Vítejte v Divadle za rohem. Začínali tu Havlem, letos krajanům v Kanadě představili vlastní hru
Hry Václava Havla tohle československé divadlo uvádělo už v době, kdy byl sám autor za mřížemi a zakázaný. Teď už krajanský soubor v kanadském Vancouveru hraje lehčí kusy, a to včetně cimrmanovských her či vlastní tvorby. Ochotnické Divadlo za rohem funguje díky nadšení českých a slovenských přistěhovalců už 40 let. Nyní uvádí světovou premiéru své hry „Hrajme pikle“.
Hodinky ukazují skoro devět večer, venku je tma a zima a do centra Vancouveru je to půl hodiny jízdy. A tady uvnitř skoro 30 místních Čechů a Slováků při jedné z posledních zkoušek na letošní představení pomáhá, ale většina mluví, gestikuluje a taky zpívá.
V ochotnickém Divadle za rohem ve Vancouveru natáčel zahraniční zpravodaj Jan Kaliba
„Jsme vděční za to, že rodiny lidí, co sem chodí, jsou chápavé. Není to sranda. Sem lidi jezdí na zkoušku třeba 60 kilometrů dvakrát týdně a zadarmo,“ vysvětluje Radiožurnálu Jiří Vaňourek. „Hrajeme tři večery. Divadlo má kapacitu 180 lidí, takže to každý rok vidí zhruba 400 až 500 lidí.“
Hudba je původní a Jiří Vaňourek stíhá hrát na kytaru i jednu z postav. Takže také on podléhá velení přirozené autority. Tou je Nora Linhartová.
Profesí loutkářka má v sále černou režisérskou stoličku se jménem a v sobě spoustu energie. „Jsem demokrat, akorát týden před představením se stávám Hitlerem, to mi nic jiného nezbývá,“ popisuje svůj přístup k hercům.
„Musí hrát jako herci, je to i o pauzování a výrazech. Někdy jim to dělá potíže, protože do poslední chvíle neumí text, a když herec neumí text, nemůže hrát divadlo,“ dodává.
V tomhle případě hru, která měla být úpravou Pygmalionu G. B. Shawa, ale nakonec z toho vyšlo představení „Hrajme pikle" - vlastní tvorba Nory Linhartové pro tenhle soubor, ve kterém se kanadští Češi a Slováci setkávají už od roku 1977.
„Přede mnou tady bylo několik režisérů a hráli Havla, hráli hry, které nebyly politicky korektní, ale tady byli lidi nadšení. Jenomže doba se změnila, dneska vystačíme už jen s tím, že lidé se chtějí setkávat a chtějí slyšet svou mateřštinu,“ vzpomíná.
„Divadlo je můj život, už to tak vypadá. Miluju ho a miluju ty lidi, je úžasné dívat se, jak jim to nejde, jak jim to drhne a najednou jim to jde, pochopí to, vyrostou a mají z toho vlastně i radost.“
Již zmíněný Jiří Vaňourek působí v divadle zhruba 15 let. „Z mého pohledu byla velká škoda, že když staré urputné jádro začalo pouštět uzdu, se divadlo úplně nerozpustilo a nespustilo znovu. Neustále čelíme útokům, jak to děláme špatně a co si dovolujeme spojovat s divadlem, které v jejich očích mělo děsnou úroveň.“
Divadlo za rohem se od Havlových dramatizací z doby před sametovou revolucí výrazně posunulo. Letos až k vlastní hře.
