Takovou nesmyslnou tirádu lze před evropskými volbami častěji slyšet v prostředí tuzemských restaurací i některých politických stran. Přesto citované věty upozorňují na skutečnost, na kterou se rádo zapomíná, že totiž členství Česka v Evropské unii má makroekonomický rozměr.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Holub: Marný nářek zaostalých Čechů

Je totiž pravda, že méně vyspělé ekonomiky svou nevyspělostí trpí a v Evropě mezi tyto méně vyspělé země patří také České republika. Základní potíž je v tom, že ti chudší nemají dost peněz na investice například do nových výrobních linek. Proto přicházejí bohatší podnikatelé a bankéři z cizích zemí a potřebné peníze donesou. Ovšem donesou je pouze s tím očekáváním, že se jim budou vracet ze zisku prostřednictvím dividend.

To má ovšem nepříjemné důsledky pro makroekonomiku dané země. Konkrétně z Česka odchází prostřednictvím dividend okolo 300 miliard korun ročně, tedy částka nedaleko pěti procent HDP. Tyto peníze skutečně vydělají tuzemští zaměstnanci, zmizí však za hranice.

Jaké politiky poslat do Bruselu

Něco podobného zažívají také ostatní členské státy Evropské unie, které prošly úpadkem komunismu, přesto v tuzemském případě šlo předloni o nejvyšší podíl na HDP v celé Evropě s výjimkou Irska, které je ovšem v úplně jiné situaci, protože ho jako svou základnu pro evropskou expanzi využívají americké technologické a farmaceutické firmy.

Opravdu tedy děláme na cizince, přesto je otázkou, jak se celý příběh týká Evropské unie. Především vytváří jednotný hospodářský prostor, ve kterém lze obchodovat, umožňuje tedy podnikům z vyspělejších zemí investovat v těch chudších.

Postupně se tak Evropa stává společenstvím, kde výroba v zemích, jako je Česko, Maďarsko, Polsko nebo třeba Bulharsko, dotuje spotřebu silnějších států, v první řadě Německa a Francie.

Není to důvod k radosti. Překonávání zaostalosti nás dovedlo k ekonomické závislosti. Navždy tak zůstanou české a moravské kraje perifériemi a budou financovat svá centra, která jsou tradičně v německy mluvících zemích. Pokud bychom to chtěli nazvat vykořisťováním, pak Berlín vykořisťuje Prahu stejně jako Praha vykořisťuje Most.

Něco by s tím šlo dělat, to by však znamenalo proměnit zdejší periferii na nezávislý subjekt, na jakési nové centrum, které se už dokáže obejít bez neustálého dohledu z ciziny. To se však neděje, protože rovnoprávnými partnery těch zlých cizinců jsme se dosud nestali – s investicemi nadále zaostáváme a stejně tak se znalostí jazyků.

Dlouhodobou neudržitelnost takového modelu přiznává samotná Evropská unie prakticky tím, že se snaží posílat dotace z bohatších zemí těm chudším. Nejsou to malé peníze. Loňský přebytek dotací před odvody do Bruselu činil v tuzemském případě 90 miliard korun. Díky tomu loni přišlo Česko ve prospěch ciziny nakonec pouze o 200 miliard. Vzhledem k velikosti ekonomiky to už byla lepší bilance než v Polsku.

S evropskými dotacemi ovšem nastává další potíž. Často se z nich totiž financují projekty nebo aktivity, které tuzemské ekonomice ani společnosti neprospívají, nehledě k tomu, že je sami Češi utrácejí za zbytečnosti. Pokud tedy chceme na údajně nesnesitelných poměrech v Evropské unii něco ve volbách změnit, tak poslat do Bruselu politiky, kteří zajistí, že evropské dotace zamíří tam, kde pomohou překonat naší už chronickou zaostalost.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy

Petr Holub Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít