Ruská ekonomika je tak do velké míry závislá na surovinách, které se dobývají na periferii v neruských regionech. Násilný vztah k přírodě jde ruku v ruce s násilím vůči lidem a jiným kulturám.

Jak říkával finský prezident Mauno Koivisto, ideou Ruska je expandovat. Tato idea je dána koloniální mentalitou, podle níž jsou příroda a lidé podřízeni cílům impéria. Rusko je zemí násilí, nad kterou se vznáší kletba přírodních zdrojů.

Prezident Vladimir Putin řídí tento pomyslný důl Rusko, kde více než 70 procent exportu tvoří energetika a těžba. Rusko zároveň víceméně všechny své zdroje vnímá jako nástroj vydírání.

Obilí, kovy a hnojiva, stejně jako rušení GPS nebo migrace – z toho všeho si Rusko udělalo zbraň. Vedle hmotných výrobků vyváží důl Rusko i svůj zřejmě nejdůležitější nehmotný artikl – strach.

Je to jediný způsob, jak se může vůdce udržet u moci. Technologické know-how Ruska nemůže dosáhnout takové úrovně, aby mělo Rusko pocit, že je pro něj současný mezinárodní systém výhodný.

Rusko podkopává mezinárodní právní systém: odvolává se na něj, aby prosadilo svoje zájmy, avšak samo se jím neřídí. Evropští představitelé zdůvodňují pokračování obchodu s ruskými společnostmi tím, že právní stát musí dodržovat uzavřené smlouvy.

Ruské plynové tankery tak nadále vykládají svůj náklad v Evropě. Mezi zákazníky je i finská státní plynárenská společnost Gasum. Fortum se nemůže zbavit smlouvy na dodávky uranu od Rosatomu a přes finské město Harjavalta proudí do Evropy rekordní množství ruského niklu.

Před vypuknutím ruské agrese v Evropě mnozí politici a zejména energetici opakovali, že vzájemná závislost zajistí mírumilovnější Rusko. Obchod posílil Rusko, ale Evropě přinesl válku a energetickou krizi.

30 let se Evropa snažila neúspěšně krotit Rusko shovívavostí a ekonomickými příležitostmi. Opírala se o vlastní znalosti Ruska a ideál vzájemné závislosti. Na ustanovení, která by umožňovala zrušení smlouvy v případě vojenské agrese, přitom nepamatovaly ani smlouvy o dodávkách energií.

Nyní je nutné Rusko izolovat. Je při tom nutné využít jednu z největších slabin Ruska: jeho závislost na exportu surovin a importu západních technologií. Bojkotujme dovoz do Evropy, zastropujme ceny surovin a zastavme veškerý vývoz západních technologií do Ruska.

Evropa ostudně prodávala ruskému vojenskému průmyslu potřebné zboží i po roce 2014, kdy válka na Ukrajině už fakticky probíhala. Mikročipy ze západu už nesmí končit v raketách, tancích a letadlech, které vraždí Ukrajince. Dojde tak nejen k oslabení schopnosti Ruska vést válku na Ukrajině, ale i představovat hrozbu jinde.

Západní technologie pro energetiku a těžbu se do Ruska nesmí dostávat ani přes třetí země. Na těžební technologie mají přitom západní společnosti téměř monopol: zablokování přístupu k zařízením, které se rychle opotřebovávají a vyžadují neustálou údržbu, Rusku do roka značně zkomplikuje situaci.

Ruský průmysl má mnoho slabých článků od těžby ropy přes výrobu hnojiv až po hutnictví.

Je načase přijmout všechna opatření, která Rusku způsobí co největší ekonomické škody. Spolu s vojenskou porážkou Ruska na Ukrajině bude zapotřebí, aby se rozpadl ekonomický základ dolu Rusko a tím i společenská smlouva. Jedině tak mohou Rusové opustit své kolonialistické a násilnické smýšlení.

Autor je profesorem na Alexandrově institutu Helsinské univerzity a docentem na Univerzitě národní obrany.

Veli-Pekka Tynkkynen Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít