Italský režisér Luca Guadagnino natočil film, který zanechává publikum ve velmi rozporuplných náladách. Zdaleka nejen proto, že hlavní hrdinka, univerzitní profesorka v podání Julie Roberts, se sama nachází v rozporuplné situaci.

Premiéry Pavla Sladkého Yaleova univerzita 16:50 16. října 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Stalo se na to na Yaleu,“ říká úvodní titulek filmu. Na jedné z nejprestižnějších univerzit světa se nenatáčelo, štáb pracoval v Británii, ale Yaleovu univerzitu chce Obvinění co možná nejvíc připomínat. 

Přišli o domov, vydali se na cestu. Film Stezka života je plný romantiky i patosu

Číst článek

A vypodobnit akademickou smetánku v maximální možné míře jako místo, kde se střetávají privilegia a každý bojuje o moc mimo jiné tím, že argumentuje překážkami, které mu společnost (údajně) staví do cesty.

Guadagnino vypráví o vysokoškolské profesorce Almě (Roberts), která vyučuje filozofii se zaměřením na etiku. Ta se v akademickém prostředí, kterému dominují muži, musela dlouhé roky prosazovat a hodně tomu obětovat. Možná i leccos ze svých vlastních etických zásad.

Almina oblíbená studentka a chráněnkyně Maggie (Ayo Edebiri) obviní jednoho z profesorčiných nejbližších kolegů Hanka ze znásilnění.

Hank (Andrew Garfield) se nepovažuje za příslušníka akademické smetánky, protože pochází z chudších poměrů. Maggie je černoška, ale zároveň dcera z miliardářské rodiny, a Hank ji osočí z toho, že si celé sexuální napadení vymyslela, protože ji konfrontoval s faktem, že její disertační práce je nepůvodní a opsaná.

Maggie je navíc lesba, takže možná ke své profesorce – stejně jako Hank – tíhnula ještě z jiných než z ryze intelektuálních důvodů, což film neopomene zdůraznit. Následkem kauzy začínají na povrch vyplouvat různé věci z osobního Almina současného života i minulosti.

Krátká anotace filmu může působit až jako přemrštěná akademická satira, do které Guadagnino naházel všechny ingredience současných kulturních válek. Režie ale usiluje o plnohodnotný psychologický thriller, vybavený nejenom salonními dialogy, ale také thrillerovými scénami setkání na parkovištích a v „konspiračních“ bytech, když to nejde jinde.

Obvinění je přesycené odkazy, které působí nahodile, jako šlehačka na onom ošklivě zkaženém akademickém dortu. Postavy se zmiňují mimo jiné o Thomasi Mannovi, Sigmundu Freudovi, Theodoru Adornovi, Michelu Foucaultovi, Georgu Wilhelmu Friedrichu Hegelovi a Hannah Arendtové. Anebo je čtou.

Snad s výjimkou poslední zmíněné filozofky pomyslíme na nešvar, pro který se v anglicky mluvícím prostředí vžil termín „name dropping“ a který má za cíl zvyšovat hodnotu projevu povrchním a neopodstatněným citováním a zmiňováním autorit.

Guagadnino a scenáristka Nora Garrett navíc vytvářejí další intertextové vazby jmény postav a režií. Upomínají na Ingmara Bergmana anebo Woodyho Allena, což posiluje dojem, že chtějí provést určitou revizi dopadu #MeToo. Česká akademická obec se v Obvinění nejspíš nenajde o moc víc než v Hřebejkově seriálu Pozadí událostí.

Guagadnino je velmi produktivní režisér, který má přístup k předním hvězdám a často volí výrazné stylistické prostředky, nechává do filmu vpadnout zvuk a hudbu, jako jsou v tomto případě The National, Van Morrison nebo tikající hodiny, rytmizující úvodní sekvenci.

Po Obvinění se chce říct, že Guadagnino točí snad až příliš. V minulém filmu Queer, rozporuplném, ale přeci jen pro své části pamětihodném, vycítil velkou příležitost pro Daniela Craiga. Ve scénáři Obvinění zase pro Julii Roberts. Problém je ale v dramatu vystavěném kolem ní, který potřeboval větší rozvahu.

Film má více než dvě a čtvrt hodiny, což dokazuje, že se nepodařilo drama kondenzovat a zamezit rozbíhání a následnému dovysvětlování. Zároveň je významově rozkolísaný.

Český titul Obvinění může znamenat jedno klíčové obvinění (ze znásilnění), a tak ho v této recenzi také používáme. Značí ale i plurál obviněných osob, což také dává smysl.

Původní anglický název filmu After The Hunt zase vzbuzuje otázku, co je oním honem a na koho byl pořádán. Relativizace je pro film poměrně příznačná. Oběti v něm totiž rozhodně nepůsobí nijak sympatičtěji než viníci. Respektive, za oběti se tu považují všichni a každý má svou pravdu.

Podváděný manžel, vyhozený vyučující pocházející z chudších poměrů, sexuálně napadená (nebo lživě vypovídající) studentka z bohatých poměrů, minulostí traumatizovaná profesorka, muži, proti kterým je dnes údajně společnost v rámci emancipace a narovnávání práv naladěna, staletí diskriminované ženy, sexuální menšiny, prostě všichni. 

Moc a majetek, generace a věk, sociální kapitál, gender a sex jsou hlavní argumenty v boji o (údajný, filmem poněkud přehnaný) akademický luxus v postfaktické době. Nejde o to, co postavy říkají, ale z jaké mocenské pozice a s jakými úmysly je pronášejí.

Guagadnino z toho v klíčové kauze vyklouzne tak, že se nedozvíme, kde je pravda, a obrací pozornost jinam. Má nakročeno k pořádné relativizaci #MeToo, ale naplno do toho nešlápne.

Naznačuje, že by se obětem nemělo věřit víc než viníkům, hlavně proto, že vlastně nevíme jistě, že jsou oběti. Implikuje, že starší generace má pravdu, když vytýká mladším ročníkům mylnou představu, že nerealisticky chce svět bez ostrých hran a nepříjemností.

Rozporuplný, znepokojivý a problematický obrázek, který film zanechává, tak není dílem (jen) situace hlavní hrdinky, ale také filmu samotného. Guadagnino žongluje se závažnými společenskými problémy v privilegovaném prostředí, které kriticky vyobrazuje. Relativizuje, ale snaží se nezanechat žádné důkazy o tom, kam sám směřuje.

Drama Obvinění hrají česká kina od 16. října 2025. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít