Indičtí muži ovládají životy žen, i když jsou pryč z domu, říká režisérka filmu Záblesky naděje
Indická režisérka Payal Kapadia oslnila loňský festival v Cannes snímkem Záblesky naděje. Za film o ženách z Bombaje získala Velkou cenu. Zamilovaná Anu chce uniknout dohodnutému sňatku. Manžel její kolegyně Prabhy žije v Německu, ale neozývá se jí. A stárnoucí Parvaty hrozí vystěhování z bytu. Záblesky naděje splétají naděje, pouta a životní perspektivy v tradiční společnosti s citlivostí k intenzivnímu velkoměstu i prožitkům ústřední trojice.
Exkluzivní rozhovor s režisérkou Payal Kapadia pro Radiožurnál vznikl na začátku roku 2025 v Paříži. Hned na úvod 39letá tvůrkyně překvapila české publikum svým vyznáním lásky k českému filmu.
7:45
Karavan v Cannes. Už jen účast v soutěži je zázrak, zdůrazňuje česká témata, říká šéfka fondu audiovize
Číst článek
„Když jsem studovala na Indickém národním televizním a filmovém institutu, koukala jsem na spoustu českých a československých filmů. Škola totiž vznikla v šedesátých letech, kdy byla Indie spojencem Sovětského svazu a východního bloku. V Národním filmovém archivu, který je s naší školou propojený, je tím pádem spousta československých filmů nové vlny ze 60. let,“ přibližovala.
„Sledovali jsme filmy Ivana Passera anebo Miloše Formana, Sedmikrásky Věry Chytilové a další. Měli jsme celý jeden jarní semestr s českými filmy, a ty se staly podstatnou součástí mého vzdělání. Je hrozné říkat to tady ve Francii, ale mám českou vlnu o dost radši než francouzskou! Tematicky a obsaženými pocity, určitou lehkostí bytí, jsou nám Indům české filmy asi bližší, snadno jsme se s nimi identifikovali,“ dodala.
To jsem nevěděl, že máte takový vztah k našemu filmu!
Mým nejoblíbenějším filmem z celých dějin kinematografie je Intimní osvětlení! Skvělý film, který má skvělý scénář…
Jak jste si vybrala ty tři hlavní postavy, které vidíme ve vašem filmu Záblesky naděje?
Nebylo to snadné. Dokonce ještě během střihu jsme mezi nimi hledali správnou rovnováhu, protože mít tři silné postavy v jednom filmu je výzva. Hlavní věcí pro mě bylo to, jak se ty ženy vztahují k sobě navzájem. Jejich vztah pro mě byl důležitější než životy těch žen samy o sobě. Zajímalo mě, kde se protínají.
‚Doba feminismus potřebuje‘
A jaký je jejich vztah k chybějícím mužům a nepřítomným manželům? Považujete svůj film za feministický pohled na současnou Indii, nebo o tom tak nepřemýšlíte?
Všechno by dnes mělo být feministické, ne? Žijeme v době, která feministickou perspektivu potřebuje.
Muži v mém filmu jsou takové fantomy. My je sice nevidíme na plátně, ale působí mým hrdinkám problémy a mají na ně velký vliv. Tohle mě jako ženu štve. Potkala jsem doma v Indii velké množství lidí v této situaci. Muži byli pryč, ale ženám nebo celým domácnostem pořád diktovali, jak se v klíčových věcech rozhodovat.
Chtěla jsem natáčet právě o tomto, o zdánlivě silných a nezávislých ženách, které jsou ale ovlivňované muži, kteří nejsou vůbec přítomní. A moje třetí hrdinka je pro změnu zamilovaná, ale její vztah je považován z náboženských důvodů za nepřijatelný.
3:32
Pornografie patří do kin, tvrdí organizátoři bruselského festivalu. A mají vyprodáno
Číst článek
Můžete nám říct něco o tom, jak jste ve filmu vyobrazila Bombaj, město, ve kterém se příběhy odehrávají?
Já sama jsem z Bombaje a chtěla jsem o ní vyprávět. Miluju to tam a nesnáším zároveň. Všechna velká města jsou plná protikladů. Bombaj je pro mladé ženy hodně svobodná. Pokud pocházíte z malého indického města nebo vesnice, každý vám strká nos do vašich věcí.
Ve městě můžete být mnohem anonymnější, po ulicích můžete klidně chodit v noci, mít přítele a podobně. Bombaj je ostatně o trochu bezpečnější než jiné části Indie. Infrastruktura města je o trochu lepší a není třeba se v noci tolik bát.
V tomto smyslu je Bombaj skvělá, je plná příležitostí. Je to taky nemilosrdné město, protože je plné nerovností, je komplikované a hodně drahé. Špatně se tam shání bydlení i peníze na něj. Život tam není jednoduchý. Na to jsem se ve filmu taky chtěla zaměřit.
Důraz na kapitalistický čas
Taky proto se vaše hrdinky z města vydají na venkov. Pocit, který z filmu máme, se výrazně promění…
Hodně jsem o svých filmových postavách přemýšlela. Není pro ně snadné vzít si jen tak den volna. Jde vlastně hodně o prožívání času. První část filmu se odehrává v tempu města, je to kapitalistický čas, nemáte v něm žádnou autonomii, jde pořád jen o práci.
‚Děkuji festivalu za tuto komunitu, tento vesmír.‘ De Niro získal v Cannes Zlatou palmu za celoživotní dílo
Číst článek
Prabha, Anu i Parvaty tvrdě pracují, dostanou se domů třeba až ve dvě ráno, najedí se, jdou spát, vstávají v pět. Nemají žádný volný čas. Proto se jezdí na dovolenou. Ta pak působí jako jeden dlouhý den, skoro až snově.
Je feminismus kompatibilní s kapitalismem?
Musí být, jinak to asi nejde, když je dnes všechno kapitalistické!
I když – možná máte pravdu, tak úplně kompatibilní není, ale musíme za něj bojovat.
Váš film nebyl navzdory ocenění z Cannes a velkému zahraničnímu ohlasu navržen za Indii na Oscara. Mrzí vás to?
Je to v pohodě. Máme skvělé distributory v zahraničí, kteří Záblesky naděje opravdu i tak podporují a chtějí, aby můj snímek vidělo co nejvíc lidí.
Ve Spojených státech má dobré kasovní výsledky, což mě překvapilo. A novináři a filmoví kritici o filmu píšou s láskou a empatií. Takže i když nás vynechali, jsme šťastní z toho, jaké má film přijetí.
‚Voláme si o rady‘
Zažíváme teď hodně silné roky indického filmu. A zvlášť silně se prosadily ženy-režisérky. Filmy jako Prostě holky, Santoš a další se nedaly na festivalech přehlédnout. Znáte se? Spolupracujete? Je to něco jako hnutí? Nebo jdete každá svojí cestou?
Některé znám a některé ne. Třeba režisérku filmu Prostě holky, Shuchi Talati, znám. Když točíme nezávislé filmy, voláme si o radu, ten okruh lidí, kteří se filmu věnují, není moc velký.
8:18
Byl to obrovský frajer, vzpomíná na Bartošku režisér Zelenka. Podle Vašáryové odešel charakterní elegán
Číst článek
Diskutujeme o tom, jak řešit konkrétní problémy. Pomáháme si. Režisérka filmu Santoš, Sandhya Suri, žije v Británii, s tou se pro změnu znám jenom z filmových festivalů. Ale je nás ještě mnohem víc.
Rima Das nedávno vyhrála cenu na festivalu v Pusanu a je prakticky žijící legenda, i když je víceméně stejně stará jako my ostatní. Zvládla natočit už čtyři celovečerní filmy.
V Indii je hodně filmařek, i legendy jako Mira Nair. A taky hodně dokumentaristek, protože indickému dokumentárnímu filmu se také daří a věnuje se mu hodně žen. Teď je situace skvělá a snad se to bude jen zlepšovat.
Vy jste se taky věnovala dokumentu, je to tak? Co to znamená pro vaše hrané filmy?
Já fikci a hranou tvorbu hodně mísím. Ano, můj předcházející film je dokument, ale striktně uvažující dokumentaristé by si to asi nemysleli. Uvnitř toho filmu je totiž taky fiktivní linie.
Nakonec, film je ale jenom jeden. I moje nadcházející filmy budou kombinací hraného a dokumentárního přístupu. Tahle forma mě láká nejvíc.
A dokážete nám už o novém filmu říct něco víc?
Zatím je hodně brzy, ale při přípravě Záblesků naděje jsem nasbírala hodně příběhů a materiálů, takže se chystám na trilogii z Bombaje. Čekají mě ještě dva filmy z mého domovského města.
Ale postavy už budou jiné. Maximálně se hrdinky Záblesků objeví v nějaké cameo roli jako takové mrknutí na publikum, které zná i moje starší filmy. Tohle mám ve filmech taky ráda.
