Olympiáda v Pchjongčchangu se do české skokanské historie zlatým písmem zrovna nezapíše… Nejlepším individuálním umístěním zůstala dvakrát 25. pozice a v týmech jsme skončili na desátém místě z dvanácti, čímž jsme bohužel získali bronzovou nedaili v omylpiádě.

Pokud bychom si výsledky českých skokanů v týmovém závodě zprůměrovali a přidali jim ještě jeden skok navíc, stále by to nestačilo ani na šesté místo. Teprve kdyby všechny týmy zůstaly ve čtveřici, ale Čechů bylo šest, bojovali bychom o zlato...

A když se podíváme na průměrné umístění českých skokanů, zjistíme, že o fous hůř jsme na tom byli jen v Salt Lake City v roce 2002. Takhle vypadá průměrný výsledek prvních čtyř českých skokanů za půl století, tedy od dob Jiřího Rašky v Grenoblu 1968 po současnost.

České skokany ovšem nezatracujme. Skákat umí a už to mnohokrát předvedli. Roman Koudelka vyhrál pět závodů Světového poháru. Viktor Polášek je stejně jako on juniorským mistrem světa. Mezi desítku nejlepších už nakoukl i Vojtěch Štursa. Jenže v letošní sezóně se sešlo příliš mnoho špatných věcí.

Skoky jsou krutý sport. Doping vám tu moc nepomůže, ale technologický „doping“ hraje obrovskou roli. Špičkové vybavení může být to, co udělá z dobrého skoku skok výborný. Kvalita materiálu je zásadní hned dvojnásob: zlepšuje výkony a také sebevědomí, které zase zlepšuje výkony...  Skokani často tvrdí, že psychika dělá v jejich disciplíně 90 % výkonu. A pokud jdete na můstek s tím, že vaše vybavení nestojí ani za tu starou belu, daleko nedoletíte. Zjednodušeně řečeno to funguje takto:

• když máte formu a dobré podmínky, jste na špici
• když máte formu a špatné vybavení, jste rádi za patnácté místo
• když nemáte formu, ale máte dobré vybavení, jste na tom podobně
• když nemáte formu a máte špatné vybavení, skáčete jako čeští skokani

Bohužel letos se pro nás povětšinou sešlo to nejhorší z obou světů. Forma je nevyzpytatelná věc, ale za špatné podmínky nesou zodpovědnost konkrétní lidé. A skokani to nejsou.

Reprezentanti dostali vybavení do sezony špatné a pozdě. Kvůli velkým helmám se nám směje celý skokanský svět. A když už se naši sportovci těšili na nové přislíbené helmy, dostali na olympiádu stejné, jen přemalované. Hodně populární byla tato fotomontáž, kde polští fanoušci skoků obskurní české helmy ještě "přifoukli".

Kvůli zmatkům skokanského úseku se sponzory se navíc skokani dostali pod nepříjemný tlak. Činovníci FIS jim na závodech silně dávali najevo svou nelibost nad tím, že na sobě nosí nepovolenou reklamu a že si dělají, co chtějí. Kritika se tak snášela na hlavy těch, kteří s tím nemohli nic dělat. Na vrchol amaterismu pak poukazuje tato vzpomínka Vojtěcha Štursy a Romana Koudelky ve velmi otevřeném rozhovoru pro deník Sport:

Štursa: „Do Kuusama jsme odjížděli s informací, ať počítáme s tím, že můžeme být diskvalifikovaní, ale ať to neřešíme.“

Koudelka: „To mi řekl pan Jozífek (sportovní ředitel skokanského úseku, pozn. red.). Volal mi na letiště. Ať se nad to povznesu, že se může stát, že nás disknou, ale ať to neřeším, že když tak budou podnikat jiné kroky.“

Mnohem větší průšvih jsou ale tréninkové podmínky. Skokani nemají v Česku téměř kde skákat, trénovat musí povětšinou v zahraničí. A na to nejsou moc peníze. Stali jsme se skokanským zapadákovem. „Ostatní přijedou domů a budou skákat. Budou mít tři čtyři tréninkové dny a můžou se někam posunout. Já můžu jít maximálně do kostela a začít se modlit, že se to zlomí. To je prostě špatně,“ říká deníku Sport Koudelka.

Brzy bude valná hromada skokanského úseku. Pokud chceme za čtyři roky dosáhnout lepších výsledků, nestačí hodit vinu na trenéry a sportovce. Měla by přijít zcela nová skokanská koncepce. A příležitost by měli dostat jiné tváře než například zmíněný sportovní ředitel Rostislav Jozífek. České skoky potřebují nové vedení.

Adam Javůrek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít