číst článek

Doporučil bych lidem, aby co nejvíc mluvili s ostatními, chodili na vycházky a poslouchali rozhlas, pokud možno hlavně tuto stanici. Dále, aby si kupovali jednou měsíčně nejméně jednu knihu a předplatili alespoň jedny noviny, prospějí tím sobě i celé společnosti.

Rovněž vyslovuji přání, aby o vánočních svátcích nasněžilo, aby pak nikdo neuklouzl a aby silničáři nebyli sněhem zaskočeni. Pro sebe bych si přál, aby dopravní podnik prodloužil tramvajovou trať do místa mého bydliště.

Vážení spoluobčané, zvláště ti z vás, kdo jste mě náhodou nevolili, rád bych vás ubezpečil, že toto byl nejen můj první prezidentský projev, ale i poslední, po tomto nepřijde už žádný další.

Přeji vám příjemné svátky a také úspěšný příští rok. A vůbec všechna další léta.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít