„Nedostal jsem předem ani stránku s nějakou konkrétní scénou, natož celý scénář. Andrea Arnoldová mě pozvala na schůzku, z čehož jsem byl nadšený. Sešli jsme se a dali si misku rýže,“ popisuje herec první setkání s filmařkou v rozhovoru pro Radiožurnál.

„Sdílela se mnou jen nějaké obrazy a nápady. Třeba vize zvířat anebo obraz muže, který stojí nahý na střeše mrakodrapu a má obrovský penis. A další takové fantazie. Vůbec jsem netušil, o čem mluví! Její filmy ale miluju. Její realismus, jehož součástí je i magie.“

Ptáče, nový snímek Andrey Arnoldové je příběhem o dívčím dospívání. Rogowski v něm hraje muže, který se transformuje v ptačí bytost.

„V tomhle případě jsem prostě tušil, že nemusím číst scénář, ani mít kontrolu nad připravovaným filmem. Tohle pozvání bylo příležitostí vydat se na cestu, kde se nejistota pojí s dobrodružstvím – a do toho jsem rozhodně chtěl jít,“ říká herec.

Opravdu jste neměli žádný scénář?
Scénář existoval, jen jsme ho my herci nedostali předem, ale až pár dní před natáčením. Měli jsme čas na to se naučit repliky, ale nebylo, na co se připravovat nebo na co uplatnit nějakou hereckou metodu. Dostali jsme spíš šanci se účastnit zvláštního výzkumu.

Věděl jsem, že budu mít oblek z peří, protože proběhly kostýmní zkoušky. Věděl jsem, že se film má jmenovat Ptáče, tak jsem si říkal, že asi budu nějaký pták. Nebo jeden z ptáků v tom filmu.

Pak jsem se ale dozvěděl, že to bude příběh dívky a jejího dospívání. Později k tomu přibyl playlist plný takové spirituální hudby a pár obrázků létajících mužů, nad jezerem a v přírodě, nahého muže, který sedí na větvi. Vydal jsem se svým obytným autem do Británie.

Zaparkoval v jednom kempu, kladl jsem si otázku, kdo jsem, a čekal jsem na začátek natáčení. Měl jsem tisíce otázek, ale rozhodl se je nepoložit, když šlo o tak neobvyklou zkušenost.

Jaká je Andrea Arnoldová režisérka?
Natáčeli jsme chronologicky, což je součástí Andreiny metody. Ona je hodně trpělivý člověk. Je to taková tichá lovkyně. Určitě je na ni vyvíjen velký tlak a musí to být strašný stres.

Zároveň Andrea zvládá být hodně vstřícná. Je to takový něžný obr. Naslouchá detailu. Klidně změní celý natáčecí den, když si děti chtějí hrát a jí se zalíbí ta atmosféra. Je to skutečně výjimečné. Celý den práce obětuje, když cítí šanci, že zachytí malý pravdivý moment.

To, co vidíte ve filmu, je vlastně jen špička ledovce. Natočili jsme spousty jiných scén a tanečních sekvencí. Když jsem film poprvé viděl, říkal jsem si, Aha! Hodně toho zmizelo. Je to skryté pod ostatními obrazy a dějem.

Jak v Ptáčeti vnímáte kontrast přírody a člověka?
Příroda a člověk, příroda a kultura, jedinec a společnost, to jsou asi ty úplně nejstarší kontrasty, o kterých se dá vyprávět nějaký příběh. Dobrý kontrast je tak „my jako opice“ a „my jako herci, oblečení do nejdražší módy na festivalové premiéře“. Jsme jenom tlupa opic, která pozoruje tlupy opic na plátně. A je krásné pozorovat, jak se jejich příběh odvíjí.

Všichni potřebujeme být v kontaktu se svým spirituálním zvířetem, nebo se svou vlastní animální stránkou. Sám se často cítím jako chycené zvíře. Třeba… v metru.

Když do něj nastoupím, říkám si, to tu fakt budeme všichni sedět a zdeptaně mlčet? Nikdo se nepokusí o nějakou konverzaci?! Lidi potřebují obejmout, hromadně masturbovat, dát si polibek, popovídat si. Cokoli, jen ne trčet v metru.

Dost často cítím, že moje tělo potřebuje něco jiného než to moje společenské já obklopené strukturami, pravidly a kulturou.

Byl jste někdy na place s takovým množstvím neherců jako v případě Ptáčete?
Ano, začínal jsem v tzv. mumblecore filmech, ve kterých se sešli skoro samí neherci. Improvizovali jsme na zadané téma. Režisér by řekl, že jsme měli jen kostru scénáře, kde byly popisy scén, ale žádné dialogy. Každé jetí bylo úplně jiné a založené na totálně odlišných požadavcích. V jednom pokusu jsme například měli být introverti, v dalším extroverti.

K herectví jsem se dostal bez specializovaného vzdělání, ale byl jsem vždy herci obklopený. Musel jsem najít svůj vlastní jazyk. To musí každý herec, ale většinou se to odehraje ve škole. Bral jsem si trochu tady, trochu jinde a bylo to „Do it yourself“ (udělej si sám – pozn. red.).

Jak důležitá je pro vaše herectví kariéra tanečníka, kterou máte za sebou?
Nevím. Herectví je pro mě pořád těžké, takže to asi nebyla velká pomoc! Pořád to ale nějak využívám. Každá postava přece musí chodit, sedět, pohybovat se ve světě, ve kterém žije. Pořád překládám emoce do pohybu a snažím se o tom nemluvit.

Pamatujete se, proč jste kdysi chtěl začít hrát? Bylo to někdy v dětství?
Bylo to asi, když jsem se narodil. Poprvé jsem se podíval do tváře svojí mamince, viděl v ní nějaké potřeby a snažil jsem se je uspokojit. Takový já jsem.

A vzešla vám z toho později nějaká metoda, nebo se váš přístup proměňuje od role k roli?
Mohl bych udělat workshop svého přístupu k herecké práci, ale byl by dost podivný.

Narazil jste někdy na natáčení filmu s tradičnějším zázemím, kde by bylo cítit, že váš způsob práce nezapadá mezi to, co ostatní herci dělají?
Ano, narazil. Často jsem pak ale cítil dost velkou úlevu, že jsem nechodil na hereckou školu.

Je zajímavé, že někdy máte šanci poznat herce, které obdivujete, a pak vidíte, že všichni zápasíme s tím samým. Všichni jsme lidské bytosti a sdílíme stejné emoce. Všichni vaříme ze stejných ingrediencí. Je to osvobozující. Neexistují žádné triky, které by se daly pochopit a osvojit. Musíte pochopit limity reality a svoji krajinu emocí. A s tím pracovat. Naslouchat…

Pardon, já se hrozně rozkecávám a je to nudné.

Vůbec ne! Znělo to jako začátek toho vašeho workshopu. Jak byste pak pokračoval?
Asi bychom všichni přednesli hodně dlouhý monolog, a pak bychom byli zticha. Zkoumali bychom, co zbývá.

Jste překvapený, kde se dnes ve své kariéře nacházíte?
Ano, jsem překvapený, ale taky jsem dost arogantní na to, abych si myslel, že za tím je moje úsilí, že jsem šel štěstí naproti a že jsem věděl, co chci. Netušil jsem, že budu mít tolik štěstí a že se mi dostane takové podpory. Vždycky jsem byl tvrdohlavý a musel jsem překonat hodně překážek.

Narazil jsem na učitele i na lidi, kteří mě jen chtěli mít pod kontrolou a říkat mi, co mám dělat. Jsem rád, že jsem to dokázal rozlišit, zbavit se špatných přátel a následovat rady inspirativních lidí. Přivedlo mě to blíž k sobě samotnému a tam, kde dneska jsem.

‚Na role cizinců a podivínů jsem expert‘

V posledních letech jste natáčel hodně mimo rodné Německo. Čím to je? Byla to vaše volba, nebo shoda okolností?
Od obojího trochu. Rád bych přišel po práci večer domů na večeři jako normální člověk. Toužím ale po spolupráci na zajímavých projektech. Německo je sice bohatá země, ale nedostal jsem v uplynulých letech popravdě moc zajímavých nabídek.

A jakou roli tedy pro vás má jazyk? Hrál jste v italštině, němčině, angličtině i francouzštině. Záleží vám vůbec na tom, o jaký jazyk jde?
Je to rozhodně hodně divné. Mám rád jazyk a rád jím vyjadřuju svoje myšlenky. A zároveň jsem limitovaný svými jazykovými schopnostmi. S vámi taky mluvím a musím si vystačit se svým tisícem slov (rozhovor probíhal v angličtině – pozn. red.). S angličtinou jsem se začal setkávat až ve dvaceti.

Dost často na mezinárodním poli padnu do role cizince, což je podivné. Svět je plný hierarchie. Být Němec znamená pojit se s určitým typem rolí. Německý film je dost často příšerný, ale já miluju svůj jazyk a rád bych v něm pracoval.

Často cítím, že v angličtině se zmůžu jen na zjednodušený překlad svého myšlení v rodné němčině. Když dojde na jemné předivo výrazů, selhávám. Spoléhám spíš na fyzickou stránku herectví a míň na jazyk.

Nezačnou vás role cizinců, uprchlíků a podivínů časem štvát?
Teď jsem na tyhle role expert a zatím je to OK.

Co vás čeká dál?
Nemám teď žádné plány ani projekty.

Žádné? A co nový film Terrence Malicka?
Ten ano, ale on už ho stříhá asi tři nebo čtyři roky, takže vůbec nevím, jestli se v tom filmu nakonec objevím. Natáčel jsem s ním pět dní, což může vést ve výsledku k 30 minutám na plátně, ale taky tam nemusím být ani sekundu.

Rozhovor vznikl během festivalu v Cannes, kde mělo Ptáče v roce 2024 světovou premiéru. V Česku se snímek představil na Dnech evropského filmu a od 17. dubna vstupuje do kinodistribuce.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít