Začněme tím nejméně problematickým - tedy referendem ve Skotsku o odtržení od Velké Británie. Podmínky konání tohoto referenda byly předem jasně dojednány mezi skotskou politickou reprezentací a Londýnem. Pomohla i skutečnost, že Velká Británie nemá psanou ústavu, a že vznikla jako unie Anglie, Walesu a Skotska. 

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

I tak mohl Londýn obstruovat, protože konání skotského referenda muselo být schváleno britskou politickou reprezentací. Tím, že Londýn na skotské referendum demokraticky přistoupil, nejenže upustil páru z kotle nacionalistických vášní ve Skotsku, ale vyhnul se i konfliktu mezi legalitou a legitimností referenda, s nímž se nyní potýká Španělsko. 

Tam si počíná Madrid ve vztahu ke Katalánsku mnohem rigidněji. Španělská ústava v podstatě odtržení znemožňuje a Katalánsko nemá politickou sílu tuto ústavu změnit. 

Jeho politická reprezentace mohla, stejně jako se to už v minulosti stalo, vyhlásit referendum o nezávislosti jako nezávazné, aby pak v případě většinově projevené vůle po nezávislosti mohla argumentovat, že snahy o odtržení možná nejsou sice legální podle rigidní španělské ústavy, ale jsou legitimní. 

To, že se nakonec odhodlala k referendu, které mělo v případě většinového souhlasu s odtržením automaticky vést k vyhlášení nezávislosti, rozpor se španělskou ústavou samozřejmě zbytečně vyhrotila. I tak ale Madrid mohl takové referendum nechat v klidu proběhnout jako jakýsi průzkum skutečných nálad mezi Katalánci s tím, že případné vyhlášení nezávislosti na základě referenda nemůže podle platné ústavy respektovat.  

Referendum jako nedemokratická fraška 

Tím, že se pokusil silou hlasování zmařit, jen zbytečně podtrhl, že Katalánci jsou se svými snahami o nezávislost v de facto neřešitelné situaci a že ne všechnu vinu lze připisovat jen jim. 

Názory některých komentátorů a evropských politiků, že by Madrid měl brát na možnou legitimitu katalánských požadavků ohledy, jakkoliv nejsou podle současné španělské ústavy legální, povzbudil některé české příznivce ruské anexe Krymu Ruskem. Ti tvrdí, že i referendum o nezávislosti Krymu na Ukrajině lze nahlížet podobnou optikou jako separatistické snahy Katalánců.

Tato argumentace je zcela zavádějící. Referendum na Krymu bylo zorganizováno teprve po okupaci tohoto regionu státem, k němuž se pak region - údajně na základě svobodného referenda - připojil. 

Je sice pravděpodobné, že by i ve skutečně svobodném referendu většina obyvatel Krymu hlasovala pro odtržení a následné připojení k Rusku, ale hlasování před hlavněmi pušek okupační mocnosti, která už region de facto anektovala, činí z jakéhokoliv referenda jen nedemokratickou frašku a jeho výsledky činí nejen nelegálními, ale i nelegitimními. 

Kdyby se Krym pokusil o vlastní referendum v rámci Ukrajiny, jemuž by se snažil Kyjev nedemokraticky bránit, mohli bychom snad o nějaké podobnosti s katalánským referendem mluvit. I když i pak by zde byl zásadní rozdíl v tom, že Katalánsko se nepokouší připojit k sousednímu mocnému nedemokratickému státu, který by obdobně jako kdysi hitlerovské Německo v případě snah Sudet odtrhnout se Československa odtržení všemožně podporoval.  

Jinými slovy: pokud chceme o separatistických snahách v dnešní Evropě vést seriózní diskuzi, bylo by třeba brát rozdíly mezi jejich jednotlivými projevy v úvahu. 

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít