Vysíleně si opře dlaně o kolena, snaží se popadnout dech. Tajná policie mu je v patách, každým okamžikem ho může srazit k zemi, ale teď ještě ne, teď se chytá té možná poslední chvíle, kdy pořád může nasát vzduch do plic. A tak to udělá, pořádně zhluboka, a pak zvedne oči: na korbě nákladního auta se tísní vysvlečená lidská těla, třesou se a naříkají pod obušky vojáků. Kim Man-sob zkamení.

Je možné, že ještě před pár hodinami kroutil hlavou nad protivládními demonstranty v ulicích Soulu: prý na co si to stěžují, zjevně nikdy nebyli v Saúdské Arábii? Je to možné, že se s opravářem aut handrkoval o pár stovek wonů, protože ho nejvíc pálilo, že dluží na nájemném? Je to možné, že když popadl příležitost za pačesy a posadil si do taxíku toho bohatého bělocha, zajímalo ho jen „100 tisíc wonů“, a ne „pozor, je to nebezpečné“?

Lístek do zóny smrti

Ale teď už ho cítí, to nebezpečí, sápe se mu po krku. Z bohatého cizince se vyklubal novinář a z fantastického rita, které mělo vyřešit všechny problémy, je lístek do zóny smrti. Tohle už není Soul, tady je v Kwangdžu: ve městě, které od zbytku země neprodyšně odřízla vojenská blokáda. Ve městě, které povstalo za demokracii. A teď ho za to armáda topí v krvi.

Taxikář ze Soulu vypráví v mnohém domyšlený, a přece hned dvojnásobně skutečný příběh. Tak zaprvé: přenese vás do roku 1980, kdy Jižní Korea zažívala jednu z nejtemnějších chvil své historie. Po zavraždění dlouholetého diktátora Pak Čong-huie uzurpovala moc neméně brutální junta v čele s hlavou tajné služby Čon Du-hwanem, která vyhlásila stanné právo.

Symbolem protestů, které se proti tomu vzedmuly, se stalo právě prodemokratické povstání v Kwangdžu, známé také jako hnutí 518. Kwangdžu položilo základní kámen svobodné Jižní Koreje, ale zaplatilo za to děsivou cenu. Mezi 18. a 27. květnem ho jihokorejská armáda sevřela v kleštích; přestihla telefonní spojení, zašpuntovala všechny cesty ven. A pak se se zbraní v ruce vrhla na demonstranty v ulicích. Masakr v Kwangdžu, smutnou předzvěst pekingského Tchien-an-menu, nepřežily stovky nevinných lidí - slovy tehdejší státní televize „výtržníků“ a „komunistů“.  

Chybělo přitom málo, a svět by o tom vůbec nevěděl: domácí novináře umlčovali, zahraniční sem nepouštěli. Jedním z mála, kdo krveprolití spatřil na vlastní oči, byl Jürgen Hinzpeter, zkušený reportérský harcovník německé ARD. „Příbuzní a přátelé mi ukazovali svoje milované, otevírali přede mnou v řadách vyrovnané rakve. Nikdy v životě, ani ve Vietnamu, jsem něco takového neviděl,“ vzpomínal po mnoha letech.

A právě Hinzpeter je druhou hlavní postavou Taxikáře ze Soulu. Záznamy masakru, jež s nasazením vlastního života pořídil a propašoval z Kwangdžu až do hlavních světových zpráv, totiž vznikly díky jihokorejskému taxikáři, který německého novináře do města zavezl a pak ho zase dostal ven.

I on při tom riskoval život. Jenže na rozdíl od slavného Jürgena Hinzpetera (hraje ho Thomas Kretschmann), který má dnes v Kwangdžu památník, byl muž jménem Kim Sa-bok (neboli filmový Kim Man-sob) záhadou - vědělo se jen to málo, co se během těch několika příšerných dní v květnu 1980 dozvěděl sám Hinzpeter. 

Hrdina, co trhá rekordy

Není proto divu, že se Taxikář ze Soulu trhá divácké rekordy a že ho vidělo už 12 milionů lidí. Je to pocta tajemnému hrdinovi, který ve jménu lidskosti a svobody vykonal neuvěřitelné, a navzdory tomu ho nikdo nezná. Tenhle film vypráví věci právě z Kim Sa-bokova pohledu, byť je přitom odkázán na fabulaci.

SPECIÁL Z KOREJE

'Zabijte ty americké bastardy!' Masakrem z 18. srpna vyvolali Severokorejci přízrak 3. světové války

Filmový Kim Man-sob pracoval jako dělník v Saúdské Arábii a pak se s výdělkem vrátil zpátky domů. Většinu vydřených peněz utratil za léčbu smrtelně nemocné manželky a za zbytek si na prosbu umírající koupil taxík, aby se mohl postarat o dítě. Dlužil 100 tisíc wonů, a proto skočil po možnosti nabídnuté Hinzpeterem; měl velký smysl pro humor, ale politika mu zprvu byla lhostejná, dokud sám nestanul tváří v tvář diktatuře a jejím utýraným obětem. 

Je to pravda? Na tom na plátně nezáleží - díky Hinzpeterovi totiž nade vší pochybnost víme, co hlavní hrdina snímku nakonec dokázal. A tudíž se stěží můžeme divit také tomu, že Jižní Korea Taxikáře ze Soulu letos vysílá do mezinárodního klání o Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek.

Cena svobody

Není to dokonalý film; místy maličko šustí papírem, jindy sklouzává k patosu. Přesto nabízí poctivé řemeslo, které svému silnému příběhu rozhodně nedělá ostudu. Rozesměje i zamrazí do morku kostí, aniž by citově vydíral.

A předkládá hodně působivou podívanou, kterou je dobré absolvovat i pro českého diváka – nejen aby nahlédl do celkem nedávných dějin Koreje a znovu si uvědomil, jak čerstvý je protiklad totalitní Sever vs. demokratický Jih. Ale také aby nezapomněl, že s Korejci máme ledacos společného. A připomněl si cenu svobody.

Aby nedošlo k mýlce: Taxikář ze Soulu míří za oceán oprávněně. Už kdyby jen pro virtuozní koncert Song Kang-hoa, který v titulní roli dokazuje, že plným právem patří k největším hereckým jménům dnešní Jižní Koreje. 

Úryvek z Hinzpeterovy slavné reportáže:

Jürgen Hinzpeter znal tu cenu také. Loni zemřel (bylo mu 78 let) a do poslední chvíle se Kim Sa-boka marně snažil vypátrat. Chtěl se znovu posadit do jeho taxíku a po boku svého statečného přítele zas projíždět ulicemi - jako tenkrát v osmdesátém, jen v nové, demokratické Koreji. Bohužel už to nestihl.

Záhada však přetrvala; fenomenální úspěch Taxikáře ze Soulu z ní udělal jedno z nejvyhledávanějších hesel jihokorejského internetu. Kdo je, nebo kým byl Kim Sa-bok? 

Dnes už to víme. Díky filmu totiž vyšel na veřejnost hrdinův syn Kim Sung-pchil. Ukázalo se, že Hinzpeterovo přání se už léta nemohlo splnit: skutečný taxikář ze Soulu v roce 1984 podlehl rakovině. Zůstala společná fotka s Hinzpeterem - a navěky zapsaná stopa v bouřlivých korejských dějinách.

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít