Mnohem víc jsem se snažil pochybovače ve svém okolí přesvědčit slovy slavného anglického režiséra Brooka, který na otázku, co říká někdejší československé sametové revoluci, řekl: 

„Sám jsem životní skeptik, často až pesimista. Ale když přicházely zprávy z Prahy a Brna a Bratislavy, kde všude mám přátele, donutilo mě to především sobě kápnout božskou: že i z nejlepších divadelních her a jejich autorů čiší jediná pravda - že dějiny téhle naší zeměkoule především v jejích nejhorších chvílích posunovali a dál posunují k něčemu lepšímu jen blázni a snílci.“ 

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Citoval při tom pár českých jmen, ale jedno pořád opakoval – někteří z vás Václava Havla milují, někteří nenávidí. Ale nic mezi.

V čase vzpomínání na 80 let od úmrtí Tomáše Garrique Masaryka prý měl na TV Barrandov svůj „týden s prezidentem“ ten současný.

To všechno patří k volbám – nafoukaní politici se jeden před druhým vytahují v bláhové naději, že pro sebe urvou nějaké procentní body. 

Čištění svědomí 

V neděli nešťastnou náhodou spadl z Karlova mostu Jan Tříska. V pondělí zemřel. Večer na ČT art kromě Obecné školy a dalšího vzpomínání odvysílali i Krále Leara od Williama Shakespeara. A taky Romea a Julii. 

Na začátku 90. let přiletěl Tříska do Prahy a volal mi, že bude v Obecním domě nad hlavami České filharmonie říkat ten dlouhý monolog Radúze s muzikou od pana Fibicha. Než s Kájou utekli do Států, pomáhal jsem mu učit se anglicky tak, aby mohl v Americe hrát. A hrál.  

To všechno v těchto dnech určitě řeklo mnoho lidí jemu velmi blízkých, já (ač tohle zájmeno nemám rád) to říkám jenom proto, že vím, jak moc při svých návratech téhle naší zemi nerozuměl a jak z toho byl zděšený. I z některých svých kolegů. 

Taky mi při tom blesklo hlavou, že mnoho vět z jeho Krále Leara jako by Shakespeare napsal o nás. Co s námi vyvádí naše svědomí, co je to za prokletí, ta naše krev nakažená 40 lety lhaní a strachu a vymlouvání a zakazování dětem říkat pravdu mimo domov. Aby… Aby.

To je tentokrát můj vzkaz českým voličům do českých voleb, co by se měli ptát těch, co si přejí být zvolení. Při hlasování o čemkoliv budete zdvihat paži či mačkat tlačítko podle svého svědomí, či podle toho, co si bude přát strana, za níž jste byl zvolen. A jste si vědom toho, že jakýkoliv kompromis je cesta do pekel? Ať už vašich, či jiných?

Pokud vaše kandidáty bude rozhodování bolet, vlastní správný prostředek na čištění svědomí. Pokud si myslí, že poslušnost je ze všeho nejjistější.

Jiří Stránský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít