Julio Blanco (Javier Bardem), šéf španělské provinční fabriky na výrobu vah, zažívá těžký týden. Jeho pravá ruka Miralles (Manolo Solo) má problémy doma a produkce kvůli tomu strádá. Firmu přitom v nejbližších dnech čeká návštěva regionální komise, která rozhoduje o předání významné podnikatelské ceny, a tak musí všechno šlapat jako hodinky.

Nijak nepomáhá, že před fabrikou kempuje v obležení transparentů čerstvě propuštěný zaměstnanec Jose (Óscar de la Fuente) domáhající se spravedlivého zacházení nebo že oko ženatého šéfa padne zrovna v tu nejhorší možnou chvíli na novou usměvavou stážistku Lilianu (Almudena Amor). Nemluvě o tom, že se navíc z nějakého důvodu u vstupní brány vychýlí váhy, firemní symbol a chlouba.

Čas se krátí a Blanco je odhodlaný pro to, aby zaplnil prázdné místo mezi trofejemi na své nasvícené domácí výstavce, udělat cokoliv – i když to v řadě případů dalece přesahuje soukromí jeho zaměstnanců.

Ve Váhách Blanco jsou ale přeci všichni jako jedna velká rodina. „Neber mě jako šéfa, nebo tě začnu brát jako zaměstnance,“ žertuje Blanco na večeři s Mirallesem, když se za něj snaží pokoutně vyřešit jeho manželské spory. Stejně jako rozverná doprovodná hudba postupem filmu změní tón, odhalí i Bardemovy přátelské úsměvy svou skutečnou proradnou kvalitu.

Nepředvídatelná pracovní dramata platí za komediálně vděčný materiál nejméně už od chvíle, kdy Jiřímu Lábusovi nepřišly gumičky a za počítač, který situaci nedokázal nijak vyhodnotit, to odnesl nebohý Oldřich Kaiser. V případě španělského Dobrého šéfa je loutkohra ze strany nadřízeného k podřízeným stejně dobře čitelná, nese s sebou ale podstatně drastičtější důsledky než pouhé fláknutí o zem.

Místy se sice příběh ubírá do absurdna, jako například když spolu squatující bývalý zaměstnanec firmy s jejím dobráckým hlídačem debatují nad nejvhodnějším rýmem na transparent, ta lehkost je ovšem svůdný klam. Svět byznysu je přeci jenom zákeřné prostředí – sežer, nebo budeš sežrán. A jak se na Blancově cestě za podnikatelskou cenou začnou vršit překážky a emoce vřít, vyjde najevo i pravá povaha jeho špinavé hry. Když se totiž váhy ve společnosti nechtějí samy od sebe vyrovnat, je potřeba vzít věci do vlastních rukou a trochu tomu pomoct.

I přes zábavný kolorit rozdílně submisivních postav je Dobrý šéf svébytným hereckým bojem a výhrou Javiera Bardema. Jako správný prospěchář i jakási zvrácená tvář mikromanagementu vydává jeho prošedivělý elegán prázdné korporátní fráze za empatii a svým charismatickým vystupováním přitom všechny okolo dokonale balamutí o dobrém mínění svých činů.

Jeho Julio Blanco je antihrdina, kterého baví sledovat i proklínat. Možná o něco uspokojivější už je jenom, když se nečekaně objeví někdo, kdo zvládne jeho mistrovské manipulace využít ve svůj vlastní prospěch.

V mnohém to působí jako staromódní filmařina: jednoduchý příběh rozdělený na kapitoly a divácky nakloněná tematika výdobytků kapitalismu vystavěná tak, že je srozumitelná stejně, jako kdyby Blancova rodinná fabrika na výrobu vah nestála ve Španělsku, ale v české Horní Dolní.

Fernando León de Aranoa z pozice režiséra a scenáristy zkrátka těží maximum ze svých nejsilnějších zbraní – ať už je to ladný přeskok v tónu mezi scénami, Bardemův nedůvěryhodný šarm nebo nasazení medového hlásku Michaela Bublého pro perfektní dokreslení hororové atmosféry.

Snímek Dobrý šéf měl v českých kinech premiéru 6. října 2022.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít