Spolupráce s Formanem? ‚Herci pro něj byli to nejdůležitější,‘ říká oscarová Louise Fletcherová
Přeletem nad kukaččím hnízdem se Miloš Forman definitivně dostal mezi přední světové filmaře. Oscarový film ale znamenal průlom i pro představitelku hlavní ženské role - Louise Fletcherovou. Ta na své zkušenosti s Milošem Formanem zavzpomínala v exkluzivním rozhovoru pro Radiožurnál.
Kdy jste se s Milošem Formanem naposled viděli?
Už je to mnoho, mnoho let. Nebyli jsme moc v kontaktu, což je pro naši profesi typické. Vaši současní filmoví kolegové a vaše současná role je vaše aktuální láska.
Miloš a já jsme se moc nevídali, ale moc jsem ho milovala. On to věděl. Tak to prostě v mojí profesi chodí. Vím, že měl několik velmi blízkých přátel jako Ivana Passera a Bucka Henryho, se kterými se vídal pořád. Já jsem mezi nimi nebyla. Ale vím, že mě měl rád a já jsem ho měla hodně ráda taky.
Miloš Forman dokázal, aby se smála od rána do večera. I tak v rozhovoru pro Radiožurnál vzpomíná na slavného režiséra hvězda snímku, kterým se oba zapsali do historie světového filmu. Řeč je o Louise Fletcherové, která mluvila s redaktorem Ondřejem Klapal
Jaké máte vzpomínky na Miloše Formana?
Mám na něj samozřejmě velmi silné vzpomínky, zvláště z toho roku před natáčením Kukaččího hnízda. To mi volal každých pár týdnů, vždy po šesti, sedmi týdnech a chtěl se se mnou vidět. Četli jsme spolu scény. Byl to víceméně konkurz, ale pak mi řekl: „Jé, Louise, jdi domů a zapomeň na to, nikdy se to nestane. Ale díky, že jsi přišla, bylo to hezké.“
Byla to úžasná role a strašně jsem ji chtěla. Chtěla jsem projít tímhle „utrpením“ s Milošem. Přijít za ním do hotelu, pročíst si scény, pobavit se, zasmát se. No a pak mi řekl, abych šla domů a zapomněla na to. Nemohla jsem vědět, že během toho roku před Kukaččím hnízdem mě Miloš viděl ve filmu od Roberta Altmana.
V tom filmu sledoval jinou herečku, která měla hrát jednu z dívek v Kukaččím hnízdě. Všiml si ale mě a zeptal se, kdo to je. Někteří lidé si mě pamatovali díky dřívější práci. Myslím, že třeba Jack Nicholson si mě pamatoval, protože jsme spolu chodili do třídy.
Jak jste se dozvěděla, že právě vás si vybral pro roli zlé vrchní sestry Ratchedové?
Před Vánoci, možná den po Vánocích, nebo dokonce přímo na Vánoce mi zavolal můj agent a řekl mi, že jsem tu roli získala a že musím být do týdne v Oregonu. Samozřejmě jsem cítila, že si tu roli zasloužím, že patří mně a nikomu jinému. Vážně jsem netušila, že za ten rok tu roli nabízeli tolika a tolika filmovým hvězdám, velkým filmovým hvězdám, které řekly ne. To jsem vážně nevěděla. Byla jsem dost naivní na někoho ve věku, ve kterém jsem tehdy byla. Myslela jsem si, že ta role je moje, nikdo jiný ji nemůže mít a prostě patří mně.
'Přesně, jak si to Miloš přál.' Ve Warrenu proběhlo poslední rozloučení s režisérem Formanem
Číst článek
Takže tu roli dodnes považujete za jakýsi průlom vaší herecké kariéry?
Samozřejmě, byl to velký dar, který mi dal. Velká příležitost, opravdu životní role. Načasování bylo perfektní vzhledem k mému věku a mému životu.
Znala jste v té době předchozí práci Miloše Formana, třeba filmy, které natočil už v Československu?
Neviděla jsem jeho české filmy, dokud jsem se s ním neseznámila. Viděla jsem Taking Off, ale neviděla jsem Hoří, má panenko ani ten film, jak se to jmenovalo, ten film o blondýnce.
Lásky jedné plavovlásky.
Ano, viděla jsem je po seznámení s Milošem, ale ještě před tím, než jsme točili Kukaččí hnízdo. Strašně mě zajímala jeho práce. Co můžu říct? Ztratili jsme ho. Usedavě jsem plakala, když jsem se dozvěděla, že odešel. Byl takovým vtipným způsobem nevinný. Byl hrozně legrační a smála jsme se díky němu od rána do večera.
Jaké to bylo být režírovaná cizincem? Byl tam nějaký rozdíl oproti tomu, jak se pracovalo s Američany?
Ano, bylo to velmi rozdílné. O svých hercích přemýšlel velmi klasickým způsobem. Myslím, že ho v Československu naučili velmi klasické práci, protože si pamatuju, jak jsem si říkala, sakra, nic takového jsem nikdy neviděla. Před natáčením jsme měli týdenní zkoušky, což je u filmu velmi neobvyklé. Během tohoto týdne Miloš přemýšlel jenom o hercích. Herci byli tou nejdůležitější věcí v jeho životě. Byl tam velký stůl a na něm byla spousta šílených věcí, předmětů, které vybral. Hercům řekl: „Jděte, vyberte si něco, co si necháte po celou dobu natáčení. Něco, co bude jenom vaše a k čemu si vytvoříte vztah.“ Žádnou z těch věcí jste nakonec v tom filmu neviděli. Bylo to něco, s čím jsem se nikdy potom nesetkala. Normálně musí herci s těmito nápady přicházet sami. Vytvářejí svou roli a říkají: „Chci tohle, tohle a tohle.“ On měl ale v tomto případě před ostatními náskok.
Co jste si vybrala vy?
Vybrala jsem si pero a vybrala jsem si knihu. Knihu, kam jsem si mohla psát o svých pacientech.
'Ahój' nebo 'Tady každej krade a ty jenom koukáš, pitomče'. Připomeňte si Formanovy filmy v ukázkách
Číst článek
V roce 1997 jste s Milošem Formanem přijela na Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Jaké to bylo? Jak na vás Česko působilo?
To dokonce nebylo poprvé. Byla jsem v Československu v roce 1968 v den, kdy přijeli Rusové. Byla jsem s manželem v Bratislavě na natáčení. Já jsem na tom filmu nepracovala, byla jsem prostě manželka producenta. Byl to film režiséra Volkera Schlöndorffa, ale nemůžu si vzpomenout na název. Za chvíli si vzpomenu.
Takže jsme byli v Bratislavě a lidé najednou ráno nepřišli do studia. Čekali jsme a čekali a pak konečně někdo přišel a řekl nám, že musíme odjet do Vídně, protože přicházejí Rusové. Nikdy jsem si nemyslela, že tuto větu uslyším. Rusové přicházejí. Vezměte děti - ty jsme měli s sebou. Vrátili jsme se do hotelu, vzali děti, hodili jsme film do kufru auta a jeli jsme na hranice. Tam byly tanky a ruští vojáci, kterým muselo být tak 15 let a měli samopaly. Moji synové se o ty samopaly strašně zajímali. Rusové ale řekli: „Jděte, jděte.“ U cesty jsme vzali muže, který chtěl odjet do Vídně a měl šílený strach. Pustili jsme ho dozadu do auta a vzali ho s sebou do Vídně. Působilo to opravdu velmi surreálně.
Svět truchlí po smrti režiséra Miloše Formana. Hollywoodští herci se s ním loučili i česky
Číst článek
A vaše návštěva v Karlových Varech?
V devadesátém sedmém jsem se do bývalého Československa podívala znovu. Vzpomínám si, jak jsme s Milošem mluvili o jeho příběhu v roce 1968, jak jel autem z Paříže do Prahy a žádal svou ženu, aby odešla, a ona nechtěla.
Plánujete se do Česka ještě někdy vrátit?
To bych ráda. Taky jsem ještě natáčela film, velmi špatný film v Tatrách, ale to už bylo po rozpadu Československa. Někdy v 90. letech, možná v roce 1991 nebo někdy tehdy.
Co to bylo za film?
Na to se mě neptejte. Dneska už si názvy pamatuju hodně špatně.
To nevadí. Děkuji vám za rozhovor, bylo to velmi příjemné.
Počkejte, musím si ještě vzpomenout na jméno toho filmu Volkera Schlöndorffa z roku 1968. Nechte mě se rychle podívat na počítači. Můj manžel by mi to nikdy neodpustil. Už to hledám. Byl to Michael Kohlhaas. Ale nepíšou tu, kdo byl autor.
Henrich von Kleist.
To je ono. Tak teď to máte celé. Ještě musím říct, že jsme ztratili velkého umělce, který bude světu chybět. A já ho budu ve svém srdci taky navždy postrádat.
