Přehrát

00:00 / 00:00

Ondřej Konrád: Příliš jednostranný portrét

Tedy doba, jíž česko-francouzský literát pobýval mezi lety 1929 – 75 v rodné zemi. A ona zvláštnost atmosféry před vydáním objemného svazku spočívá v tom, že se k němu ve veřejném prostoru vyjadřovala celá řada osob, které ho ale dosud nemohly číst.

Hnojomet o 900 stránkách

S výjimkou hrstky přednostně obeslaných recenzentů. Z nichž spisovatel a scénárista Pavel Kosatík následnou bouři jakoby odstartoval sdělením na sociálních sítích, že slib kterési redakci nemůže splnit, protože podle něho kniha na recenzi není a on nechápe, proč musí mít „černobílý hnojomet 900 stran“.

V téže chvíli se také objevily rozhovory s Novákem ve všech podstatných médiích a leckomu se z nich zdálo, že půjde o hodně jednostranný pohled. Jedné skupině diskutujících to určitě konvenovalo, od českého prostředí až příliš do soukromí odtažený Kundera ji dávno dráždí.

A nechuť k němu jí potvrdil nález údajného Kunderova udání agenta-chodce roku 1950, odsouzeného k dlouholetému žaláři. Dikce Novákových vyjádření zase nadzvedávala debatéry, kteří světově nejznámějšího českého autora ve světě trvale hájí a mají i pochybnosti o onom udání. K němuž se Kundera bohužel ovšem nikdy jasněji nevyjádřil.

Kdo chtěl zůstat nepředpojatý, nezbylo mu než vyčkat a teprve pak se pustit do čtení. A být během prvých stovek stran zaujat Novákovou vypravěčskou brilancí. Známou už z jeho prvých próz, vydaných za totality v ’68 Publishers manželů Škvoreckých (Novák coby teenager emigroval s rodiči záhy po srpnové okupaci do USA).

Pak se ale kniha stočí k monotématickému portrétu Milana Kundery coby determinovaného rodinným prostředím, nepoctivého manipulátora, lačného slávy a výhod, vlastně nijak oslnivého literáta a především osoby po morální stránce zavrženíhodné. Přičemž vyjma obecně známých zdrojů Novák čerpal z výpovědí lidí spíše Kunderu odmítajících. Zatímco jiné skoro úplně pominul.

V rejstříku schází kupříkladu Kunderův někdejší student filmové scénáristiky Karel Steigerwald, udržující s pařížským spisovatelem celá desetiletí kontakt. Kritiky to povede k domněnce, že Novák oslovoval jen ty, kdo mu doplňovali předem vytvořený negativní obraz.

Relevantní štěnice

Vedle nich se pak v nečekaném a úmorném rozsahu spolehl na přepisy odposlechů Státní bezpečnosti, Kunderu monitorující. Což Novák považuje za relevantní zdroj. Ačkoliv ví, že Kundera odposlouchávání předpokládal a zároveň byl, jak autor opakovaně tvrdí, mimořádně zdatný manipulátor.

Zvláštní je i to, že Novák považuje nejrůznější situace a postavy Kunderových knih za věrný odraz jeho samého. A třeba scéna udání básníkem Jaromilem v Život je jinde je podle Nováka napsána proto tak dobře a věrohodně, že Kundera musel kdysi něco takového sám spáchat. Což je od kolegy-spisovatele svérázný závěr.

A i ti, kdo mají ke Kunderovi obojaký vztah, musí být zaraženi, kolik místa je tu věnováno spisovatelovým sexuálním aktivitám a nesčetným nevěrám. Do čehož, marná sláva, prostě nikomu nic není. Nemluvě o Novákově záhadné jistotě, že Kundera zůstal přesvědčeným komunistou, dokonce snad stalinistou. Ačkoli právě on se s érou 50. let a svého poblouznění vypořádal v Žertu a v Život je jinde jako snad žádný z jeho souputníků a někdejších spolustraníků.

Čtenář je také zavalen spoustou otazníkových spekulací, co se asi Kunderovi honilo téměř na každém dalším kroku hlavou a jaké pocity nejspíš zažíval. To by bylo snad i legitimní. Kdyby ale, jak napsal už citovaný Kosatík, „nevybral Novák vždy vysvětlení padoušské“. Což ovšem knize nešťastně dominuje.

Na s odstupem vyvážený portrét globálně úspěšného autora je tedy třeba opět čekat. Novák nic takového jistě ani nezamýšlel, to mu nevyčítejme. Ale že si do Kundery promítl svůj celoživotní odpor ke komunismu jaksi „an sich“, vyhlíží chtěj nechtěj značně nespravedlivě. 

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít